Prezident Miloš Zeman v Pressklubu na Frekvenci 1 připomněl, že počty vojáků NATO přesouvajících se po našem území v minulém roce byly v úhrnu vyšší. „Ty průjezdy, i když je pravda, že se většinou konaly po železnici, jsou tak četné, že nebýt té naprosto hysterické atmosféry, tak by si jich vůbec nikdo nevšiml,“ řekl Zeman v rozhovoru (v němž mimo jiné zmínil i „svého přítele“ senátora Velebu, který je proti konvoji).

Podobně vyzněl komentář Martina Kollera (velmi aktivního agenta StB, jak odhalil loni Týdeník Echo) na Novinkách, který lze chápat jako levicovou představu toho, jak má vypadat rozumný postoj: „Nebýt mediálního show, většina občanů by si konvojů ani moc nevšimla, s výjimkou řidičů. Kdo například v minulých letech zaregistroval konvoje belgické techniky na cestě do českých výcvikových prostorů?“ říká ve shodě se Zemanem. „Trasy cesty kolon jsou logické, protože směřují na základnu ve Vilsecku, která je jihozápadně od našich hranic. Jezdění přes západní část Polska a severní Německo by bylo zajížďkou.“ Autor pak nabízí doporučení, jež vyznívá jako jakýsi cestovní průvodce pro zážitkovou turistiku: „Příslušníci amerických konvojů nepřijíždějí jako nepřátelé a jejich cílem určitě není někoho okupovat. Nějaké hrubé napadání, ale i přehnaná láska je pravděpodobně především udiví. Ve styku s nimi nezaškodí civilizované jednání bez emocí.“ Očkování není nutné, mohl autor dodat.

Ale konvoj neměl projet bez povšimnutí nejkratší trasou. Byl plánován jako demonstrační, jako ujištění novým členským zemím, na jejichž území nejsou základny NATO, že s nimi Aliance počítá. V reportáži amerického armádního webu Stars and Stripes byl dokonce použit termín „show of force“, tedy „demonstrace síly“ – přesně to, z čeho odpůrci Američany obviňují. Aliance se na tom dohodla z důvodů, které zde čtenářům Týdeníku Echo asi není třeba rekapitulovat.

Živo na sítích, živo na náměstích

Jak to, že vlastně náš prezident a vláda přistupují k akci NATO, jehož jsme členy, jako k přepravě nadměrného nákladu, již je třeba s minimálními obtížemi přestát?

Proti konvoji se zvedla organizovaná vlna odporu vedená jak staršími (KSČM), tak mladšími (Ne základnám apod.). V reakci na ně se pak ozývali a organizovali příznivci konvoje, včetně opozičních politiků. Dění se nejprve soustředilo v médiích a na sociálních sítích, posléze došlo na živou akci na náměstích. Součástí takového dění je standardně jistá míra exhibicionismu, sebedramatizace, jakož i vděčnosti protivníkům za to, jaký nám poskytují materiál k našemu pobouření. To vše běžně patří do významu slova kampaň. A kampaň to tedy byla.

Nakonec vypadal příjezd amerických vojáků trochu jinak. Američany přišly přivítat či okukovat tisíce lidí, kteří svým počtem bohatě převyšovali odpůrce. Naprostá většina jich bezpochyby přišla sama od sebe, bez ohledu na úsilí Miroslava Kalouska, Pavla Šafra či Martina Kotase – jejich vliv na Náchodsku bych nepřeceňoval. Co to znamená?

Individuální politické postoje jsou ovlivňovány tím, jaké varianty řešení se nám předkládají. Velká většina lidí, která netráví život dumáním o politice, politická řešení nevymýšlí, ale vybírá si z těch, která mu lidé, kteří se tím zabývají, prezentují jako proveditelná, normální, přijatelná. Mimochodem se tomu odborně říká Overtonovo okno, kdyby vás to zajímalo. A samozřejmě jde o to, kde má to okno rám. Jestliže máme prezidenta, který věří víc ruskému ministru zahraničí než NATO, jestliže veřejnoprávní televize, vystrašená politickými útoky, považuje za nutné pozvat ke každé zahraničněpolitické debatě nějakého komunistu, jestliže jsou média naučena na formální zásadu, že „je třeba dát prostor oběma stranám“ či pokud možno vše prezentovat ve formátu „pro a proti“ – pak spontánní chování lidí vůči americkým vojákům ukáže, že to okno má ve skutečnosti rám méně nalevo, než nám všechny ty výše jmenované autority ukazovaly.

Jak se to stalo? Svým způsobem se tu reprodukuje konflikt o americký radar za Topolánkovy vlády – včetně některých aktérů. S tím rozdílem, že konvoj není stálá základna. Ale i s tím, že tehdy se rozhodovalo za jasného bezpečnostního počasí, bez jediného mráčku na obzoru, v němž se česká potřeba, aby nám všichni dali pokoj, mohla jevit jako bezriziková.

