Z politiků staré republiky byl Jiří Stříbrný jedním z nejpozoruhodnějších. Ovládal vše, co k mocenské hře patří, našel však své přemožitele. Kukuč rošťáka a kštice intelektuála, k níž si snadno lze představit čtvrtku vína a viržínko s kartami, abychom měli obrázek dávného „typa“ od novin. Portrét Jiřího Stříbrného však byl v politické praxi, té ničitelce charakterů a rodičce zlolajností, složitější.

Protagonisté národně sociálního hnutí Václav Klofáč a Jiří Stříbrný kromě politiky v životě nic jiného nedělali. Měli z ní živnost. Tím jsou ostatně setsakramentsky moderní. Se svým o dva roky mladším bratrem Františkem Stříbrný podnikal a vymýšlel, jak do rodiny přečerpat peníze z vysněné, ale přeci jenom obyčejné, k dojení zrozené tučné republiky.

Stříbrní byli v Rokycanech rodinou hospodských. Děd František chtěl, aby jeho syn Jaroslav, otec Jiřího (Masarykův ročník 1850), pokračoval v hospodě, ale tomu se postávání za pípou a krocení alkoholiků nezamlouvalo. Živil se jako úředník v advokátní kanceláři, hrál a režíroval ochotnické divadlo a aktivní byl za mladočechy. Nějak přišlo, že mu všichni lezli na nervy, tak se rodina stěhovala do Prahy, kde se mu poštěstilo dostat místo v administraci Národních listů.

Řízný mládežník

Jiřímu Stříbrnému bylo sedmnáct, když na jaře 1897 vznikla Strana národního dělnictva českoslovanského, pozdější „nársoc“ a národní socialisté, klukovi jako ušitá na míru. Rok nato rodina onemocněla tyfem a otec to nepřežil. Jeho dar výřečnosti syn zdědil a svou první politickou řeč držel v říjnu 1897 v jedné hospodě na staroměstském Perštýně na schůzi „omladiny“.

O rok později jako žák vyšší průmyslové školy řečnil už „pro dospělé“ na Žofíně. V sále pro 1500 lidí měl úvodní slovo vyzývající dělníky k boji po boku studentů za „svatou myšlénku slovansko-sociální“ a proti zradě sociální demokracie, neboť „vznešené myšlénky sociální zneužila k politicko-židovské agitaci“. Jak bývá u radikálních národovců zvykem, protižidovské výrazivo už ho nepustilo.

Vystupoval pod matčiným jménem jako Jiří Velkoborský z Královských Vinohrad a vynikal improvizačním umem. V osmnácti znal všechny pilíře českého šovinismu. Starší „bratři“ si ho nemohli vynachválit. Rozohňoval dělnictvo vervou, s jakou se pouštěl do řečníků obvykle z řad sociálních demokratů; někdy ovšem, když bylo v lokálu méně „národních dělníků“, byl za své řeči bit.

Po otcově smrti ležela obživa rodiny na něm. Peníze, které dostával jako kreslič u stavební firmy, nestačily, a vedení partaje mu dokonce odhlasovalo podporu. Psát začal jako šestnáctiletý do dělnických novin a o dvanáct roků starší bratr předseda Klofáč s ním byl spokojen. Roku 1899 zkusil štěstí v magazínu Stráž lidu v Českých Budějovicích, ale odtamtud ho vyhodili, neboť na tak ambiciózního partajníka venkov nachystán nebyl.

Na modrém Dunaji

Naopak ve Vídni z něho byli krajané nadšeni a za jeho vystoupení došlo na demolici sálu. Když přirovnal císaře Františka Josefa k Neronovi, byl zatčen a odseděl si tři měsíce. Zaměstnán byl v časopisu Hlasy na Dunaji (pozdější Česká Vídeň) za sedm zlatých týdně. Jako odpovědný redaktor byl několikrát zatčen a za další urážku panovníka znovu odsouzen na čtyři měsíce těžkého žaláře. Nekličkoval, vše poctivě odseděl.

Své myšlenky, bylo mu 22 let, za mřížemi sepsal do textů vydaných souhrnně pod titulem Z mého žaláře (1902). Činorodost v neustálé akci viděl jako základní princip politiky a „akce musí mít svůj hlubší fond, aby z ní bylo veliké dílo a ne veliká demagogie“.

