Osamostatnění Moravy. Znovuzavedení trestu smrti. Vystoupení z NATO. Zrušení Senátu. Otázek pro všelidové hlasování napadne fanouška přímé demokracie řada. Politici ale v aktuálním návrhu na uzákonění obecného referenda občany k tak závažným rozhodnutím nepustí. Novinka proto může přinést především novou možnost, jak odčerpat stovky milionů ze státní kasy.

Diskuse o zavedení plebiscitu do českého práva je stálicí tuzemské politiky. Zatím poslední verzi ústavní normy sepsal ministr pro legislativu Jiří Dienstbier z ČSSD. „Institut obecného referenda má být významným doplněním soustavy výkonu moci založené na zastupitelské demokracii, který umožní, aby občané vykonávali státní moc nejen prostřednictvím voleb při skončení volebního období, ale i přímo,“ vysvětluje.

Pro přiblížení Dienstbierovy představy referenda jsou důležitá základní čísla. Podmínkou pro vypsání plebiscitu má být minimálně 250 tisíc podpisů pod peticí. K jejich sesbírání je tu časový limit šesti měsíců, jehož dodržení bude hlídat ministerstvo vnitra. Aby výsledek platil, musí se hlasování účastnit nejméně čtvrtina oprávněných voličů. A protože na položenou otázku bude možné odpovědět jenom „ano“, nebo „ne“, vyhraje možnost s nadpoloviční většinou hlasů.

Pětkrát víc podpisů než pro kandidáta na prezidenta

Počet podpisů nutných pro vypsání referenda je prvním velkým otazníkem zvoleného modelu. Stačí si vzpomenout na zavedení přímé volby prezidenta. Kandidáti, které do boje o Hrad vyslala veřejnost, museli nasbírat nejméně 50 tisíc podpisů. A i když se jim hranici podařilo zdolat, vnitro jim následnou kontrolou chyb a úplnosti petičních archů počty výrazně proškrtalo. Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý tak vypadli ze hry.

Laťka 250 tisíc podpisů je pětkrát výš než u prezidentské volby. Právě Okamura – nyní v roli lídra hnutí Úsvit přímé demokracie – se zlobí. „Dát podmínku 250 tisíc podpisů v desetimilionové republice, zatímco v osmimilionovém Švýcarsku je to 50 tisíc, to je přímo znevážení demokracie. Vláda v podstatě žádné referendum nechce,“ řekl Týdeníku ECHO. Naopak dlouholetí zastánci zavedení plebiscitu, komunisté, jsou se stanovenou hranicí smířeni. „Odpovídá to ustanovením, která jsou v okolních státech,“ uvedl předseda KSČM Vojtěch Filip.

Švýcarský model, k němuž vzhlíží Okamura, je k iniciátorům referend nejvstřícnější. V ostrém kontrastu je minimální počet podpisů pro vypsání plebiscitu v sousedním Slovensku. Slováci mají s přímou demokracií zkušenosti už od rozpadu federace. Když tu má o něčem hlasovat veřejnost, musí se opřít o petici s 350 tisíci podpisy. S Českou republikou početně srovnatelné Maďarsko má podmínku 200 tisíc podpisů a v třímilionové Litvě je jich zapotřebí dokonce 300 tisíc.

Povinnou účast by nesplnily evropské ani senátní volby

Zatímco bariéru v počtu podpisů se zájemcům o referendum v Česku může ještě podařit překonat, těžší chvíle jim nastanou při zajištění dostatečné volební účasti. Příklad opět nabízí Slovensko. Za dvacet let jeho existence tu proběhlo sedm celostátních referend. Kvůli podmínce, že musí hlasovat minimálně polovina ze všech oprávněných voličů, jich ale šest skončilo neúspěšně. Výsledná účast se totiž pohybovala od necelých deseti do 44 procent.

Ze sedmi slovenských pokusů byl tak platný jediný. Hlasování o přistoupení k Evropské unii v roce 2003, ve kterém svůj názor vyjevilo 52,15 procenta voličů. Právě hlasování o vstupu do EU je zatím jedinou výjimkou, kdy měli možnost plebiscitu i Češi. Umožnil jim to zákon připravený zvlášť pro tuto příležitost. Z více než osmi milionů oprávněných voličů jich přišlo hlasovat 55,21 procenta.

Dienstbierovu 25procentní hranici je dobré srovnat také s tím, kolik lidí dnes chodí k volbám. Když Češi rozhodovali letos v květnu o svých zástupcích v Evropském parlamentu, nepřišla jich ani pětina. Metrikou pravidel navržených pro referendum by takový výsledek neplatil. Obdobně bídná bývá účast ve druhém kole senátních voleb. Třeba před dvěma lety tu byla celková účast 18,6 procenta, například na Sokolovsku a Chomutovsku se ale propadla jen k deseti procentům.

Tradičně vyšší je zájem o sněmovní volby, ve kterých byla loni účast zhruba 60procentní. Obdobný zájem měli lidé v loňském roce také o přímou volbu prezidenta. Sněmovním a prezidentským volbám ale předcházela masivní kampaň jednotlivých kandidátů a stran. Iniciátoři referend si takto nákladnou reklamu zřejmě těžko budou moci dovolit. A rozhodně by měli větší naději na úspěch, pokud by politici stanovili minimální mez na 20 nebo 15 procent.

