Když si stoupnou nejvyšší představitelé zemí visegrádské čtyřky společně před televizní kamery, je na místě začít pátrat, v čem se jim zase nepodařilo dohodnout společnou pozici. Bylo to tak v září při rozhodování o přerozdělování uprchlíků, kdy tehdejší polská vláda na poslední chvíli ze společného ne vycouvala. Minulý týden si opět v Praze čtyři premiéři stoupli před řečnické pultíky a demonstrovali, že jsou ještě tady. Kdo z čeho ucukl tentokrát?

Bylo to složitější. Premiéři všech zemí odeslali dopis předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi, v němž zdůrazňují, jak důležitá je iniciativa zvaná energetická unie, zejména její bezpečnostní dimenze. A proč je to napadlo zrovna teď? V tom je otevřenější jiný dopis, sepsaný ministry zodpovědnými za energetiku několika středo- a východoevropských zemí a adresovaný místopředsedovi Evropské unie zodpovědnému za energetickou unii Maroši Šefčovičovi. Podepsali ho ministři z Polska, Slovenska, Maďarska, Estonska, Litvy, Rumunska, ale ne z České republiky.

Hrozba nad Ukrajinou

V čem je rozdíl mezi tím, co jsme byli ochotni podepsat a co ne? Dopis ministrů na rozdíl od dopisu premiérů mluví otevřeně a jmenovitě o projektu Nord Stream II. Podle nich ohrožuje ekonomickou bezpečnost a zvyšuje zranitelnost východních zemí EU a Ukrajiny. Znamenal by, že téměř veškerý plyn dodávaný z Ruska by do Evropy vstupoval přes severovýchodní Německo. Země na jih a východ od něj by přišly o svou vyjednávací pozici a kontrakty. Propojení z Německa jejich směrem nemá dostatečnou kapacitu, a nezajišťuje tak energetickou bezpečnost. Výslovně zmiňují, že Nord Stream II by mohl mít negativní dopad na Ukrajinu, přičemž její reformní úsilí je evropskou prioritou a nutnost zachovat přepravu plynu přes Ukrajinu se ocitla i v závěrech Rady ministrů zahraničí. A dožadují se debaty o tomto tématu na prosincové Evropské radě.

Jak k tomu došlo? Začněme od původního Nord Streamu. To je plynovod vedoucí z ruského Vyborgu pod Baltským mořem do německého Greifswaldu a na něj navazující plynovody v Německu. Zprovoznilo jej v roce 2011 konsorcium, v němž 51 procent vlastní Gazprom, zbytek převážně německé firmy E.ON, BASF/Wintershall, Gasunie a GDF Suez (nyní Engie). Holdingová firma Nordstream AG je registrována ve švýcarském Zugu. Zaměstnává bývalého německého kancléře Schrödera a jejím ředitelem je Matthias Warnig, bývalý důstojník Stasi, který se podle některých zdrojů zná ještě ze starých dob s důstojníkem KGB Vladimirem Putinem (on to popírá). Plán Gazpromu byl uspíšen předchozí rusko-ukrajinskou plynovou krizí – Rusové se nechtěli znovu dostat do situace, kdy mohli Ukrajině zakleknout na krk jedině za cenu toho, že zavřou kohouty i svým západoevropským klientům, a tak hledali cesty, jak obejít Ukrajinu (a v důsledku tak i Polsko, Slovensko a nás) jako tranzitní zemi. Poláci Nord Streamu výstižně přezdívali plynovod Molotov-Ribbentrop. Sílu zastavit ho ale neměli a, jak je z kariérního postupu zmíněného německého kancléře zpětně jasné, nikdy mít nemohli.

Další projekty na obejití Ukrajiny Rusku nevycházely. Do projektu Southstream, který měl vést pod Černým mořem do Bulharska, vrtala Evropská komise tak dlouho, až to Rusové zabalili. Podmínky projektu Turkish Stream, který měl vyústit na tureckém evropském černomořském pobřeží, se Turecku příliš nezamlouvaly a po posledních událostech v Sýrii jde o mrtvou záležitost.

I my musíme být bdělí

A tady letos vstupuje na scénu projekt Nord Stream II, zdvojnásobení kapacity položením dalších trubek vedle těch stávajících. V září byla podepsána dohoda Gazpromu s mírně obměněným akcionářským týmem: nizozemsko-britský Shell, rakouská OMV, BASF/Wintershall, Engie, a E.ON.

