Dnes už je jasné, proč Daniel Křetínský svůj Energetický a průmyslový holding tolik bránil jakémukoliv rétorickému spojování s čínskou CEFC. Ta získává padesát procent v bankovní skupině J&T Finance Group, jejímž spoluvlastníkem a místopředsedou představenstva je Patrik Tkáč. Křetínského rovnocenný partner v EPH.

Daniel Křetínský si pro svou pečlivě poskládanou energetickou skupinu, která pomalu, ale jistě míří k pozici jednoho z hlavních středoevropských hráčů, představoval úplně jiné partnery. Sám veřejně vyhlašoval, že by měli mít renomovaný anglosaský původ. Nakonec se mu to podařilo. V infrastrukturní části EPH (plynovody, zásobníky, distribuční společnosti, nikoliv nejvíce rizikové doly) získá podíl největší australská investiční banka Macquarie.

Křetínský při hledání partnera opět prokázal, proč je jedním z nejrychleji posilujících středoevropských miliardářů. Podařilo se mu dostat EPH do pozice vzácného zboží, o které se investoři přetahují. Teprve před několika týdny přišel s oznámením, že chce prodat podíl v infrastrukturních projektech na burzách v Praze a Londýně. Velký zájem kupců ho musel potěšit. Výrazně mu pomohl zvednout cenu u australského investora, s nímž se nakonec dohodl.

Podle odhadů mohl podíl v infrastrukturních projektech EPH na burze vynést něco mezi 20 a 32 miliardami. Investiční fond, patřící do skupiny Macquarie, byl nejspíš ochoten zaplatit ještě víc. Otevření EPH investorům, ať už na burzách, nebo teď přímo s Marcquarie, je v každém případě velmi dobrá zpráva. Je vždycky lepší, když firma, která operuje v tak strategickém a regulovaném oboru, jako je energetika, kde hrají zásadní roli dobré vztahy s politiky a regulátory, je sama ze svého rozhodnutí tlačena k co největší transparentnosti. Anglosaské finančnictví přes všechny reputační šrámy z ekonomické krize roku 2008 je tím nejtransparentnějším. S nejvyšším tlakem investorů, aby viděli do firmy, kam dávají peníze. Čistě z pohledu firemní kultury jsou mnohem zdravější investorům otevřené firmy jako EPH než burzy se obávající, na úvěrech závislé holdingy jediného muže, jako je Agrofert.

Daniel Křetínský jde se svými energetickými investicemi úplně proti hlavnímu evropskému proudu. Tam, kde velcí investoři jako italský Enel, švédský Vattenfall, německá RWE nebo francouzská Electricité de France prodávají klasické zdroje, protože mají dojem, že v Evropské unii s jejím tvrdým tlakem na obnovitelné zdroje konvenční energetika skončila, Křetínský nakupuje. Velmi levně. Celý jeho energetický byznys je postaven na úplně opačné filozofii. Je přesvědčen, že posedlost obnovitelnými zdroji se dříve nebo později ukáže jako naivita a přijde návrat ke klasice. Na níž bohatě vydělá, protože on ji na rozdíl od těch, kdo se jí zbrkle zbavili, bude mít.

V poslední době vidíme dost indicií pro to, že jeho sázka se může vyplatit. Energetický trh v Evropě je kombinací tlaku na obnovitelné zdroje a levné ropy i plynu rozložen. Cena vyrobené silové elektřiny je velmi nízká, takže se nevyplatí stavět žádné nové elektrárny. Pro rodiny i firmy je však elektřina podstatně dražší než třeba ve Spojených státech, protože musejí platit vysoké přirážky právě za obnovitelné zdroje. Nikdo moc neví, co ten chaos s evropskou energetikou udělá. V této chvíli je zřejmé, že právě kvůli drahé elektřině může část evropského průmyslu ztratit schopnost konkurovat ostatním. V Německu jsou mimochodem velké firmy od přirážek za obnovitelné zdroje osvobozeny právě proto, aby si coby exportéři udržely konkurenční schopnost. O to víc musejí platit domácnosti.

Investoři ze zemí mimo Evropskou unii zjevně přemýšlejí podobně jako Křetínský a sázejí na to, že klasické zdroje budou stále potřeba. Macquarie, s níž se dává EPH dohromady, byla jeho soupeřem v soutěži o hnědouhelné doly a elektrárny od švédské společnosti Vattenfall. V tom souboji prohrála. Při té příležitosti si nejspíš dobře prostudovala, co byl její konkurent zač, a ucítila v něm potenciál.

Daniel Křetínský se netají tím, že ho lákají riskantní investice s vysokými výnosy. Macquarie má stejnou specializaci. Před finanční krizí v roce 2008 nabízela investorům jedny z největších zhodnocení a svým manažerům jedny z nejtučnější bonusů v branži. Proto si v australských médiích vysloužila nálepku „továrny na milionáře“. Z krize se dokázala otřepat a dnes se díky návratu k vysokým ziskům řeší, jestli už ty milionáře vyrábí znovu. Čtrnáct tisíc jejích zaměstnanců operuje v osmadvaceti zemích. A stejně jako Daniel Křetínský využívá jeho nový partner potenciál bývalých politiků.