Nové zpracování Vinnetoua se snaží napravovat svět

Žije tedy mýtus?

Nové zpracování Vinnetoua se snaží napravovat svět
Žije tedy mýtus?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jsou věci, které by měly představovat existenciální grunt a jistotu. A o nichž tedy by se nemělo pochybovat ani žertem, byť by byl člověk ponoukán dokonce dobrými úmysly. Nepochybně by k takovým měly patřit romány Karla Maye. Všecka ta dobrodružství v dalekých cizích krajích, plných neznáma a tajemna. Dobrodružství ztělesněná převtěleními svého autora: Old Shatterhandem, jemuž patřila Severní Amerika, Karou ben Nemsím, který se proháněl po Balkánu a Orientu.

Ačkoli Shatterhand je slavnější, příběhy Kary ben Nemsího jsme někteří četli raději, omračováni nádherou téhož prostředí, jež dnes v našincích spíš vyvolá strach. Jako by se na mayovky zapomnělo. Proto taky ten nesamozřejmý podmiňovací způsob v prvních větách, neboť pro mladší ročníky ty romány jsou patrně pasé. Co dětem osmdesátých let bylo nemožné, o deset let později neplatilo. Zdá se tak aspoň ze vzpomínek generací: zatímco třicátníci a starší se shodnou na tom, že četli tytéž příběhy jako jejich rodiče, mladší čtenáři už mají jiný zážitek. Už neznají, kdo byli Hatátitlá ani Ilči. Tehdy někdy, v dobách porevolučních, prérie ztratila své kouzlo – jako by devětaosmdesátý byl příliš sametový.

Sestava mayovek v roce 2016 - zleva Old Shatterhand, Vinnetou a Sam Hawkens. - Foto: RTL/Nikola Predović

Pamatuji si z dětství ty slavnostní výjimečné okamžiky, kdy končily Televizní noviny – ohlašovala je znělka roztočené zeměkoule a prostřihy na socialistické zemědělce, tančící baletku a cyklistický Závod míru – a některá z perfektně upravených hlasatelek oznamovala jedno z filmových dobrodružství slavného náčelníka Apačů a jeho bílého bratra. O jedněch letních prázdninách u babičky na chalupě mi maminka zakázala snímek sledovat, zatímco strýc bratranci ne. Bral jsem to jako dvojí zradu bledé tváře: jednak jsem cítil, že v rodině se zakládá na nerovnost – bratránek je přece stejně stár jako já –, jednak už jsem se nepovažoval za greenhorna, abych večer nevydržel sledovat film.

Byl jsem tak dospělý, jak ve svém věku mohl být kterýkoli milovník mayovek zralejší než jeho matka, která neměla potuchy o tom, jak to na Divokém západě chodí. Ten večer tehdy jsem obrečel, potají, sám, v posteli. Veřejně bych se k slzám nepřiznal, maje na paměti, že by neplakal ani Sam Hawkens, natož ctěný Old Surehand. Byl jsem odhodlán bratranci se druhý den spravedlivě pomstít a přivázat ho ke kůlu smrti, kde by zemřel strašlivou smrtí mučením a žízní.

To nedopadlo, neboť ten člověk stále žije. Každopádně hádám, že podobné odhodlání trestat právě takto své okolí nosil v sobě kdekterý čtenář Týdeníku Echo starší dostatečného množství zim. Proč ztratili zájem ti mladší, přesně se neví. Všimněte si: foglarovek, verneovek, mayovek vychází poskrovnu. Nové překlady vůbec ne, neboť prý by se nevyplatily. Neuspěla ani převyprávění verneovek, jež nedávno pořídil Ondřej Neff. Což je autor, který – má-li den – věru není nezáživný neschopa. Přesto děti toto odmítají číst, snad že jsou na ně ty příběhy pomalé a málo kouzelnické – vždyť vyrostly na utrpení Harryho Pottera. 