Proč by se demokracie měla vylučovat s armádou?

A ještě něco. „Jsem smutný, když mi někdo předhazuje, že bych nejradši vyrazil s mávátky zdravit americké tanky. Nikdy jsem nezdravil žádnou armádu. A ani americká armáda mě nijak nedojímá,“ napsal Pavel Šafr, jeden z těch, kteří se chopili organizování akcí na podporu Američanů, či spíš akcí proti akcím proti Američanům. „Nechci, aby lidé zdravili americké tanky mávátky a šeříky. Chci jen, aby se tu lidé chovali k americkým vojákům slušně a přátelsky. Jako k lidem, kteří dělají svoji práci. A jsou naši přátelé.“

S tím se dá souhlasit, ale sám Pavel Šafr jistě ví, že to není jediný možný názor. I v této zemi existuje trvalá subkultura lidí, které zbraně a armády docela baví. Z velké většiny patří do demokratického mainstreamu a vůbec to nejsou lidé primitivní. Rádi třeba opravují prvorepublikové bunkry, navštěvují vojenské muzeum v Lešanech nebo Dny NATO v Ostravě (a asi taky mají rádi Top Gear). Když napíšete něco týkající se zbraní, kde odhalíte svou kavárenskou neznalost, hbitě vás e-mailem opraví.

V dnešní Evropě jsou; pravda, trochu mimo mainstream, ale to neznamená, že by do demokracie nepatřili. Elity (buď veškeré, nebo aspoň ty levicové a kulturní) jsou antimilitaristické. Zbraně jsou něco ošklivého (pokud je zrovna neexportujeme), záliba v nich a ve vojenství může indikovat „autoritářský typ“. Svůj podíl na tom má jistě to, že palčivé vzpomínky na neslavné výkony, jaký tyto armády vesměs předvedly vůči Hitlerovi, se v rámci evropského projektu transformovaly v devalvaci ozbrojené moci obecně. Je to trochu podobně pomatený myšlenkový pochod, jaký předvádí senátor Veleba, když tvrdí, že alergická reakce na americký konvoj je u nás způsobena zkušeností sovětské okupace: když máme tank pod okny, v rámci kolektivního posttraumatického syndromu najednou nejsme schopni rozlišit, co je to za tank (upřímnost Velebovy argumentace je ovšem jiná otázka). Když architekt Jan Kaplický prezentoval svůj projekt Národní knihovny na Letné, v odstavci o urbanistickém kontextu napsal: „Je absolutně nezbytný nový a progresivní urbanistický plán pro celou Letnou. Měla by dominovat zeleň. Stromy a zase stromy… Letná jako místo míru, demokracie a kultury. Ne jako místo pro vojenské přehlídky.“ Progresivnost, mír, demokracie a kultura se vylučují s vojenskou přehlídkou. Proč?

Je nicméně několik zemí, kde to neplatí: USA, Británie, Francie, Polsko, Izrael a, ehm, Řecko. Tam lidé nedostávají kopřivku z vojenské přehlídky, chápou, že étos vojáků (podřízený civilnímu velení) nezbytně doplňuje étos demokratický. V USA či v Izraeli taky nikoho nešokuje, že bývalí důstojníci zakládají úspěšné softwarové start-upy. A když nějaký politik, jako třeba současný ministr zahraničí John Kerry, v rámci volební kampaně varuje studenty, že když se nebudou učit, skončí v Iráku, musí se omlouvat.

Sobotkova a Babišova opatrnost

Občané se určitě přišli podívat na americké vojáky – a předtím demonstrovat v Praze a potom třeba i se zúčastnit nějakých dalších akcí – ze směsice pohnutek. Jsou mezi nimi jak lidé, kteří by tam nebyli, kdyby šlo jen o USA, nikoli NATO v kontextu současné situace na Ukrajině. A jsou tam jistě i ti, kteří by kdykoli uvítali příležitost na vlastní oči vidět strykery a porovnat je s jinými bojovými vozidly pěchoty. Není jejich zásluha ani jejich problém, že dnes působí normálněji než kdy dříve.

