Přírodovědce Martina Konvičku (46) v současné době někteří lidé – zhusta z prostředí mladé a humanitně orientované inteligence – s velkou radostí nenávidí. Je k tomu účelu také velmi „vhodný“.

Šéf Bloku proti Islámu (dříve Islám v ČR nechceme) má výraznou a snadno karikovatelnou fyziognomii, občas je schopný vypustit slova, z nichž jednomu spadne čelist na podlahu („z muslimů naděláme masokostní moučku“), tvrdí ovšem o těch výrocích, že třeba nebyly míněny úplně vážně. Dá se mu celkem věřit, že určitý typ lidí vytáčí s velkou chutí.

Ta jeho výrazná tvář se ale především stala „tváří nenávisti“. Odporu vůči přistěhovalcům, který podle průzkumů sdílí výrazná většina české společnosti, v míře v rámci Evropské unie vůbec nejvyšší. V očích stoupenců vstřícnosti vůči imigrantům je hlasem vší patologie, jež se – zatím naštěstí především v internetových diskusích – projevuje s ohavností, která sice byla v tuzemské veřejné debatě přítomná už dříve, dnes je ale díky sociálním sítím víc amplifikovaná a asi i rozšířená v reálném světě. Vyhnaná steroidy strachu z neznámého a živená obrazy skutečných ukrutností, jež se v muslimském světě dějí především kvůli Islámskému státu, i nejrůznějšími pověstmi a městskými legendami bez skutečného základu, šířenými dost možná ze zlého záměru.

Ten v něčem slastný pocit ohrožení, jistota, že jde o všechno, vede k přesvědčení, že v rámci snahy odvrátit to hypotetické nejhorší je všechno dovoleno. Stává se z něj alibi pro to, že ze sebe člověk vypouští to nejtemnější a jindy nemyslitelné (fantazírování o střelbě na lodi plné dětí), aniž by mu za to hrozilo odsouzení. Naopak to bude v kruhu podobně smýšlejících vnímáno jako projev ctnosti a správného myšlení.

Plno generálů s malými armádami a velkými egy

Tenhle způsob racionalizace iracionální nenávisti se nepěstuje jenom mezi dnešními odpůrci imigrace, přítomný je i na druhé straně současného sporu. Nejčastěji ovšem v jaksi mírnější formě, s daleko větším obsahem čirého a dětinského narcismu, nudné a nemyslící povýšenosti opřené o pár lajků na Facebooku než slovního násilí. Martin Konvička je pro lidi, kteří praktikují tenhle způsob „progresivního“ myšlení, ideální nepřítel, říká dost děsivé věci a působí dojmem, že by na něj a jeho stoupence mohl intelektuálně stačit i protivník vyzbrojený pár ideologickými floskulemi. Navíc je jaksi větší ve virtuálním světě než v tom reálném. V očích protivníka pohlceného děním na sociálních sítích je Konvička veličina. Jeho skupina tam má tisíce a tisíce členů. Pozorovatel, který na Facebooku tolik času netráví, může Konvičkův blok vnímat spíš jako okrajové uskupení bez velkého vlivu, na jehož akce chodí pár desítek, maximálně stovek lidí.

Okraj politiky je plný generálů, kteří ovšem velí hodně malým armádám, jež mají tendenci se dál štěpit, snaha vytvořit z nich nějakou relevantní politickou sílu často ztroskotává na věcech ega, bývá to tak nalevo i napravo. Naštěstí. Neznamená to ale, že to tak musí dopadnout vždycky: minulé století bylo svědkem několika úspěšných „z extrému do centra“, se známými následky. I na Konvičkově dvoře je víc ambiciózních kohoutů, například známý antisemita a nacionalista Adam Bartoš (v pohledu na židy by se přitom s Islámským státem asi shodl). Mezi všemi těmi panslovany, skinheady, naštvanými matkami a stoupenci všelijakých konspiračních teorií se však Martin Konvička v něčem vyjímá. Jde totiž na věc vědecky. Je možné v něm vidět karikaturu angažovaného vědátora, v posledních letech čím dál rozšířenější, i v jinak orientovaných politických hnutích se dají najít Konvičkovi „příbuzní“.

Exaktní vědec objevil supervirus

Existují různé specifické formy stupidity, charakteristické pro to které prostředí. Mezi humanitní inteligencí se daří jinému typu pitomostí než mezi lidmi orientovanými přírodovědně, exaktně. Objevovatelé schémat, vzorců, systémů v pozadí ledasčeho, znovu a znovu ohromovaní tím, že zbytek světa ty jimi odhalené zákonitosti prostě nechápe. Martin Konvička tak snadno pochopí, že islám – podobně jako ostatní náboženství – je virové povahy (dokonce „supevirus“), a rozumí i tomu, že je pro takové poznání lépe disponovaný. „Biolog (ale třeba i technik) snadněji než humánnovědec pochopí fungování algoritmických systémů, tedy systémů, které fungují ‚samy‘, jen na základě jednoduchých provozních pravidel. Ekolog (ale třeba i ekonom) je zvyklý číst grafy, třeba grafy populačního růstu, a předvídat změny jejich chování za jinak nastavených výchozích podmínek. Hodně přírodních jevů má fraktálovou povahu, takže i v malém měřítku se chovají jako celek. To vše kvalifikuje přírodovědce, případně technika, prokouknout islám snáze než ty, kdo ho studují jen z jeho statických projevů.“

Tak mluví exaktní vědec, když trochu ujede. Svět je pochopitelný celkem snadno, když to jeden vezme za správný konec, začne myslet skutečně systémově. Martin Konvička se na ten islám prostě koukne, a rychle ví, jak na něj. Matematik Karel Janeček se zamyslí nad fungováním demokracie, a přijde s volebním systémem, který všechny její problémy vyřeší. Mladý člen Pirátské strany prostě ví, že odpovědí na plus minus všechny otázky je co největší transparentnost, zveřejnění všeho. Pokud Martina Konvičku čeká velká kariéra v české politice (moc tomu nevěřím), bude to dalším příznakem nástupu politika-nerda (označení pro člověka, který vyniká v nějaké oblasti, v otázkách sociálního kontaktu však projevuje, řekněme, nevelkou bystrost). Objevuje se v různých částech spektra, možná mu patří budoucnost, pánbůh s námi. Chce na věc jít konečně exaktně, rád sice operuje pojmem „kritické myšlení“, vůči sobě jej ale nikdy neaplikuje, je si zcela jistý vlastní racionalitou, rozumností. Ta jistota ho činí zvlášť zranitelným vůči iracionálním hnutím, jimiž on – tak rozumově založený člověk – přece trpět nemůže. Dává jim plný průchod (viz způsob, jakým Martin Konvička mluví o některých ženách a vůbec sexu, k němuž lidé z jeho hnutí přidávají perlu za perlou), přitahuje tak lidi, které může oslovit právě neředěná temnota. Úlohou lidí jako Martin Konvička je přidat k ní nějaké vědecké vysvětlení, jež alespoň na první poslech může znít skoro rozumně.