Zásadní otázky a silná témata? Většinou předem zakázaná

Po odpoutání se od všech čísel ale přichází klíčový problém: o čem bude možné vůbec hlasovat. Návrh z dílny ministra pro legislativu to stanovuje nejdřív pozitivně. „V referendu lze rozhodnout o zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky,“ uvádí. Doprovodné dokumenty přicházejí se dvěma příklady – mohla by to být třeba dostavba jaderné elektrárny nebo stavba vojenského radaru.

Dienstbier tím dává vzpomenout na veřejnou debatu o americkém radaru v Brdech. Pravicová vláda v čele s ODS tehdy o žádném referendu nechtěla slyšet, jakkoli po něm volali představitelé levice společně s některými nevládními iniciativami. Jde o jeden z příkladů, kde by zřejmě nebyl problém získat dostatek podpisů ani zajistit dostatečnou účast voličů. „Při sbírání podpisů na petici proti umístění radaru v Brdech jsme měli ve velmi krátké době 280 tisíc podpisů,“ zavzpomínal komunista Vojtěch Filip. Podle průzkumů přitom veřejnost americkou přítomnost nedaleko Prahy odmítala.

Pravicovým stranám se uvolnění mantinelů pro přímou demokracii v oblasti bezpečnosti a vojenství nelíbí ani dnes. „Otázky bezpečnosti by v žádném případě neměly být součástí referenda. Dienstbierova představa, že bychom v referendu hlasovali třeba o umístění základny NATO, je naprosto nepřijatelná,“ zhrozil se například šéf poslanců ODS Zbyněk Stanjura.

Hlad veřejnosti po referendu byl přitom už na začátku 90. let, v měsících před rozdělením federace. Václav Klaus a Vladimír Mečiar sice poslali obě země vlastní cestou, aniž by se lidí na jejich názor zeptali, na Slovensku ale proběhl průzkum, jak by Slováci hlasovali v případném referendu. A zastánci zachování společného státu tu byli v jasné převaze.

Řadu zajímavých oblastí pro všelidové hlasování zapovídá dnes ale i ministr pro legislativu. Podle jeho návrhu by občané nemohli rozhodnout třeba o „změně podstatných náležitostí demokratického právního řádu“. Na tomto místě by zřejmě narazili ti, kteří usilují o zrušení Senátu. Podobně nemá být možný „zásah do územní celistvosti státu a změně státních hranic“ ani „zásah do územního členění státu“. Marná by byla proto snaha usilovat v referendu o odtržení Moravy nebo o vytvoření samostatné Pražské republiky.

A téma obnovení trestu smrti, který v rozhlasové diskusi nadhodil vicepremiér a šéf ANO Andrej Babiš? Ani to by jako výsledek plebiscitu nebylo možné. Referendum totiž podle předloženého návrhu nemůže porušit ústavně zaručená práva a svobody ani porušit závazky, které pro Česko vyplývají z mezinárodního práva. Trest smrti přitom mimo jiné odporuje regulím Evropské unie.

Paleta možného okruhu dotazů pro vypsání referenda proto bude zřejmě velmi úzká. Aby toho nebylo málo, voliči totiž nesmí přímo mluvit ani do schvalování zákonu, státního rozpočtu či působnosti České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu. Otázku před jejím položením národu navíc musí odsouhlasit Ústavní soud.

Slováci například řešili, zda mají dál platit poplatky za veřejnoprávní rozhlas a televizi, jestli chtějí snížit počet poslanců nebo zda bude zpětně zapotřebí prokazovat příjmy z privatizace.

Pomoc musí vláda hledat u komunistů nebo Úsvitu

Podtrženo sečteno, aktuální pokus o uzákonění obecného referenda v Česka vypadá hlavně jako skulina pro odčerpávání peněz ze státní kasy. Stačí připomenout, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii vyšlo daňové poplatníky na 400 milionů korun. Zhruba tři čtvrtiny částky šly na účty obcí, které zajišťovaly volební místnosti. Dalších 50 milionů využil Český statistický úřad a podobnou sumu pak ministerstvo vnitro.

Že je celostátní referendum nákladnou záležitostí, ukázala už první slovenská zkušenost z roku 1994. Před dvaceti lety tu neúspěšný plebiscit o vykázání původu peněz z privatizace vyšel na 50 milionů slovenských korun. A zpravodaj Rudého Práva tehdy z Bratislavy referoval pod titulkem Referendum: Peníze vylétly oknem.

Dienstbierův návrh nyní připomínkují jeho vládní kolegové, pak se jím bude zabývat celá vláda a následně by měl být na programu obou parlamentních komor. Protože jde o ústavní zákon, muselo by s ním souhlasit ve sněmovně aspoň 120 poslanců. Vládní koalice by se tu tak při odmítavém postoji TOP 09 a ODS musela opřít právě o komunisty nebo Okamurův Úsvit.