Svéráznou postavou staré republiky byl Karel Kramář. Propadl politice, ale neživila ho. Stejně jako TGM, i jeho uhranula láska k cizince.

Byla to pouze politická známost. V soukromí by na sebe nikdy nenatrefili. Starší dorazil do Prahy z rodiny vesnických proletářů a s vídeňským doktorátem z filozofie v kapse, aby si na univerzitě konečně trochu vydělal. Druhý, o deset let mladší, byl sice doktorem práv, ale těmi se neživil. Pocházel z rodiny severočeského podnikatele a dělal, co ho baví. V Praze to byla politika, česky panslovanská, vůbec ne zprvu protirakouská.

Oba byli urostlí a svým způsobem ženám atraktivní. Starší říkal mladšímu „Dítě“, všichni mladší okolo říkali staršímu „Pastýři“. Za monarchie byl mladší Čechy považován za neformálního vůdce. Za republiky však z téměř sedmdesátiletého biblického Pastýře povstal tatíček Masaryk a z toho druhého zapšklý, nenávistný ješita Kramář, který si kariéru ve stejné době uzavřel.

Lišili se i svými rodinnými životy. Zatímco TGM měl doma trpělivou a oddanou Američanku, matku svých čtyř dětí, Kramář se beznadějně zamiloval do panovačné Rusky způsobem, který jen tak obdoby nenalézá.

Pohlcen Ruskem

Na jaře 1890, šlo mu na třicet, odjel Karel Kramář poprvé do Ruska. Doporučující dopisy mu dal Masaryk, oba tehdy patřili k mladočechům. V Moskvě advokát zaujal v měšťanských salonech především dámskou část: studoval na Západě, mluvil skvěle francouzsky, překvapoval ruštinou. V jedné takové společnosti narazil na o dva roky mladší Naděždu Nikolajevnu Abrikosovou, matku čtyř dětí. Patřila do významné obchodnické rodiny Chludovových. Její manžel Alexej Alexejevič Abrikosov provozoval továrny na cukrovinky a k Naděždě přišel tak, že jí sňatek vnutila vlastní matka.

Kramář, jenž nikdy předtím o ženách nehovořil, ztratil hlavu, Naděžda rozum. Jak k tomu přišlo, že si Abrikosov ničeho nevšiml, známo není, nicméně všichni tři odjeli na Krym, kde měli Abrikosovovi majetky, a pak na výlet do Rumunska. Kramář po návratu do Čech roku 1891 v březnových volbách získal mandát za mladočechy ve vídeňské říšské radě: jako třicetiletý byl ve sněmovně nejmladším, a poněvadž nekázal nic radikálního, dávaly se mu ve vídeňské politice slibné naděje.

Naděžda Nikolajevna už Kramáře z hlavy nedostala. Přijela s chotěm za jakýmsi zákrokem do Vídně, neboť Kramář nabídl služby svého přítele-gynekologa. Po operaci odjeli manželé na zotavenou do Itálie, Francie a Švýcar, kam dorazil i Kramář. Tam si všechno vyříkali a do Ruska k dětem se Abrikosov vracel sám.

Trápení s rozvodem

Milenci to neměli lehké. Kramář vztah tajil a Naděždin rozvod ležel v nedohlednu. Ruští pravoslavní se tehdy směli rozvádět pouze před církevním synodem a ten, na jehož konto rozvod šel, se nesměl podruhé oženit či provdat; Abrikosov se rozvádět nechtěl a o Naděždině nevěře věděl kdekdo.

Kramář bydlel ve Vídni na jiné adrese než jeho milá. Pravděpodobně prvním, jemuž se „Dítě“ přiznalo, byl „Pastýř“ Masaryk, jejž rovněž požádal o službičku: vysvětlit to Kramářovým doma, hlavně matce.

Zůstane záhadou, jak je možné, že to všechno Kramářovi vyšlo. Zjevně nikomu nevadil tolik, aby spustil skandál. Dokázal zaujmout, uměl mluvit spatra, prý byl z Čechů ve Vídni nejlepším řečníkem. Kramářovi se dokonce podařilo zapojit do rozvodových jednání rakouskou diplomacii, nicméně ani pokus o rozvod u konstantinopolského patriarchy nevyšel.