TGM o propagandě napsal ve Světové revoluci (1925) zhruba totéž, avšak jedovatěji a povýšenecky nad šmudly v podhradí. Musí prý být poctivá, „nadsazování, a dokonce lhaní neprospívá; našli se mezi námi jednotlivci, kteří celou politiku pokládají za umění napálit, a ti se pokusili o šíření ‚vlasteneckých pravd‘; zarazili jsme to… Měli jsme na př. nepříjemnost s takovou falsifikací řeči posl. Stříbrného.“

Někdy za vídeňského pobytu konvertoval Stříbrný k pravoslaví a z rodného Ferdinanda se stal Jiřím. Že by to s monoteismem jakéhokoli směru myslel vážně, známo není. Měl zato v metropoli na Dunaji jakousi „aféru milostného rázu“. Co to bylo za „hrůzu“, nevíme, a aby partaji neuškodil, poslali ho „bratři“ roku 1905 zpět do Budějovic. Tam se oženil s Hanou Beranovou, dcerou řezníka ze Strakonic; rozdělil je až žalář.

Psal do Stráže lidu a za dva roky byl zpět v Praze: Stříbrného udělali odboráři šefredaktorem Železničních listů a roku 1911 nastoupil do redakce právě založeného partajního listu České slovo (po roce 1945 Svobodné slovo).

Pražský převrat

Stříbrný překročil třicítku, kdysi hranici volitelnosti. Roku 1911 dostal ve volbách o čtyři sta hlasů víc než jeho sociálnědemokratický sok František Soukup a zasedl v říšské radě. S vypuknutím světové války narukoval, nicméně nikoli na frontu, ale do pracovních oddílů v Tyrolích. V císařově suknu trčel tři roky. Zpět v civilu v dubnu 1917 podílel se na práci Maffie a v obnovené říšské radě vylíčil tvrdé poměry v internačních táborech, neboť jeden takový, určený Ukrajincům, u Štýrského Hradce zažil.

V červenci 1918 se stal v Praze za svou stranu, která se teď jmenovala Socialistická, členem národního výboru. Přestali mu vadit marxisté a po smíru se sociálními demokraty zasedal se svým starým známým Soukupem v koordinační Socialistické radě. Poněvadž předseda strany Václav Klofáč odjel na jednání národního výboru za Benešem do Ženevy, zastupoval ho v Praze Stříbrný. Stal se tak jedním z „mužů 28. října“, jimž se tradičně připisují největší zásluhy o proklamaci nezávislosti na Vídni. A právě v tomto datu klíčilo nepřátelství Stříbrného k Masarykovi a Benešovi.

Spor byl o to, kdo se více zasloužil o vznik ČSR: zda propaganda emigrantů v zahraničí, nebo domácí „odboj“. Stříbrnému, ale ani Švehlovi, Rašínovi a Kramářovi se nelíbilo, že Masaryk nesouhlasil s 28. říjnem jako státním svátkem. Měli za to, že prezident jeho význam nedocenil.

Osudová roztržka

TGM činorodého Stříbrného zprvu uznával a zvával ho k sobě. Roku 1924 bylo poštěkávání na Hrad hlasitější. Přišel spor o význam legií pro nezávislost. Noviny měly žně. Vídeňský novinář a respektovaný vydavatel Karl Friedrich Nowak, který měl za války přístup do rakouského generálního štábu, tehdy napsal, že pražský převrat se udál se souhlasem vídeňské vlády a že národní výbor byl „povolán pouze ke spoluřízení veřejné správy“.

Vídeňský pohled zvyšoval zásluhy exilu. Stříbrný na to psal o perfidních výpadech, o poťouchlém a ctihodném anonymovi (to asi o TGM). Premiér Švehla zprostředkoval v červenci 1924 schůzku prezidenta se Stříbrným, tehdy ministrem železnic, v Karlových Varech. Mluvili spolu dvě hodiny, až se Stříbrný neudržel: „Pane presidente, jste nespravedlivý k domácímu převratu. Jste mylně informován, kdyby nebylo 28. října, možná že byste teď jezdil po Evropě jako emigrant.“

Masaryk debatu ukončil, ale nabízenou demisi kupodivu nepřijal. Stříbrný vzdoroval a z oblíbence se stal politik na odstřel: „Zarazili jsme to,“ jak od TGM víme. Beneš šel Stříbrnému po krku. Už roku 1924 měl pohromadě složku o „uhelné aféře“. Skandál zastavil protentokrát premiér Švehla, neboť by provalil systém financování vládních partají.