Vzniká tak začarovaný prostor: když se děcko zázrakem uvolí číst některý ze starých příběhů, má cestu ztíženou zdoláváním okoralého jazyka. Ve čtyřicet let starých překladech Karla Maye sice už nejde potkat zpytouše místo zvěda, jak se to v dětství stávalo ještě básníku Janu Skácelovi, zato mnoho zteřelých větných vazeb. A třeba vypravěč filmového Vinnetoua ubezpečuje diváky, že před sto lety „stále dál pronikali pionýři na západ“. (Mimochodem, Jan Skácel trefně poznamenal, že romány Karla Maye musí být přečteny v náležitém věku chlapeckého pohledu na svět, nejpozději ve třinácti letech. Kdo ráčí mayovky číst později a vzteká se kvůli jejich naivitě, je jejich limity trestán právem: neměl prošvihnout vhodný čas. V dospělém věku už je nutno na mayovky jenom vzpomínat.)

Symbol smíření kdysi i dnes

Samozřejmě: zfilmování z šedesátých let pomáhala i nám dostat se ke knihám, to je fér přiznat. Desítky filmů, jež tehdy vznikly v průběhu pouhých pěti let, poutaly ke knihám. Pomáhaly pochopit, že jsou lepší – a to nejen proto, že z filmů dobrých je pět, a i ty že mnohdy kombinují a využívají prvky z Mayových románů dosti velkoryse. Všecka další zpracování – ať už příběhů Kary ben Nemsího, Old Firehanda, francouzský seriál Vinnetou z osmdesátých let, či comeback Vinnetou se vrací (1998) – byla strašlivá a legitimizovala případný další pokus o nové zfilmování, které by se tentokrát konečně mohlo držet knih. A které třeba by se mohlo pokusit důstojně vyrovnat se silným křesťanským základem, jehož je May plný a jemuž se běžně vyhýbaly i české knižní překlady, všelijak originály zužující a omezující (vždyť Vinnetou vlastně umírá jako křesťan: Mannitou a Bůh mu splývají v jedinou sílu).

A tak když německá televize RTL ohlásila záměr natočit nové zpracování Vinnetoua, podtržené sebevědomým podtitulem Der Mythos lebt (Mýtus žije), vzbudila velkou zvědavost. Přece jen, na klasiku se nesahá, leda opatrně. Byly tu otázky: Může zaujmout mladé? Jak může zaujmout mladé? Může hlavní figury hrát někdo jiný než Pierre Brice a Lex Barker?

Náčelník Komančů Tokvi-Kava se snaží srazit Vinnetoua na kolena. Jak to asi může dopadnout? - Foto: RTL/Nikola Predović

Nuže, o Vánocích se to rozhodlo v Německu, brzy nato na Slovensku a od minulého týdne, po odvysílání filmu Nový svět, už tuší i čeští diváci. Podtrhuji: tuší. Protože další dva díly – druhé Tajemství Stříbrného jezera a závěrečná Poslední bitva – jsou každý jiný žánr. Výsledek je v mnohém skutečně poutavý: snaží se uchopit příběh jinak, někdo by možná řekl temněji a realističtěji, a ukázat, jak v půli 19. století pronikání bílého muže na americký středozápad reálně mohlo vypadat (budiž, třebaže je to mýlka, protože mayovky prostě jsou pohádka).

Přitom ale se úzkostně drží atmosféry z 60. let: Ameriku znovu ztvárňuje Chorvatsko, přečkala i titulní melodie Martina Böttchera, třebaže je jinak instrumentována, zůstal dokonce Mario Adorf v roli padoucha Santera… A odpovídá dokonce i charakteristika Německa, již z toho kterého zpracování lze vyčíst. V šedesátých letech hráli vedlejší role Balkánci, Italové a Švýcaři a hlavní role Francouz a Američan, což odpovídalo rostoucímu německému sebevědomí a stejně jako zárodky Evropské unie bylo symbolem smíření mezi národy po druhé světové válce. Vždyť Vinnetou má být symbolem smíření.

A teď frkačky dobové módy

Zrovna tak nyní: Old Shatterhandem je Němec a Vinnetouem Albánec. Snaha ukázat promíšenou společnost je zjevná: jsou tu vidět černoši v rolích sluhů, jsou tu Mexičané, indiáni různých kmenů (byť na ně je třeba počkat do třetího dílu) a samozřejmě bílí. Mezi nimi jsou rodilí Američané, Němci i Poláci. Tím končí veškerá sranda a ochota autory novinky omlouvat, protože – považte – Poláci se jmenují po slavných spisovatelích. Třeba Czesław Miłosz nebo Tadeusz Różewicz… Nehledě na silné zastoupení žen: Sam Hawkens je ženat s bývalou lehkou děvou, která do Rosewallu, sotva město bylo založeno, přišla odhodlána vydělat roznášením radosti a štěstí mezi stavebníky transamerické železnice na svůj vysněný obchod smíšeným zbožím… Schází jí zrovna padesát dolarů, když ji navštíví Sam a místo sexu dožaduje se koupele. Povídají si, Sam se dozví o ženiných plánech a požadovaných osmdesát centů přeplatí padesátidolarovkou, protože se mu „líbí představa, že je její poslední zákazník v bordelu a její první v obchodě“. Čili tak.

