Ve dnech horečnatého napětí, zda britské impérium spáchá sebevraždu, nebo se nechá samo pověsit, vyšly česky paměti Johna Cleese, Angličana s nejvíce dolichokefalní lebkou (taková ta protáhlá hlava anglosaských nájezdníků) z britských komiků. Jeho návrh, že Británie by mohla v EU zůstat za podmínky, že bude předtím popraven Jean-Claude Juncker, nebyl bohužel vyslyšen. S velkou chutí tento výrok citoval Daily Mail, což je bulvár, o němž Cleese ve svých pamětech několikrát naznačuje, že jde o nejpitomější věc ve Spojeném království.

Knihu No, nic… (So, Anyway...) dopisoval Cleese roce 2014, kdy se konal velký reunion humoristické skupiny Monty Python, v níž hrála Cleeseova lebka podstatnou roli. Historie Monty Pythonova létajícího cirkusu však netvoří podstatnou část těchto pamětí. Čtenář, který očekával (třeba autor článku to očekával, ba kvůli tomu začal knihu číst), že Cleese pěkně a podrobně probere všechny okolnosti hvězdného účinkování oněch pěti Britů a jednoho Američana (Terry Gilliam, ale ten dělal hlavně ty koláže), pěkně jednoho za druhém pomluví (to se jakž takž splní jen v případě Terryho Jonese, kterého pravděpodobně Cleese skutečně nemá moc rád a nazval ho „buclatým keltským polotrpaslíkem“) a vůbec že se čtenář dozví o tom, jak to v té skupině mladých mužů (v letech televizní existence Pythonů, tedy 1969–1974, kdy jim bylo kolem třiceti) bylo skvělé… tak takový čtenář bude zklamán. To tu říkáme rovnou.

Je to, jako kdyby Ringo Starr (ale Cleese nebyl Ringo Starr, když už tedy, pak spíš Paul McCartney, což taky není úplně přesné) napsal paměti, kde se k Beatles dostane až v předposlední kapitole a pak rychle napíše, že to sice bylo dobré, ty peníze i sláva stály za to, ale vlastně ho to po letech už tak moc nezajímá. Všechno, co bylo předtím, je důležitější a pěkně to probereme. A o tom, co bylo potom, už není třeba ztrácet řeč. To znáte nebo si to najděte.

Cleeseovo skoromlčení o nejslavnější humoristické skupině západního světa má samozřejmě své důvody. Literatura o Monty Pythonech je v jejich vlasti rozsáhlá – i česky vyšly dvě knihy plus scénáře pythonovských filmů plus různá sekundární literatura – a kdo chce, dostane se ke všemu, co hmotně i nehmotně po nich zbylo. Příznačné je, že v archivu BBC se pásky koncem 80. let málem smazaly, neboť znovuvzkříšení probíhající postupně od 90. let (mají na tom zásluhu hlavně nové technologie, video, DVD, YouTube...) a vrcholící šestnácti vystoupeními v onom roce 2014 v londýnské O2 Areně se teprve chystalo – pásky tehdy prý zachránil Terry Jones, který se to na poslední chvíli dozvěděl a jel je osobně bránit, Cleese o tom ale nic nepíše. O Monty Pythonech vznikl navíc před pěti lety v BBC šestidílný dokumentární seriál, takže odkaz a dědictví je zpracováno dostatečně a lze k němu dodávat jen detaily. Cleese tak například líčí, jak se málem porval s Grahamem Chapmanem, s nímž se přitom nejvíc kamarádil, ba spolu psali své scénky, ostatní psali zase své, Eric Idle skládal hlavně písničky: ty Cleesovy a Chapmanovy skeče se poznají podle toho, že v nich jednak vystupují, jednak že jsou jazykově nejdadaističtější – a některé geniální, jako ta s mrtvým papouškem, která je navíc existencionalistická.

Ke skororvačce, při níž byl Cleese nakopnut rozzuřeným Chapmanem do rozkroku, došlo kvůli tomu, že mu Cleese prý omylem sebral fajfku, z níž Chapman jinak stále kouřil. Napadený a zaskočený Cleese si to později vyhodnotil, že ho „obral o penis“. Chapman – jediný z nich nežije, zemřel v roce 1989, na internetu je záznam jeho pohřbu, jenž končí tak, že se všichni válejí smíchy – byl homosexuál, na což Cleese přišel až po několika letech spolupráce s ním. A byl prý „velmi, velmi, velmi, velmi překvapený“. No nic…

Vše o střední škole

John Marwood Cleese se narodil 27. října 1939 ve vesnici Uphill u města Weston-super-Mare v jihozápadní Anglii. V srpnu 1940 byl Weston, který neměl žádný strategický význam, několikrát bombardován luftwaffe, což Cleese přičítá tomu, že Němci chtěli ukázat, že mají smysl pro humor.

