Českou politiku vůči EU občas rozum nebere. V případě výběru eurokomisaře se to ovšem neděje z úplně obvyklých důvodů. To nejbizarnější není neschopnost koalice shodnout se na kandidátovi. To je sice nešťastné, ale srozumitelné. Nepochopitelné bylo, když Andrej Babiš v červnu nadhodil, že by vláda mohla nechat na předsedovi komise Junckerovi, ať si vybere. Bylo to evidentně jedno z Babišových plácnutí do vody v žánru „my nejsme politici“, ale jaký dávalo smysl? Vláda, která exportuje svou neschopnost rozhodovat a prosí cizince, aby rozhodl za ni – to přece nemůže imponovat vůbec nikomu, bez ohledu na jeho politické názory či míru ignorantství.

Vedle zjevného dojmu slabosti a neschopnosti to má ještě jeden efekt, který není patrný na první pohled. Pravomoci jednotlivých aktérů struktury jménem evropská integrace jsou žárlivě střežené; o změny smluv a jejich výklad se svádějí urputné letité boje. Po letošních eurovolbách se odehrálo cosi téměř jako puč, když Evropský parlament prosadil, že ne hlavy vlád států, ale on má právo navrhovat předsedu komise. Evropská rada na to k údivu všech přistoupila a parlament už dal najevo, že je to precedent, kterého se v žádném případě nevzdá.

Do Bruselu odplynulo zase o něco víc moci. A teď by mohla Česká republika pro změnu vnuknout předsedovi komise myšlenku, že jednotlivé komisaře už nebudou vybírat členské země jako dosud, ale on coby „evropský premiér“. Už teď vyzývá Juncker státy, ať mu pošlou více nominací. Co když Schulz, Brok, Verhofstadt a další začnou myšlenku na primát předsedy komise nadhazovat častěji s tím, že „například český ministr financí už navrhl...“? To chceme? Aby se bez změny smluv, jen pouhou bezmyšlenkovitostí přesunula další pravomoc od členských států k unijní instituci? To slyšíme poprvé.

Proto je nepochopitelné, že to premiér Sobotka v úterý v podstatě zopakoval, byť zdůraznil, že nenechá Junckera rozhodovat o jméně, pouze s ním bude konzultovat potenciál jednotlivých kandidátů.

Poté, co Andrej Babiš narazil na to, že politická poptávka v českých volbách se neshoduje s politickou poptávkou v Evropském parlamentu, bez mrknutí oka odložil Pavla Teličku a nasadil do hry o komisaře Věru Jourovou. Z jistého pohledu – velmi úzkého a přízemního pohledu – nominace Jourové dává smysl. Lze u ní odškrtnout základní kvalifikační kolonky: umí anglicky a může tvrdit, že má kvalifikaci pro konkrétní oblast unijní politiky. A je žena a to se počítá – dal to najevo europarlament a dnes se o kvótě deseti eurokomisařek mluví jako o hotové věci. Brusel by ji téměř určitě neodmítl – dosud vždy platilo, že nominace jednotlivých zemí byly respektovány bez ohledu na kvalitu, pokud nešlo o opravdu brutální překážku typu podezření z trestného činu. Případy, kdy by nominant v Bruselu opravdu narazil, jsou vzácné – stalo se to Miloši Kužvartovi a v roce 2010 bulharské kandidátce, která neuměla vysvětlit podnikání svého manžela. Ale vliv v komisi?

Mezi dosud zveřejněnými jmény budoucích eurokomisařů a kandidátů na další „top jobs“ najdeme hned čtyři bývalé premiér(k)y (Finska, Dánska, Estonska a Lotyšska), řadu dlouholetých ministrů jako třeba ostříleného veterána francouzské unijní politiky Pierra Moscoviciho či dosavadních eurokomisařů. Jourová by mezi nimi byla nejméně seniorní figurou. Komisař, který není vnímán jako spolehlivý výtah k moci, samozřejmě nepřitáhne prvotřídní úředníky do svého kabinetu. Ale ve své nezkušenosti je zoufale potřebuje, a tak se snadno stane loutkou toho, kdo mu je pomůže opatřit – zkušenějšího komisaře nebo vlivnější země. A o přirozené portfolio Jourové, regionální politiku, už projevili zájem Rakušané pro svého dosavadního komisaře Johannese Hahna. Uvidíme, zda se nově objevená láska Černínského paláce k Rakousku projeví v tom, že by pro ni to místo vyjednal. Ale pochybujeme o tom.

Mimochodem, jeden z notorických stesků na naše problémy s „čerpáním“ zní, že máme příliš mnoho operačních programů. Důležité rozhodnutí v tom směru se učinilo v roce 2004, kdy tehdy novopečený ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek kývl na nátlak hejtmanů, kteří o své regionální programy usilovali. Jedním z těch, kteří tento směr dlouhodobě podporovali a připravovali pro Paroubka podklady, byla bývalá vedoucí odboru regionálního rozvoje kraje Vysočina a tehdejší náměstkyně ministra Věra Jourová.