Až sem jsme se dopracovali při napravování světa – a nechť jsou mi odpuštěna vyzrazení dějových zákrut, leč při takovém bezpráví, jaké bylo tvůrci nové trilogie spácháno na mayovkách, se mlčet nesmí. Nuže třeba tu chybí Klekí-petra, takže Rattlerem není střelen on, nýbrž Inču-čuna. Meskalerové nežijí v pueblu na Rio Pecos, nýbrž ve vsi, v jakých úřadoval Gojko Mitić v endéráckých indiánkách. A především: Nšo-či nezemře, třebaže všichni víme, že jejím úkolem je právě brzká smrt. Smrt v rozpuku lásky s Old Shatterhandem, lásky už zjevné, leč nenaplněné. Jedině nepřítomnost žen, nanejvýš vzpomínka na ně, totiž může vést k posílení vztahu mezi indiánským náčelníkem a jeho bílým bratrem.

Společné neštěstí je sbližuje a vede k výkonům, k nimž – rozptylováni ženskými – by se nevybičovali. Ženy v mayovkách nemají co dělat, jsou to epizodní figury ve světě ušlechtilých mužů a desperátů, kteří si navzájem šlapou na paty a honí se po rozlehlých prériích. Toto nezpochybnitelné rozvržení rolí však nekoresponduje se současnými nároky silných hrdinek, beroucích na svá bedra osudy národů. Totéž Nšo-či: mocná šamanka, která místo zastřelení ze zálohy smí být ještě tak unesena bandity a přivést je k pokladu u Stříbrného jezera, k níž si pro „vládní rady“ chodí Vinnetou, která nakonec se provdá za Shatterhanda a bydlí s ním ve srubu stranou indiánské vesnice, takže Apači si k ní pro léčbu dojíždějí.

A tak kdysi snad Inču-čunova dcera připomíná doktorku Mikeilu Quinnovou, která v Coloradu, v příběhu odehrávajícím se o jeden americký stát vedle Nového Mexika plného Apačů, stavěla do latě bílé i indiány. Ostatně i Shatterhand, jenž má ve třetím díle dlouhé vlasy, připomíná mužského hrdinu a manžela Dr. Quinnové Sallyho, jenž rovněž se vymykal bílé společnosti svou náklonností k rudochům a soužitím s nimi.

Význam Nšo-či, ženy stavějící na hlavu donedávna hrdý mužský svět, je tu dotažen k feministickému vítězství, neboť právě ona oznamuje zmlklým náčelníkům jiných kmenů, že po Vinnetouově smrti bude náčelníkem Apačů Old Shatterhand, a vzápětí mu nasazuje čelenku. Takže až sem jsme se dopracovali při napravování světa: lžeme o Karlu Mayovi a převracíme jeho vyprávění podle dobové módy, protože nad láskou a zodpovědností k příběhu zvítězil strach ze zpátečnictví. Být ustavičně chytřejší než předci, to je skutečně mýtus, jenž žije a daří se mu.

Vinnetou
Režie: Philipp Stölzl
Scénář: Jan Berger
Kamera: Sten Mende
Hudba: Martin Böttcher, Heiko Maile
Hrají: Nik Xhelilaj (Vinnetou), Wotan Wilke Möhring (Old Shatterhand), Milan Peschel (Sam Hawkens), Iazua Lariosová (Nšo-či), Gojko Mitić (Inču-čuna), Mario Adorf (Santer sr.) a další.

Úvodní díl trilogie Vinnetou: Nový svět byl vysílán na ČT2 7. ledna. Díl Vinnetou: Tajemství Stříbrného jezera uvede ČT2 v sobotu 14. ledna od 20:00. Závěrečný díl Vinnetou: Poslední bitva uvede ČT2 v sobotu 21. ledna od 20:00.

13. ledna 2017