Uhlí státotvorné

Edvard Beneš byl členem Socialistické strany. Čí to byl nápad? Inu, Stříbrného, který si tak od roku 1923 hřál hada na prsou. Všeobecně se počítalo s tím, že se Stříbrný stane nástupcem Klofáčovým. Ten byl z něho ale nervózní. Intriky Klofáčovy k nepochybné spokojenosti Benešově vedly v září roku 1926 k vyloučení Stříbrného ze strany – po vykonstruovaných obviněních neuvěřitelných pro demokratický režim. Národní listy převzaly z jistého pamfletu drb, že senátor Klofáč požádal o dobrozdání brněnského venerologa prof. Antonína Trýba na Stříbrného, zda netrpí progresivní paralýzou. Stříbrný na jaře 1926 opravdu vedení partaje sdělil, že odjíždí do ciziny na léčení. Klofáč věděl o Stříbrného románku s manželkou jistého lékaře, o němž mu vyprávěl dotyčný paroháč osobně. Lékař si myslel, že Stříbrný nakazil jeho ženu syfilitidou, netušil však, že drahá choť měla dalšího milence a od toho že dostala ten dárek. Klofáč sokovy „syfilitidy“ využil (Stříbrný se prý léčil se srdcem): jeho paralýza je „nebezpečná pro politiku a pro stát“.

V září konali socialisté sjezd v Brně, přejmenovali se na „národní socialisty“ a v souznění s vůlí Klofáče a Beneše byl místopředseda Stříbrný s příznivci zpracovanými delegáty vyloučen za poškozování strany, korupci, defraudaci partajních peněz, a dokonce vlastizradu.

Stříbrného politická kariéra zkrachovala. Podílel se ještě na projektech neúspěšných straniček, jejichž názvy upomínaly na Stříbrného mládí (například „Slovanští národní socialisté“), až z toho byla Národní liga.

K tomu se rodila dosti neprůhledná aféra, která se naplno dostala na veřejnost až roku 1931 a dospěla Benešovými intrikami přes nastrčené lidi do soudního procesu. Obvinění z korupce sourozenci Stříbrní kupodivu ustáli (Jiřího hájil Ladislav Rašín, syn zavražděného ministra financí Aloise).

Stříbrného bratr, který vydělal nějaké peníze jako nájemce pivovaru na Ukrajině a v obchodech s Rusy, byl z devadesáti procent majitelem Čs. družstevní banky, pozdější Čs. diskontní banky. Provozovala firmu obchodující uhlím a dodávající jeden čas státním drahám třetinu spotřeby „paliva“. František se mohl podílet na zajímavých obchodech.

Uhlobaroni včetně Otty Petschka totiž dávali za prodej uhlí státu milionové provize. Peníze šly partajím, též do kapes politiků. Byl to jeden ze způsobů financování pražské „pětky“, potažmo prvorepublikové demokracie (model se znovu vynořil po roce 1989).

Králem bulváru

Roku 1929 šel Stříbrný do voleb s Národní obcí fašistickou Radoly Gajdy jako Liga proti vázaným kandidátkám. Vyneslo jim to osobně mandát, jinak to bylo fiasko. Panové byli soustavně ve při, Stříbrní financovali exgenerála a jeho plátek Říšská stráž, Gajda žádné desítky tisíc členů s sebou nepřivedl, tak se rozešli. Stříbrný osobně korporativní myšlenky fašismu nepřijal a velmi špatně odhadl Gajdovy možnosti.

Když byl vyhozen z první politické linie, založil Stříbrný ke konci roku 1926 vlastní protihradní Polední list, úspěšné noviny. Přibyly Večerní, Nedělní, Pondělní list, Expres, vesměs dobře prodávané tituly. Vydavatelské kolekci říkali „korektní“ občané stříbrňácký tisk, nicméně bratři vydávali i básníky Machara a Bezruče. Roku 1929 založili vydavatelství nenáročných periodik Tempo. Sídlilo v Jungmannově ulici v domě, který postavil Emanuel Kittl, otec pěvkyně Destinnové (kdyby tušili, že na té adrese jednou bude Evropský dům se zastoupením EU…).

Roku 1933 měl Stříbrný v třiapadesáti mrtvici a dlouhé měsíce se neukázal na veřejnosti. Roku 1934 Národní ligu spojil s Kramářovými národními demokraty a s Národní frontou lékaře Františka Mareše v Národní sjednocení; straničky zanikly ve Straně národní jednoty ustavené v týdnech po Mnichově.

Za okupace se Stříbrný vyhýbal veřejnosti, odmítl kolaboraci s nacisty. Po válce přišla strašlivá Benešova pomsta. Jiřího Stříbrného poslal „národní soud“ na doživotí za mříže za jeho nesnášenlivé psaní a skutky z velké části ještě předmnichovské. Vězení už karbaník a milovník nočního života neopustil. O milost prezidenta Beneše ani nežádal.

Příště: Alfons Mucha