I ženy chodí do válek, mužským na pamětnou

S divadlem zkraje ledna to každoročně není žádná sláva, premiéry jsou v těchto týdnech zřídkavé, neboť scény tiší nervy po předvánočním shonu. A tak je prostor vrátit se k jeho úspěchům: v půli prosince byla uvedena inscenace Mlčky křičet dva roky starého souboru Studio hrdinů (sídlí ve Veletržním paláci pražské Národní galerie). Je to životopisné drama, inspirované osobností francouzské filozofky a anarchistky Simone Weilové. Pocházela z bohaté židovské rodiny, ale od stromu dopadla daleko: bojovala za zlepšení podmínek dělníků, zapojila se i do španělské občanské války. Když v exilu onemocněla tuberkulózou, odmítla se léčit a jíst, neboť svou chorobou se chtěla podílet na utrpení Francouzů. Hru o nezařaditelnosti, nejpříznačnějším povahovém rysu této podivuhodné ženy, režíroval J. Nebeský. Hrají L. Trmíková a S. a V. Rašilovovi.

Lucie Trmíková: Mlčky křičet. Reprízy inscenace 8. a 21. 1. od 20.00. www.studiohrdinu.cz

Prkenice jako klíč k určování blahobytu

Čerstvě v kinech je brazilsko-britský hit, kombinující podivuhodné žánry: cosi jako sociální pohádku s dětským thrillerem. Děj snímku Odpad, jak název napovídá, se odehrává na skládce. A to na jedné z možná největších na světě – na centrálním odpadišti v Riu. Hrdiny příběhu jsou tři chlapci, kteří hory odpadků prohledávají ve víře, že najdou něco, co jim pomůže aspoň na chvíli zlepšit jejich život. A to se skutečně stane, když připadnou na peněženku, obsahující štos poznámek, výstřižků a jeden klíč. Shání se po ní policie, za její předání je vypsána velká odměna, ale jak to v dětských filmech bývá, dobrodružství začíná se vzpourou světu dospělých. Vždyť která dětská duše by nechtěla přijít na kloub šifře, již má před sebou? Námět to jistě není originální, ale hodnota pro tuzemského diváka spočívá v zobrazených reáliích.

Odpad, režie: Stephen Daldry. Hrají: Wagner Moura, Selton Mello, Rooney Mara, Martin Sheen a další. 115 minut.

Papírové frčky, věcné metály aneb Toho by se Dvořák nenadál

Zkraje prosince začala výstava podivuhodného názvu i tématu: Čestné diplomy a dary Bedřichu Smetanovi. Prezentuje soubor originálních diplomů a darů, které skladatel obdržel během své umělecké dráhy jako uznání své tvorby. Diplomy a dary představovaly ve Smetanově době běžnou, a tedy častou formu ocenění uměleckých počinů i celoživotních zásluh význačných osobností. Většina exponátů pochází ze 70. a 80. let 19. století, tedy z poslední dekády Smetanova života, kdy se skladatel dočkal celonárodního uznání. Jsou to především dekorativní diplomy, jimiž mu české hudební instituce a spolky stvrzovaly udělení čestného členství, a dary (např. čestné taktovky, stříbrné věnce, stuhy z vavřínových věnců), které dostal při některých svých vystoupeních nebo při významných provedeních svých děl a při oslavách některých životních jubileí.

Výstava Čestné diplomy a dary Bedřichu Smetanovi. Trvá do 30. 3. 2015. Muzeum Bedřicha Smetany na Novotného lávce, Praha.
www.nm.cz

Cizinec v každém světě, pamětník dávných životů

„Kdesi v hloubi každého umělce se totiž ukrývá jedinečný pramen, který v průběhu života živí to, co je a co říká. (…) V mém případě, a tím jsem si jist, se onen pramen nachází právě v Rubu a líci.“ To napsal v roce 1958 Albert Camus v předmluvě k reedici své prvotiny, jež poprvé vyšla ještě v jeho rodném Alžíru o dvacet let dříve. Tehdy čtyřiadvacetiletý autor už zde předvedl náměty a myšlenky celého svého pozdějšího díla. Čísla, zahrnutá ve druhém oddíle titulu, ve sbírce Svatba, vznikala téměř současně s knižním debutem a vracejí se do míst autorova dětství a mládí: do Tipasy, Džemily, Alžíru. Tyto dvě sbírky vycházejí v češtině poprvé a jsou doplněny souborem Léto, jenž je těsně spjat zase se Svatbou. Camus se v něm ohlíží po nihilismu válečných let, prochází staré cesty, přivolává k sobě spalující slunce alžírského domova.

Albert Camus: Eseje. Rub a líc, Svatba a Léto. Přeložil Denis Molčanov, vydalo nakladatelství Host. 200 s., 269 Kč.