Rodina malého Cleese byla příkladně středostavovská a zřejmě jak jen možno „anglická“: vytáhlý otec měl za sebou koloniální službu v Indii, pak se slušně živil jako pojišťovací agent, měl suchý smysl pro humor, pro distingovanost a fair play. Jeho oblíbená kniha byla Tři muži ve člunu a hra kriket. Matka byla, jak líčí syn, trochu podivná, trpící různými fobiemi a tím, čemu syn říká „omezený rozhled“: když v rozhlase cosi zaslechla o Marii, královně skotské, syn jí klidně mohl namluvit, že to byla „špičková vrhačka šipek z Glasgow, která přišla o život během bombardování“. „,Škoda jí,‘ povzdechla si máma.“

Inu, jsou to láskyplné vzpomínky na dětství a jinošství. Vystupuje z nich prostředí staré dobré Anglie, jejíž představu či ideál si Cleese pak odnese do života. Bude kombinací lehce škrobené odtažitosti a dobře naměřeného snobství s v podstatě vlídným a příjemným poměrem k životu. Cleese se netají – pardon za to klišé –, on se tím chlubí, že vlastně celý život se snažil dávat přednost příjemným věcem, a i když stále něco dělal, pak především proto, že ho to bavilo a byly za to nějaké peníze. Nejšťastnější byl ale v těch klidných chvílích, kdy nedělal nic – poznamenal, že v tom si třeba vůbec nerozuměl s Terrym Gilliamem, který pořád musel dělat něco. Tomuto hédonismu odpovídá i fakt, že zas tak daleko to po rozpadu Monty Pythonů nedotáhl: natočilo se několik jeho scénářů, které jsou docela podařené a zábavné (seriál Hotýlek a film Ryba jménem Wanda), ale pak přijímal hlavně vedlejší role v různých typech filmů, kde hrál postavy, které byly jako on: legrační angličtí gentlemani s čím dál protáhlejší lebkou a dobře umístěným knírem. Dle všeho z toho neměl žádné větší trauma a se svým jistě dobře zajištěným živobytím se dočkal i poměrně slušné popularity, jíž si užívá v současnosti.

Jistě, přiznávám, že paměti Johna Cleese jsou také poněkud otravné. Asi tak dvě třetiny knihy by se daly přeskočit, protože v nich tento nafoukaný muž puntičkářsky vzpomíná, jak coby mládenec hrál v nějakých divadelních scénkách, pak v muzikálech a v představeních, jež asi byla v Anglii a širším anglicky mluvícím světě úspěšná (záhy se dostal na turné do USA, kde v New Yorku poznal svou první ženu Connie, o kterou pak dojemně usiloval; a podíval se třeba i na Nový Zéland, o němž legračně, až pohrdavě psal), nicméně čtenář v Česku o nich nikdy neslyšel a není příliš důvod, aby se o ně zajímal. Čte o nich jen proto, že občas proskočí vtip a že čeká, kdy se konečně začne mluvit o Monty Pythonech nebo aspoň o někom zajímavém. Třeba o Martym Feldmanovi, což byl komik s nejvypouklejšíma očima ve světě showbyznysu, nebo o geniálním Peteru Sellersovi, který byl v té době na vrcholu slávy díky roli inspektora Clouseaua a Kubrickově veledíle (nejlepší komedii vůbec, píše Cleese, a je možné s ním souhlasit) Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.

Ale než se čtenář dostane k tomu, proč to vlastně čte, jak už bylo řečeno, uběhne mnoho vody a prošustí hodně papíru. Mezitím tedy bude číst o tom, jak student Cleese v sobě objevil komediální a herecký talent, jak překonával zábrany a trému, jak se naučil ovládat své i na anglické poměry vyčouhlé končetiny (které pak dokonale posloužily při proslulé silly walk, švihlé chůzi), jak – když už se trochu zabydlel v showbyznysu – stále váhal, jestli se nemá přece jen stát právníkem nebo bankéřem, k čemuž měl vzdělání a jistě i předpoklady. Ale právě cosi šťastně uměleckého v něm ho posunulo do prostředí zábavy, která nebyla vůbec hloupá a vyžadovala značnou míru inteligence a talentu. O tom Cleese zevrubně pojedná mezi stranami 93 a 346.