Pomohla jim lež a Abrikosov sám svou čilostí: velkocukrář žil prý s jinými ženami, s nimiž měl nemanželské děti. To moskevským pravoslavným potentátům stačilo, přišel rozvod a roku 1900 si Naděžda Kramáře vzala. Ovšemže na Krymu a jistěže v obřadu pravoslavném. Dala si tam postavit ze svého vilu a architekt Jan Kotěra v komunikaci s ní div nezešedivěl.

Odteď slavně platilo, že několik teplých měsíců v roce byl Kramář mimo českou politiku. Když pak manželce bolševici vzali majetky, stejně se z Prahy vypařili. Že tím osudově vyklizoval prostor v politice, bylo zřejmé.

Čekání na Nikolaje

Kramář během rozvodového desetiletí značně ve své kariéře pokročil. Roku 1894 se stal poslancem též českého zemského sněmu a zůstal jím, započteme-li jeho proměnu v československou parlamentní sněmovnu, až do konce života, více než čtyřicet roků. Vydal pojednání o českém státním právu a roku 1897 se stal místopředsedou říšské rady, předlitavské sněmovny. Masaryk opustil mladočeské řady již roku 1893 a po smrti Josefa Kaizla roku 1901 se stal Kramář nejsilnějším mužem strany. Roku 1907 stál v jejím čele, ale partaj, jádro pozdější národní demokracie, ve volbách pohořela: divotvorný Kramář přečkal vždy všechny své debakly.

Vyznával integritu monarchie, její posilování, aby stála hrází proti říšskoněmecké expanzi a aby se Slované pod Habsburky mohli spojit na bázi kulturní. Namísto Německa by se měla Vídeň držet Rusů, kteří zastaví germánskou rozpínavost. Tomuto guláši se říkalo neoslavismus. Exceloval s ním na slovanském sjezdu roku 1908 v Praze a rakouskou anexi Bosny a Hercegoviny téhož roku uvítal myšlenkou, že slovanský prvek v monarchii zmohutněl.

Roku 1911 koupil s podporou pražského starosty Karla Groše, spolužáka z práv, pozemek na Letné a dal tam vystavět magnátské sídlo, známé dodnes jako Kramářova vila. Vybavení pořizovala Naděžda Nikolajevna, o níž si Pražané podle jejího vystupování mysleli, že bude nejméně kněžnou. Manželství zůstalo bezdětné a veškerou energii vrhla Ruska do řízení domácnosti; česky uměla obstojně.

Večeře na Petříně

Na jaře 1914 poslal Kramář do Ruska projekt „ústavy slovanské říše“, který počítal s carem jako králem slovanských států. Silová ministerstva by drželi Rusové, stejně tak většinu v „dumě“ a v „říšské radě“. K českému království by podle Kramářova vysokoblahorodí patřily Lužické Srbsko, Kladsko, Slovensko, a to tak, aby království sousedilo s Chorvaty.

Pak přišlo Sarajevo a válka: pro Kramáře „boj mezi Germánstvem a Slovanstvem“. V Rusku vydali Češi, carovi poddaní, „výzvu ke Slovanům“, aby povstali, až se bude ruská armáda blížit. Signálem budou ruské „aeroplány“ shazující nad Moravou zelené lístky a heslem povstalců bude „Večeře na Petříně“.

Do exilu odmítl odejít, prý že se nebude povalovat po hotelích. V květnu 1915 oslavil dostavbu letenské vily, dnešního sídla předsedů vlád, a týden nato si pro něj přišla policie. Zatčen za velezrádné kontakty s Rusy byl odvezen do Vídně, kde ho čekal proces s rozsudkem smrti. Osud s ním sdílel partajní kolega, o sedm let mladší Alois Rašín, který si utahoval z Kramářovy změkčilosti a nepřizpůsobivosti. Ačkoli na cele strávili několik měsíců, nesblížili se ani trochu a domů cestovali odděleně.

Po amnestii císaře Karla 2. července 1917, udělené shodou okolností v den vítězství legionářů ve srážce u Zborova, vítali Kramáře v Praze jako hrdinu s puncem národního vůdce. Byl tehdy skutečně českou jedničkou: o exulantu Masarykovi věděl málokdo. To se brzy změnilo, když se Rakušanům ani Němcům nedařilo na frontách. V říjnu 1918 optovali pro plnou autonomii Jihoslované a Poláci, odmítli Karlův projekt federace národů a ve Vídni 21. října ustavili němečtí poslanci říšské rady Německé Rakousko (Deutschösterreich).