Pozitivní reakce na americkou návštěvu může mít sice malé, ale přece jen jisté důsledky na politiku. Předseda ANO Andrej Babiš, pokud zrovna nejde o jeho obchodní prospěch nebo držení moci, nemá žádné pevné politické názory. Svou stranu prostě situuje tam, kde je volný prostor, a řekne to, co si myslí (nebo co mu někdo poradil), že získatelní lidé chtějí slyšet – od trestu smrti přes důchody po zahraniční politiku. Je v tom naprosto tvárný – kdyby byla před dvěma lety ze dvou hlavních politických stran rozloženější ČSSD a ne ODS, lze si snadno představit, že by svůj politický projekt situoval nalevo od středu. Když narazí na odpor, koriguje – viz nařčení Vietnamců z neplacení daní a následné opatrné omlouvání. V zahraniční politice se zatím nikdy nedral do čela, naopak se jasným vyjádřením spíš vyhýbal. Roli hlavních kritiků protiruských sankcí milerád přenechal jiným ministrům a průmyslníkům. Sám nepříliš hlučně naznačil, že si umí představit zvýšení výdajů na obranu a že ohledně Ruska je třeba držet jednotnou evropskou linii. Jako by si uvědomoval, že komunistická minulost je většinou tolerována, ale nikoli vyhledávána, těch pár zkušených estébáckých kádrů, bez kterých se neobejde, rád zakrývá stafáží lidí s prozápadní reputací.

Bohuslav Sobotka stojí v čele strany, v níž nepohodlně spolunažívají prozápadní a proruská frakce. Ostatně ČSSD patří do rodiny západoevropských socialistických stran, které vždy měly k Rusku trochu blíž a k USA trochu dál. Tato strana nás dovedla do NATO s otázkou na rtech, zda z něj lze vystoupit. Sobotkovo počínání tomu odpovídá: každé jeho vyjádření k dění na Východě nese stopy ohlížení se po tomto rozštěpu. Když Sobotka sděluje, že se budeme chovat jako členská země EU, říká to defenzivním a vysvětlujícím tónem, jako by odpovídal na nepřátelskou otázku, kterou jsme zmeškali. Když oznamuje, že bude usilovat o to, aby už neklesaly výdaje na obranu, působí, jako by oznamoval start horečného zbrojení. Když cestuje pracovně do USA, snaží se o medializaci v USA víc než doma. Pro oba dva, Babiše i Sobotku, může být reakce na konvoj signálem, kde je normál. A že přistupování na normalizační mentalitu neslibuje další voličské hlasy. Že tady jsou lidé, kteří se půjdou na americké vojáky a zbraně podívat, přivítat je, a nepotřebují k tomu ničí instrukce ani se za to nepotřebují omlouvat.

Dále existují důvody domnívat se, že vnímavost vůči ruskému pohledu u nás narazila na své meze. Ruská propaganda na internetu nabývá tak nehorázných forem, že když ruská ambasáda na Twitteru doporučovala video „Ruský okupant“, kritizoval to i Jaromír Foldyna, přední mluvčí slavjanofilských názorů v ČSSD. Lubomírovi Zaorálkovi musely být předloženy přesvědčivé informace o rozsahu a agresivitě ruské špionáže u nás, neboť vyhoštění tří ruských diplomatů jistě není něco, do čeho by se hrnul. Zastánci primátu obchodování s Ruskem v politice a byznysu jednak jistě zaznamenali dění kolem ruské investice do atomové elektrárny v Maďarsku, které ukazuje, že Evropská komise nehodlá tolerovat speciální dealy s Ruskem. Koneckonců rozumějí síle, ať už přichází z Moskvy, nebo z Bruselu. Zároveň jim už asi došlo, že Rusko, tvrdě zasažené poklesem cen ropy, nebude v dohledné době zaslíbeným odbytištěm, sankce nesankce.

Domácí politika se nedělá kvůli zahraničí, ale zahraniční vnímání přijetí amerického konvoje u nás rozhodně není na škodu. Západní zpravodajství celkem rychle otočilo od „konvoje vzbuzujícího politické kontroverze“ k „tisícům lidí vítajících americké vojáky navzdory větru a dešti“. Třeba se i v očích západních zpravodajů ten rám okna malinko posune a budou více nakloněni napsat, že nějaký příští konvoj v Česku nikdo neřeší – jak to napsal Maciej Ruczaj na stránkách Echo24.cz o Polsku – přestože v Polsku také mají zbrusu novou proruskou stranu a Leszek Miller, bývalý premiér, předseda strany PSL a host posledního sjezdu ČSSD, je otevřeně proruský.

A konečně není na škodu akceptovat demonstrativní, dramatizující a ceremoniální prvky politiky. Šafrova vzpomínka na vítání s mávátky a šeříky nám nemusí připomínat apriorní ošklivost vojenských přehlídek, ale prostě to, že prostor veřejného, viditelného jednání zde byl za totality okupován komunisty. Autentickému občanskému jednání byl veřejný fyzický prostor odepřen, bylo zatlačováno doslova do sklepů a hospod. Ale to přece není normální ani západní. Nějaké to pouliční divadlo i vlaječky k demokratické politice patří. Stejně jako fotbalový klub, tak ani žádné politické hnutí se bez kádru lidí ochotných vyjít na ulici s pomalovaným obličejem neobejde. Když už jsme u těch vlaječek, málokde vidíte tak málo státních vlajek na veřejnosti jako v Česku. Proč?