Co má společného s Vaculíkem

Jenomže ono to není zas tak marné čtení. Během toho líčení se občas otevře prostor, jímž vstoupí do textu atmosféra Británie té doby, tedy 60. let, kdy se společnost sice rychle měnila a staré dobré – a taky zkostnatělé – mravy a návyky odcházely, ale pořád to byla docela soudržná, slušná a solidární Británie, která si po práci dopřála zábavu, dokonce chytrou zábavu. Byla to Anglie stavovská, třídně rozdělená, dbající na formality a regule a „slušné mravy“. Cleese s obdivem píše o svém profesoru Barlettovi, který mu byl vzorem pro to, čemu říká „akurátní vystupování“. Jeho základním projevem bylo „křižácké tažení proti všemu vulgárnímu“. Vzápětí dodává, že nešlo o to, co je vulgární v roce 2014, ale o to, co bylo „vulgární“ tehdy: a tehdy byly vulgární mnohem decentnější věci: machrování, snaha upoutat na sebe pozornost, to, čemu se nyní říká „sebepropagace“, tedy běžné, samozřejmé věci, které dokonce máme za potřebné. Tehdy z nich byl gentleman „mírně zděšen“. Cleese vzápětí dodává, co je vulgární teď, a je to zajímavý seznam osobních nenávistí Mr. Cleese: „Nechutné řeči o zadcích, poprsích a genitáliích, nadávky, nevkusné a urážlivé chování, piercing, nevkusné oblečky, opilci, obří zlaté řetězy, vyholené hlavy, tetování, televizní reality show a všechny ostatní živočišné formy chování, které dnes naši zemi tak obohacují.“ Nepřipomíná vám to někoho? Možná by si John Cleese rozuměl s Ludvíkem Vaculíkem. Vlastně určitě by si rozuměli.

Podstatou chování gentlemana je tedy distingovanost a uhlazené mravy. Z nich pak lze vycházet a dělat si z nich srandu. Z jejich škrobenosti, tuhosti a zatuhlosti, která však má své dobré stránky, neboť mladého muže naučí formě, disciplíně a sebeovládání. Základem byla samozřejmě dobrá výchova a vzdělání. Té se Cleeseovi dostalo na výběrové cliftonské střední škole a na Downingově koleji v Cambridge. Dlouhé odstavce věnuje portrétování svých učitelů, přičemž každý je trochu postava z humoristických románů P. G. Wodehouse, zatímco jej si lze představit jako postavu Jima Dixona z románu Kingsleyho Amise Šťastný Jim, což je, jak se Cleese svěří, jeho nejoblíbenější kniha, jíž se směje vždy zas a znova. Spekulativní, přepjatě intelektuální literatura ho naopak nudila a dlouho trvalo, než zhruba pochopil, k čemu filozofie, psychologie a náboženství vůbec jsou. Pochopí to, když se začne živit psaním scénářů. Aby si z toho dělal legraci. Ale k tomu je právě nutné se v těch oborech solidně vzdělat. To bylo především v Monty Pythonech dobře znát, nevzdělanci by takové fóry nikdy nevymysleli.

Z Cleese vyzařuje sebevědomí vtipného skeptika, který má za sebou jistotu svého původu, vzdělání, kultury, jež mu však mizí před očima. Svět je dobrý především k tomu, dělat si z něj srandu, která je však míněna dobře: proto také Cleese tak nemá rád „politickou korektnost“, která této srandě nerozumí a chce ji vymýtit v zájmu jakési humanity, jež má ale podle něj základ právě v nedostatku smyslu pro humor. Ve vztahu k okolnímu světu platí zásada, že je tím lepší, čím blíž je k tomu, co je zvykem v Anglii, přičemž se jí nikdy nemůže vyrovnat. Proto ani nestojí moc za to se o něj starat.

Tento v podstatě sympatický, nabubřelý, sebestředný, elitářský a šovinistický světonázor je předkládán s permanentním odstupem a dobře vyladěnou sebeironií, jež je podstatou anglického humoru. Nikdy nebýt vytočený, nikdy nebýt hysterický a za každé okolnosti se vyhnout jakémukoli trapasu. Když už se přihodí, pěkně a stručně ho okomentovat. Cleese uvádí jeden takový příklad, kdy se anglický gentleman schová v Paříži před deštěm s dcerou do kina, kde zrovna dávají Bertolucciho Poslední tango v Paříži – oni film neznají. Když ho zhlédnou, včetně slavné scény s máslem, vyjdou před kino a Angličan jen pronese: „Inu, soudím, že toto všecko bylo poměrně zbytečné.“

Možná by to chtěl říct John Cleese sám.

John Cleese: No, nic… Přeložila Alžběta Šáchová. 392 stran. Vydalo Argo, 2016.