Rychle se zformovala i opozice. Nejen v Polsku, ale tentokrát trochu překvapivě třeba i na Slovensku a Maďarsku, v zemích, jejichž lídři jsou považováni za k Putinovi nejvstřícnější. Jenže oba se trochu spálili, když Putin bez cirátů odpískal projekt Southstream, na který se těšili. Robert Fico teď před sebou vidí reálnou možnost poklesu výnosnosti tranzitního plynovodu – zpětný chod na východ není tak lukrativní. Zdvojnásobený Nord Stream se taky nezamlouvá přinejmenším jednomu komerčnímu rivalovi – je to projekt Eastring, prosazovaný operátorem slovenského plynovodu Eustream, vlastněného z 51 procent slovenským státem a z 49 procent EPH Daniela Křetínského. Jeho veřejnou tváří je Mirek Topolánek. Eastring by měl propojit Rumunsko, případně Bulharsko, Maďarsko, Slovensko a rakouský plynový hub Baumgarten. Z jihu na sever by byl otevřen různým potenciálním dodavatelům, ze severu na jih by mohl dopravovat plyn z Německa.

Jaká je naše situace? Pro nás, čistě utilitárně vzato, Nord Stream II nemusí představovat nebezpečí. Jsme skrze plynovod Gazela napojeni na německou síť plynovodů. Trh s plynem je přitom dnes v EU tak liberalizovaný, že nejsme závislí na Gazpromu – můžeme kupovat plyn na spotovém trhu od kohokoliv a ten k nám může dotéct německými, ale i Gazpromem vlastněnými trubkami.

Předpokládá to ovšem, že pravidla z tzv. třetího energetického balíčku, který distribuci s plynem otevřel, budou dodržována. A to je vzhledem k ruskému netajenému názoru, že plyn je politický nástroj, a vzhledem k německé blízkosti s Moskvou boj vyžadující ustavičnou bdělost.

Jak obejít EU

V říjnu vykonal oficiální návštěvu Moskvy německý vicekancléř a předseda SPD Sigmar Gabriel. Bylo by zajímavé slyšet názor nějakého rozvědného experta na to, proč Kreml zveřejnil přepis projevů Gabriela a Vladimira Putina z jejich setkání – v angličtině. Gabriel ve svém vystoupení (mimochodem mnohem delším, než bylo to Putinovo) řekl mimo jiné:

„Pan Miller (šéf Gazpromu) a pan Warnig budou dál pracovat na projektu Nord Stream II. Je to v našem zájmu, ale nejen v zájmu Německa – je to velmi zajímavý projekt i mimo německé hranice.

Co se týče právních otázek, musíme se snažit, aby, pokud to bude možné, vše zůstalo v kompetenci německých úřadů. Když se nám to podaří, omezí to příležitosti k vměšování („meddling“) z vnějšku. A v tom máme dobrou vyjednávací pozici.

A abychom mohli omezit politické vměšování – jste si jistě vědom, že to není jen formalita –, musíme vyřešit otázku role Ukrajiny jako tranzitní země po roce 2019. Jsou pro to technické důvody: víte, že ukrajinský plynovodný systém není v příliš dobrém stavu. A samozřejmě to, jakou politickou a finanční roli to bude hrát pro Ukrajinu, stejně jako zpětný tok plynu.

Vše ostatní, myslím, jsme schopni zvládnout. Nejdůležitější je, aby si německé správní orgány zachovaly pravomoc tyto otázky rozhodnout. A pak omezíme možnost politického vměšování se do tohoto projektu.“

Pokud to někomu není jasné, případně nechce věřit tomu, co četl – německý vicekancléř se zde domlouvá s ruským prezidentem na tom, jak omezit uplatňování práva EU na jejich společný projekt a v rozporu s deklarovanou politikou EU zbavit Ukrajinu pozice tranzitní země.

Nenaštvat Berlín

Tato zpráva o tom, jak Německo vidí vztah evropského projektu a vlastních zájmů, vzbudila v západních a třeba českých médiích nulovou pozornost. Všiml si jí britský analytik Neil Barnett a britský akademik a energetický expert Alan Riley. Poláci ji také zaznamenali a třeba europoslanec a místopředseda lidovecké frakce v europarlamentu Jacek Saryusz-Wolski už interpeluje Evropskou komisi. Takže úplně potichoučku, polehoučku to nepůjde.