A 28. října se odhodlali i v Praze. U toho Kramář nebyl, neboť v čele delegace národního výboru, sdružení českých poslanců, odjel do Ženevy na jednání s exulanty. Zde se od Beneše dozvěděl, že československá nezávislost je pro velmoci uzavřená záležitost a monarchista Kramář musel spolknout i republiku.

Spásná prkenice

Byl tehdy z Masaryka a Beneše na chvíli nadšený a 14. listopadu 1918, jako předseda „revolučního národního shromáždění“, které povstalo z národního výboru, sesazoval z trůnu rod habsbursko-lotrinský a za prezidenta ČSR navrhl TGM. Sám byl určen předsedou první čs. vlády.

Na rozdíl od většiny lidí v tuzemské politice neměl Kramář nikdy existenční starosti. Naditá šrajtofle mu též zachránila život, když se 8. ledna 1919 stal prvním z představitelů moderních českých dějin, na nějž byl spáchán atentát. Hodiny čekal na přijetí u premiéra radikální socialista, devatenáctiletý Alois Šťastný, aby mu předal jakousi rezoluci. Když Kramář vyšel a obrátil se z hovoru proti atentátníkovi, první střela lízla ušní lalůček, druhá šla na srdce. Zastavila ji však prkenice.

Kramář stál v zenitu své kariéry: za Rakouska mučedníkem a prvním mužem domácí politiky, prvním premiérem československé vlády a nyní jeho význam podtrhl atentát: „Nemyslel jsem si, když jsem unikl rakouské šibenici,“ měl prý říci, „že budu první v Československé republice, na koho se bude střílet.“

Šťastný, syn pozdějšího národněsocialistického senátora Ferdinanda Šťastného, dostal osm let, ale už roku následujícího byl amnestován a odjel do Ameriky. Po několika letech se vrátil a překládal z americké angličtiny; to už jako prosovětský komunista (zemřel 1979).

Pařížská sprcha

Týden po atentátu odjel Kramář s chotí do Paříže, aby mu něco v centru světového dění neuteklo. Avšak ouha! Nikdo ho tam neznal, jednání vedl Beneš: „Ve Vídni jsem byl někdo, tady jsem jen vedlejší figura.“ Beneše začal nesnášet, Beneš naopak posléze vynechal Kramářův pohřeb.

Tvrdl v Paříži celé měsíce, vláda byla bez předsedy. V červnu 1919 projeli jeho národní demokraté komunálky, scénu ovládl Antonín Švehla s agrárníky, Kramářova vláda padla: k rezignaci ministrů se připojil z Paříže telegraficky! Odjel na podzim 1919 ještě vyjednávat do Ruska s generálem Děnikinem, ale ničeho nedosáhl; byla to jeho poslední cesta na východ. Do konce života se po boku své ženy staral o ruské emigranty, přijímal je v letenské vile, a kde mohl, pomohl: naznačoval jim, že mu nemusejí být vděčni, že to je stejně z ruské kořisti legií…

V politice zůstal spíše maskotem konzervativních nacionalistů než vůdcem. Byl důsledně protihradní, protibenešovský a antikomunistický. Národní demokraty podporovali lidé z městských středních vrstev, podnikatelé a velkokapitál. Partaj v 30. letech upadala, nicméně stále měla nějakého ministra.

Roku 1934 Kramář spojil národní demokraty s Národní ligou Jiřího Stříbrného a s Národní frontou rektora a profesora medicíny Františka Mareše, skupinami extrémně protiněmeckými. Jestliže se Kramář praktické politice předtím nevěnoval, teď rozhodně ne. Jeho textilka v Libštátu byla za hospodářské krize v nesnázích a velmože trápil kouř vycházející z komínů Klárova ústavu slepců a Strakovy akademie pod vilou dole na Malé Straně.

Manželka byla chorobná. Od roku 1930 po mrtvici částečně ochrnutá, on nahluchlý a s chronickou škytavkou. V prosinci roku 1936 Naděžda Nikolajevna zemřela. Kramář ji přežil o půl roku.

„Od dětství žil v přebytku a na naše poměry ve velké zámožnosti,“ napsaly v nekrologu české Vídeňské noviny. „Před převratem patřil mezi nejbohatší české lidi. Umřel chud a mnoho nechybělo, aby byl úplně ožebračen. Byl to politik čestný, neúplatný a i při svých velkých chybách, jež nakonec ztroskotaly i jeho kariéru politickou, úctyhodný.“

Příště: Antonín Švehla