Ministr Sobotka se ze schůzky s Jean-Claudem Junckerem vynořil s tím, že máme přislíbené nějaké silné ekonomické portfolio. To zní hezky, ale Juncker těžko někomu říkal, že pro jeho zemi počítá se slabým portfoliem. Zdálo by se, že není ještě za pět minut dvanáct – na středečním summitu se mělo rozhodnout jen o vysokém představiteli pro zahraniční politiku a případně ještě o předsedovi Evropské rady a předsedovi euroskupiny, a nerozhodlo se o nikom. Další summit je až 30. srpna. Ale to, jak brzy kdo prezentuje kandidáta se zájmem o určité portfolio, opravdu hraje roli, byť to není úplně logické.

Nezbývá než uznat, že v situaci, kdy žádný kandidát není neprůstřelný, přišel Babiš v osobě ženského kandidáta s trumfem. Je to bizarní, ale taková prostě je evropská politika. V době největší zahraničněpolitické krize od konce studené války lídři Evropy přijdou se zásadním stanoviskem, že příštím vysokým představitelem pro zahraniční politiku má být levicová žena. V Kremlu se musí smát. Ale to teď nechme stranou a zůstaňme u nás.

Kandidát ČSSD Pavel Mertlík byl ministrem v politickém dávnověku, jako politik nebyl nijak zvlášť silný, jako ekonom si nevybudoval nějak výrazný mezinárodní profil. V hnutí ANO by se odchodem Jourové do Bruselu zřejmě řešila nějaká situace. Že by se řešila její osobní situace, o tom není pochyb. Jourová se dlouho snažila v politice někde uchytit – před ANO kandidovala ve volbách už dvakrát, pokaždé za někoho jiného. Místo v komisi může přinést vytouženou satisfakci bez strachu z pádu – za pět let si může přijít na více než třicet milionů korun a do konce života je zajištěna penzí přes sto tisíc měsíčně.

Zato by se neřešila situace Bohuslava Sobotky. V ČSSD by se ozvaly hlasy, že Babišovi pořád ustupuje. A to si předseda strany, zejména strany rozklížené na nepřátelská křídla, nemůže dovolit. A nepomůže mu tvrdit, že na úrovni konkrétních kroků vlády je to ČSSD, která si zpravidla prosadí, co potřebuje (důchody, přídavky na děti, zvýšení minimální mzdy...), zatímco Babiš vlastně programového neprosadil skoro nic. Ale co je platné, že ČSSD vítězí ohledně „policy“, když existuje dojem podpořený průzkumy, že v „politics“ boduje pořád Babiš?

V normálním světě je to situace zralá pro kompromis. Koaliční partneři schválí kandidátku ANO, protože vychází jako politicky nejlepší, a o něco si na oplátku řeknou – o nějakou jinou funkci někde, o nějaký programový ústupek. Tak se politika dělá a jinak dělat nejde, ať už si Ivo Ištvan myslí cokoli. Jenže jak se chcete dohodnout s Babišem? Série personálních výměn ve statutárních orgánech ČEZ a dalších státních firem musela koaliční partnery utvrdit v názoru, že měli pravdu ti, kdo se s Babišem střetli v byznysu a říkají, že dohody dodržuje jen tehdy, když se mu to hodí. Samozřejmě se tak dlouhodobě nedá vládnout, protože nevybudujete nic, co by za vámi zůstalo. V jedné situaci je ovšem tento způsob vládnutí racionální: když počítáte s brzkými předčasnými volbami.

O to zajímavější je zpráva, že premiér Sobotka odmítl podpořit favorizovanou kandidátku na vysokou představitelku pro zahraniční politiku, Italku Federicu Mogheriniovou. A to přesto, že musel být pod tlakem skupiny evropských socialistických premiérů, s nimiž se schází. Místo toho následoval baltské země a Polsko. Nesouhlasit s nejvlivnějšími unijními zeměmi se mezi našimi „eurohujery“ považuje za tabu, při pouhém pomyšlení na něž se jim rozklepou kolena. Proto je třeba Sobotkův postoj ocenit. O Mogheriniové lze říci totéž co o Jourové: je nezkušená, ministryní je jen pár měsíců, významným faktorem jejích šancí je její pohlaví. Navíc jediným nápadným rysem jejích zahraničněpolitických projevů je vedle ideologické promiskuity měkkost vůči Rusku. Sobotka o tomto nemluvil, místo toho zdůraznil, že nám jde o geografickou rovnováhu, konkrétně o to, aby „nové“ členské země konečně po deseti letech získaly jednu z hlavních unijních funkcí. Je to platná a diplomatická argumentace

Sobotka řekl, že místo ní podporujeme Radka Sikorského, což by napovídalo, že možná došlo k nějaké širší dohodě o vzájemné podpoře s Polskem. Sikorského šance jsou ovšem dnes nejasné. Angela Merkelová se snažila přesvědčit polského premiéra Donalda Tuska, aby vzal funkci předsedy Evropské rady (nového Van Rompuye). Ten říká, že nechce, ale nechal si otevřená zadní vrátka. To by znamenalo, že by pravice a východní Evropa dostaly svůj „top job“ a Italka na zahraničněpolitickém postu by se stala nevyhnutelnou. Jiné spekulace hovořily o Belgičanu de Guchtovi či o Holanďanovi Timmermansovi. Uvidíme, jak silný odpor proti Mogheriniové zůstane. Ale baronku Ashtonovou, jež začínala v prosovětské organizaci Campaign for Nuclear Disarmament, by snad mohl nahradit někdo jiný než osoba, která zase bývala okouzlená Jásirem Arafatem.