Od chvíle, kdy vloni v červnu zátah na Úřadu vlády završil vleklou krizi ODS a srazil ji mezi malé strany s jednocifernou podporou, se stále vrací otázka, za kým půjdou zklamaní hodnotově orientovaní pravicoví voliči. Lidé, jejichž pohled na svět spojuje ekonomický liberalismus se společensky konzervativními zásadami. Není to rekordních 36 procent, které dokázal v roce 2006 posbírat Mirek Topolánek, kdy tvrdé jádro doplňoval měkkým obalem. Přitáhl tehdy i názorově těkající politické turisty, kteří jdou jednou intuitivně za vítězem, a příště se nechají unést emocí z předchozího zklamání.

Těch názorově pevných, jejichž prioritou je dát hlas důvěryhodné občanské pravici, je podle sociologů ve společnosti kolem 20 procent. V našich současných poměrech to bude zaručovat pozici velké strany. Právě s takovým výsledkem vyhrála sociální demokracie poslední parlamentní volby. V příštích letech se bude rozhodovat, kdo tuto krizí ODS uvolněnou roli občanské pravice obsadí. Vůbec není jisté, že to budou právě občanští demokraté. Nejsme jedinou zemí střední Evropy bez velké, hodnotově zakotvené pravicové strany západního střihu. Nemají ji Slováci ani Poláci.

Ti, kdo čekají na práci

Atmosféra posledních let svádí k dojmu, že politika se přehoupla do nové éry. Zdá se, že už neplatí hodnotové dělení na pravici a levici a k moci se dostávají manažerské a vůdcovské strany, u nichž nejde o hodnoty, ale o charismatické, sílu vyzařující lídry, jejichž jména a názvy stran nebo spolků jsou synonymy. Andrej Babiš, Robert Fico, Viktor Orbán. Těžko si představit, že by hnutí ANO, slovenská strana Smer nebo maďarský Fidesz vládly bez nich.

Hodnotově je těžké je zařadit. Základem je ve všech případech směs silových postojů, které lidem jasně sdělují: „My se o vás postaráme.“ Zbytek je namixován podle národních specifik. U nás skoncování s Palermem a tunelováním, v Budapešti oživení Velkého Maďarska. Na Slovensku likvidace „neoliberálních“ reforem pravicových vlád. Tím na sebe nabalují velké množství lidí všemožných názorů.

Teze „My se postaráme“ je tou aktuální dělící linií. Přes ni pak můžou přecházet pravé či levé názory na nejrůznější společenská témata. Kolega Martin Weiss to vystihl ještě přesněji. Velká část společnosti jsou podle něj lidé, „kteří čekají na práci“. Ti chtějí silného vůdce. Vůbec to nemusí být jen lidé z nižších vrstev. Patří sem i velká část elit, hlavně šéfů velkých firem, očekávajících, že jim politici státními investicemi, veřejnými zakázkami a ekonomickou diplomacií zajistí byznys. I oni „čekají na práci“. K těm se obrací i Miloš Zeman, definující se jako levicový prezident, věčně mluvící o veřejných investicích.

Z tohoto stylu myšlení vychází i představa, jak má stát oživovat ekonomiku a vytvářet pracovní místa tím, že bude do hospodářství nalévat veřejné peníze. Lidé, kteří čekají na práci, jsou přesvědčeni, že za jejich životní úroveň jsou zodpovědní politici. Proto propadají hněvu a frustraci, když ekonomika prochází recesí, nerostou platy a propouští se.

Volných 20 procent

Na druhé straně stojí lidé, kteří na nic nečekají, chtějí si zařizovat věci po svém, jen pro to chtějí co nejlepší podmínky. Rychlé úřady s minimem byrokracie, která je okrádá o čas, výkonnou a rychlou justici, před níž dokážou bez odkladů obhájit svá práva. Bezpečí. Dobré školy a zdravotnictví. Slušnou veřejnou infrastrukturu. Do mnoha dalších věcí by se stát neměl motat a měl by je nechat na rodinách a obcích.

Za typické zástupce těch, kdo nečekají na práci, jsou zpravidla považováni živnostníci. Ten okruh je samozřejmě širší. Je pravděpodobnější, že mezi nimi budou lidé s vyšším vzděláním, a tím pádem vyšším příjmem. Sociologické průzkumy ale jasně ukazují, že i v nižších vrstvách se najdou ti, kdo nečekají na práci. Tito hodnotově orientovaní lidé jsou zároveň nároční voliči, kteří politikům těžko odpouštějí poklesky, hlavně zneužití moci, a jejich důvěra se získává zpět velmi těžko.

