Byl postavou z nějaké tajné mytologie uctívačů písní. Umělec, součástí jehož apelu byl taky jeho osud, krásný muž s krásným hlasem, který umřel uštvaný a zničený závislostmi. Nechal po sobě nahrávky, jež správně naladěnému či intoxikovanému posluchači zalomcují srdcem, přivedou ho k hloubání o velebném smutku lidského údělu nebo sebelítostivým krokodýlím slzičkám (jak kdy a podle nátury). A hlouček obdivovatelů rád „evangelizuje“ ty neznalé. „Ty neznáš Townese Van Zandta?! Jak je takhle možný vůbec žít?!“ V hloubi srdce ho ale potřebuje udržet neznámého, jejich obdiv, láska jsou žárlivé. Kdyby byl všech, nebyl by už jenom jejich. Umělec stižený tímhle druhem oddanosti to nemá zrovna jednoduché, u srdce sice zahřeje, to jistě. A boty si za ni člověk nekoupí, o auťáku nemluvě. Townes Van Zandt je ideálním objektem pro takový druh obdivu, jeho neobjevenosti masami navíc není nutno litovat, sotva by mu pomohlo, kdyby zažil nějaký velkolepý úspěch. K jeho kouzlu patří i umanutost, s níž dokázal jít „neštěstíčku naproti“.

Píseň Townese Van Zandta (1944–1997) jsem poprvé slyšel počátkem devadesátek v rozhlasovém studiu, střídal jsem tam kolegu z Berlína, většinu jeho setlistu vždycky tvořily skladby všelijakých německých extrémních kapel. Uváděl je dobrou, mírně akcentovanou češtinou, která jeho programu dodávala grády („A teť fám pustim… Die Mutter!“). Na konci programu ale změnil tón, z uctivě ošetřovaného vinylu vydaného nějakým malým berlínským labelem pustil zadumanou píseň v angličtině, nic zvláštního, jeden chlapík, jedna kytara, jednoduchá melodie, nijak okázale básnivý text, všechno dost napřímo. Vyslechl jsem ji v tichu. Prý nějaký Townes Van Zandt.

To jméno mi utkvělo, ale žili jsme tehdy ještě v pravěku, bez YouTube a dalších vymožeností, které člověku umožňují proposlouchat si okamžitě i tu nejokrajovější hudbu. Nedlouho potom jsem shodou okolností prožil dost bujný večer s rockerem z Kentucky Paulem, dobrý muzikant, šarmantní chlapík a především prototyp zábavného rockenrolového losera. Dlouze mi vyprávěl o svém zesnuvším kamarádovi Townesi Van Zandtovi, střídavě u těch historek slzel a řehtal se, podle toho, jestli šla řeč o momentech, kdy se v hrdinovi těch příběhů otevírala nějaká dechberoucí hloubka, nebo zda v nich předváděl pijáckou utrženost ze řetězu. „Přijdu do baru, zpívá tam Townes, je úplně na mraky, jak mě viděl, rozběhl se ke mně a vrazil si moji ruku do rozkroku. Měl tam v kalhotách schovanou placatici vodky.“

Po tomhle už jsem si Van Zandtovy písně najít prostě musel. Těžko se o nich píše (trapná výmluva pro autora, který už docela dlouho publikuje články o hudbě), snadno se při tom sklouzne k přepjatosti, patosu, který se k nim vůbec nehodí. Není na nich nic moc nápadného – jednoduchý country rock odpovídající době vzniku, sedmdesátým letům, nebo folkové písně jen s kytarou. Jsou podobné mnohým dalším, různá rýmovaná vyprávění o různých životních ztroskotancích, sociální balady, vyznání a přiznání. Jen je na nich na rozdíl od většiny jiných podobných všechno správně. Jen se dají na rozdíl od většiny podobných brát vážně. Steve Earle, americká písničkářská superstar, o Townesi Van Zandtovi kdysi řekl, že to je „nejlepší písničkář na světě a klidně si ve svých kovbojských botách stoupnu na kávový stolek Boba Dylana a zopakuju to“.

Pro propagační účely je to skvělá sentence. Ale vlastně nesmyslná – Dylan je umělec, který změnil hudbu, vytvořil obrovský kánon, z nějž čerpalo mnoho jiných, inspirovali se jím nebo Dylanovy písně všelijak (třeba i docela vynalézavě) přetvářeli. Townes Van Zandt nevytvořil žádný svůj styl, jeho písně nemá moc význam hrát, ztrácí se z nich něco podstatného, když je nezpívá právě on. Krasavec z Texasu, na němž se postupem doby čím dá výrazněji projevují stopy nemoci a závislosti. Muž s hlasem silným a zároveň obráceným do sebe, hlasem vyčerpaného divouse, hebkým a svádivým, když na to přijde, ale nedávajícím jistotu, že na tu dámu, jíž se vyznává, vůbec vidí nebo že si ji bude druhý den ještě pamatovat.

Je v nich slyšet zkušenost kluka z dobré rodiny, texaské honorace, který měl už jako student vážné potíže s pitím a diagnostikovali mu duševní chorobu. Po léčbě inzulinovými šoky ztratil dlouhodobou paměť, vykašlal se na kariéru a začal hrát a zpívat, v nějaké – nijak závratné – míře se mu to dařilo, taky si přivodil závislosti na alkoholu a heroinu. Taková country verze té slavné jazzové trosky Cheta Bakera. Ale hrát vydržel až do konce, i když už v posledních letech potřeboval na túře celodenní péči, aby byl večer aspoň trochu provozuschopný, i když ho pití zmohlo tolik, že potřeboval vozík. Čím křehčí a sešlejší figura, tím titánštější, jako kdyby těm písním přidávalo na hloubce, že jejich autor sotva stojí na nohou, že už skoro nemůže, že už to brzy přijde…

Je něco hodně morbidního na tomhle typu fanouškovství, tomhle lovení autenticity z děl lidí, kteří něčím hrozným procházeli, způsobili si to. Ta tenze mezi divokostí, chlastem a potřebou spásy je pro hudbu z amerického Jihu tak typická a taky opojná, neoposlouchá se. Townes Van Zandt jako by byl určený stát se romantickým ideálem životního losera, dokázal proměnit krach v hrdinský epos. Alespoň pro těch pár fanoušků. Netuším, jak se na té dráze cítil sám, jestli měl taky pocit, že žije v nějakém romantickém ideálu. Možná se ale v jeho případě nedá mluvit o nějakém rozporu mezi životem a dílem, možná v těch písních dokázal i žít, když je zrovna zpíval. Rozhodně tak znějí. „There ain’t no dark till something shines I’m bound to leave the dark behind...“