Odchod státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy vytváří nepříjemnou situaci. Na jedné straně je práskání ošklivá zvyklost, které by se jeden rád pokud možno vyhnul. Na druhé straně byl jeho odchod představením, jež vydalo svědectví o povážlivém stavu našich médií.

Jakousi předehrou byly spekulace, že by to měl být právě Prouza, kdo nahradí odvolaného ministra průmyslu Jana Mládka. Tento druh spekulací se podle zavedeného úzu prezentuje bez udání zdroje. Je to hra na prestiž: jsme dobře napojeni, takže víte, že to není přání otcem myšlenky, a můžete nám věřit i tentokrát.

Jenže jako už jednou předtím, když se pod Mládkem kývala židle, i tentokrát to vypadalo, že zdrojem spekulací o Prouzovi je hlavně Prouza sám. A spekulace opět nevyšly, byť byly tentokrát prezentovány tak autoritativně, že jim naletěl i prezidentův mluvčí Ovčáček.

K reakcím ve veřejném prostoru lze v každém případě říci to, že s činiteli, kteří nedostali bezpečnostní prověrku, se zpravidla zachází jinak. Tak třeba u kancléře Mynáře se tato záležitost široce probírala, byl na ni dotazován i prezident sám. I při pádu šéfa hradního protokolu Forejta se o jeho bezpečnostní způsobilosti mluvilo zcela otevřeně.

O Prouzovi se mluvilo jinak. Tón udal Junckerův šéf kabinetu Martin Selmayr. „Velká ztráta pro evropský projekt. Opouští nás velmi silný, talentovaný pilot,“ napsal Selmayr na Twitteru. Středoevropský zpravodaj jedněch významných evropských novin zase napsal: „Česká republika, V4 a Evropa ztrácí brilantního, neúnavného a vlivného diplomata. Přeji ti další úspěch, Tomáši!“

Rozumí se samo sebou, že jim Prouza veřejně poděkoval a jejich blahopřání retweetoval všem svým sledovatelům.

A někteří z nich sotva popadali dech.

„Tomáši, odvedl jste obrovský kus práce, zasloužíte si obdiv a vděk všech, kdo chtějí aktivní & úspěšnou ČR ve fungující Evropě,“ napsal mu jeden český eurokrat. Jiný popustil uzdu imaginaci mnohem víc: „Díky, tajemníku – byl jste tajemný, státní, a přitom evropský! Kdo bude kralovat teď?!“ Na což Prouza odpověděl: „A pak že jsou úředníci nudní!“

Mezi úředními kolegy by to ještě šlo pochopit, formální rozloučení, taktní pominutí případných mraků, které se nad odchodem vznášejí, a přání dalších úspěchů patří k pravidlům slušného chování. Jen se to dřív nepsalo na Twitter všem na odiv.

Reakce novinářů je ovšem něco jiného. „Ukázka kontaktů, které Prouza má. Kéž by takové měli i ostatní CZ politici a ČR nestála v koutě,“ zněla jedna reakce na Selmayrovo rozloučení. „Kolika českým státním úředníkům asi budou při jejich odchodu evropští přátelé skládat takový hold jako v posledních hodinách Tomáši Prouzovi?“ jiný obdivně komentoval pozdrav od toho středoevropského zpravodaje velkého západního deníku. Vše ověnčeno lajky.

Na posledně položenou otázku se obtížně odpovídá. Odpověď totiž předpokládá otázku: „Kolika vysokým úředníkům by nebylo trapné vytáhnout privátní dopisy srovnatelné s tím Selmayrovým, aby názorně dokázali, že to tak výjimečné není?“ Troufám si tvrdit, že absence srovnatelných úředníků problém není; problém je absence úředníků se srovnatelnou emocionální inkontinencí. Měli jsme politizující úředníky i experty, kteří získali zkušenosti v nadnárodních institucích jako Prouza. Čím se od nich lišil kromě nezřízeného sklonu k sebepropagaci, že přiměje typického veřejnoprávního novináře k odložení vší zdrženlivosti? Ironií osudu byla poslední veřejnou iniciativou, kterou pro Sobotku zorganizoval, boj za jednotnou kvalitu evropských potravin. To opravdu není nikomu trapné tomu tyjátru přihlížet? Anebo měl Prouza svou eurohujerskou pověst tak posichrovanou, že by se mohl i pustit do boje za Rum tuzemský a ti, kdo se kdysi ušklíbali nad Čecháčky vztekajícími se kvůli svému podřadnému rumu, by mu přikyvovali? Tendenčnost se projevuje právě v tom, že novináři jako by v duchu mysleli se svým favoritem, vžívali se do jeho postavení, jako by předem chápali a omlouvali, co kvůli své funkci dělá.

Myslím, že řešení se skrývá ve slůvku „projekt“, které použil Selmayr. Jak veřejnoprávní novináři, tak euroúředníci se prezentují jako nestranní profesionálové. Novináři jako stav se taky vyznačují zdravou skepsí vůči politikům – a pokud se od ní odchylují, tak spíš k nezdravé skepsi než k naivní či propagandistické důvěřivosti. Neumím si třeba představit, že by průměrný český novinář za jakýchkoli okolností veřejně napsal o Miroslavu Kalouskovi něco jako o Prouzovi.

Evropský projekt všechny tyto zvyklosti maže. Novináři i úředníci se vyjadřují s pocitem nestrannosti, ale vůbec si neuvědomují, že jsou straníci – straníci evropského projektu, což je dost vyhraněná a dost polarizující ideologie. Sami to považují za prostě a jednoduše rozumné. K tomu se přidává nástup sociálních sítí. Dřív novináři svou tendenčnost na veřejnosti krotili – dávali si pozor, aby nebylo poznat, se kterým politikem jsou zadobře, nechtěli, aby jejich texty působily dojmem, že někomu mažou med okolo úst. Iluzorní intimita sociálních sítí tyto zábrany odbourává.

Jenže obligátní deklarace o tom, že toto je osobní účet a posty nevyjadřují stanovisko redakce, nemá magické vlastnosti. Pořád si myslím, že je důležité, aby veřejnoprávní média existovala, a vesměs nedělají špatnou práci. Ale v jejich mediálních radách sedí i lidé, kteří hledají cokoli, čím by mohli těm médiím uškodit. A na téhle tendenčnosti je bohužel jednou snadno uvaří.