To je jeden z hlavních důvodů, proč ODS dopadla tak špatně. Podezření a obvinění ze zneužití moci, která se kolem ní nabalila (s výjimkou regionálního šíbra z Chomutova Alexandra Nováka zatím nebyl nikdo pravomocně odsouzen), nejsou vážnější než ta, jež provázela vládnutí ČSSD ve Strakově akademii i v regionech. A to tady máme podstatně sebevědomější a odvážnější žalobce a policisty. To není žádná omluva ani snaha o vyviňování ODS, ale konstatování faktů. Sociální demokraté mají jen štěstí, že mají méně náročnou klientelu. Jinak by byli zhruba tam kde ODS. Podobné je to na Slovensku. Případ Gorila mapující vztahy politiků napříč spektrem s finančníky z Penty smetla pravici, Robertu Ficovi ale neublížila.

Předseda ODS Petr Fiala minulý pátek na mimořádném motivačním kongresu dobře popsal atraktivní program pro tu část společnosti, která nečeká na práci a nepodléhá progresivistickým nápadům. Strana, jež dominovávala pravici, má ale dva vážné problémy. Značná část někdejších voličů ji stále považuje za nedůvěryhodnou. Návrat důvěry může trvat roky a vůbec se nemusí povést. Druhou vážnou potíží je, že se nedokáže prosadit se svými názory na aktuální události, a už vůbec ne s vlastními tématy. Hodnotově orientovaný pravicový volič nepotřebuje selfie s Jaromírem Jágrem, jakými své příznivce zásobuje Andrej Babiš. Potřebuje ale rychle a srozumitelně znát názory na klíčové věci. ODS potřebuje svého ostrého a rychlého Miroslava Kalouska. Do té doby těžko dokáže ve veřejném prostoru, kde k ní panuje silná nedůvěra, zaujmout.

Ani Babiš, ani Kalousek

Než se případně zvedne, jsou pravicové hlasy volné. Hodnotově orientovaný pravicový volič znechucený ODS totiž nemá na současné politické scéně alternativu. Žádná ze stran, o nichž se sem tam píše jako o pravicové, hodnotovou pravicí není. Nejsou jí křesťanští demokraté, TOP 09, a už vůbec ne babišovci.

Lidovci se ani sami za pravicovou stranu nepovažují. Pavel Bělobrádek si při jejich resuscitaci dával pozor, aby nikdy nezapomněl zmínit sociálně-tržní hospodářství. Nakonec sedí v levicové vládě. Marian Jurečka začal hned poté, co Rusové uvalili sankce na evropské potraviny, mluvit o kompenzacích pro zemědělce. I o vytváření pracovních míst mluví křesťanští demokraté velmi často. Společensky reprezentují pravicové konzervativní hodnoty, ekonomicky jsou ale vlevo.

Za pravici se často vydává i Babišovo hnutí. Vychází to z jednoduché zkratky manažer, podnikatel rovná se pravice. K babišovcům se skutečně přesunula nemalá část někdejších voličů ODS. A současné vedení této strany také styl politiky a kumulaci moci Andreje Babiše nekritizuje zdaleka tak razantně jako Miroslav Kalousek. Jedním z motivů je i to, že Babiš je sympatický a rozhodně nevadí ani značné části těch, kteří u ODS zůstali.

Hnutí ANO ale není pravicové vůbec v ničem, pokud si odmyslíme velmi povrchní znak, že nechce zvyšovat daně. Andrej Babiš reprezentuje přímo dirigistický styl ekonomiky. Prověřovat, kontrolovat, trestat. Nejlépe to vystihuje jeho fascinace chorvatským systémem sledování tržeb obchodníků on-line. Nebo silný tlak na opět v ideálním případě on-line registr bankovních účtů včetně aktuálních zůstatků. Postarat se o lidi a vytvářet místa patří k jeho základnímu politickému repertoáru. Stejně jako dotace a veřejné zakázky.

Pravicové hodnoty nereprezentuje ani TOP 09. Když ji Karel Schwarzenberg s Miroslavem Kalouskem pod heslem Tradice, odpovědnost, prosperita zakládali, dával si předseda záležet, aby zdůrazňoval, že to nebude strana pravicová, nýbrž konzervativní. Jediné, v čem je topka konzervativní, jsou ekonomická témata. U skoro všech společenských – od svazků homosexuálů po nejrůznější zelené nápady – patří spíš k moderní progresivistické nové levici. Vychází vstříc své metropolitní klientele, hojně si stěžující, jak jí tady chybí moderní evropská témata.

Pokud se ODS nepodaří zvednout, otvírá se prostor pro novou, hodnotově založenou stranu občanské pravice.