Nyní se můžeme vrátit k české roli. Jak už jsme informovali na stránkách deníku Echo24.cz, cesta k naší neochotě připojit se k dopisu ministrů byla kuriózní. Státní tajemník pro EU Tomáš Prouza dával delší dobu najevo i veřejně, že Nord Stream II není v našem zájmu. Ministr Jan Mládek, který by měl za nás dopis podepsat, tak ovšem nechtěl učinit takříkajíc na vlastní triko, což vedlo k zasedání vládního výboru pro EU. A tam se pro podpis nenašlo dost hlasů, neboť některé resorty byly zastoupeny jen náměstky bez hlasovacího práva a ministři za ANO se postavili proti. Místopředseda vlády Andrej Babiš údajně argumentoval tím, že má konflikt zájmů (jak slovenské Duslo Šaľa, tak německý SKW Stickstoffwerke Piesteritz ze skupiny Agrofert jsou velkými odběrateli plynu). Je to zajímavá ukázka toho, jak podnikatelské zájmy politika, které by neměly ovlivňovat politiku státu, prostřednictvím zohlednění střetu zájmů paradoxně ovlivňují politiku státu. Ministr Robert Pelikán pak prý argumentoval tím, že si nemáme rozházet vztahy s Německem.

Mýtus o evropském Německu? Snad ne

Je to pochopitelná, ale hluboce pomýlená politika. I máme-li být součástí jakéhosi de facto německého kondominia, musíme se ozývat, abychom v něm obhájili své zájmy, a dávalo tak pro nás smysl. Německé ukotvení v EU je nepostradatelnou, monotónní ingrediencí německé politické rétoriky. Jsou-li tu pravidla Evropské unie, máme právo se jich dovolávat. Neformálním garantem rozšíření EU o státy postkomunistické východní Evropy bylo Německo – Francie či státy Beneluxu se v podstatě nikdy mentálně nerozloučily s Unií jako znovuzrozením Evropy Karla Velikého, na niž si zvykly. Máme možnost buď Německu své postoje (a jeho deklarace) připomínat – anebo na to rezignovat, tiše mu odečítat z úst, předvídat jeho potřeby a dopředu jim vyhovovat. Znamenalo by to mimo jiné faktické uznání toho, že nové, evropské Německo je mýtus, že Německo je ve skutečnosti víceméně stejně hegemonické, jako vždy bylo.

Na tuto rezignaci je snad ještě brzy. Německo shodou okolností sehrává v energetice pro východní Evropu výrazně bezohlednou roli. Jeho Energiewende se soustřeďuje na dosažení podílu obnovitelných zdrojů a dočasně rezignuje na snižování emisí CO2. Proto Německo na unijní úrovni netlačí na nápravu trhu s emisními povolenkami. Tahle politika je ovšem pro nás a hlavně pro chudší země na jihovýchodě Evropy katastrofální. Díky dotacím na obnovitelné zdroje je šíleně drahá pro obyvatelstvo a zároveň destrukcí velkoobchodní ceny elektřiny znemožňuje plánování v energetice. Utáhne to bohaté a disciplinované Německo, kde obyvatelé poslušně nesou náklady ve prospěch dotovaného průmyslu. Utáhneme to horko těžko my s vyplácením solárních baronů. Chudší národy to neutáhnou a vzbouří se, jak zjistil ČEZ v Bulharsku a Rumunsku.

Dalším příkladem, jak Německo přenáší náklady své energetické revoluce na sousedy, jsou přetoky elektřiny přes naše území ze severního do jižního Německa a z Německa do Rakouska. Stavba tzv. phase shifters, transformátorů, které by mohly odklonit německý proud, kdyby bylo potřeba zabránit blackoutu, byla dlouho politicky brzděna, abychom nezlobili Němce. Německo a Rakousko mají společnou obchodní zónu pro elektřinu, v jejímž rámci si přes naši síť posílají levnější proud, k němuž ovšem nepustí naše obchodníky. Za přepravu elektřiny nám nic neplatí. Existuje agentura Evropské unie pro spolupráci energetických regulátorů ACER; dosud s tím nedělala prakticky nic. Proč?

V každém případě bychom měli přispět k tomu, aby na Nord Stream II bylo dobře vidět. Žádá si to od nás zájem na tom, aby Ukrajina měla šanci, a elementární solidarita s chudšími, přehlíženými zeměmi na jihovýchod od nás. I pro nás bude Nord Stream o to bezpečnější, o co jistěji bude podřízen neutrálním liberalizačním pravidlům.

A v diskusích nad tím, kdo je v této zemi největším agentem Kremlu, by neměla zapadnout vzpomínka, která strana se zasloužila o to, že podpis ministra Mládka na dopise eurokomisaři Šefčovičovi chyběl.