Umělecké stálice jsou základem tipů na tento týden: kdo neviděl návrat Monty Pythonů naživo či zprostředkovaně v kině, má nyní možnost zhlédnout je ze záznamu. Woody Allen zase přichází s novým filmem. A o Jiřím Brdečkovi vyšla rozsáhlá publikace...

S tebou mě baví svět, Monty

Zpráva o tom, že humoristická skupina Monty Python se ještě jednou (a dle svých slov naposled) vrací řádit na jeviště pro potěšení své, svých peněženek a svého obecenstva, obrazila média v celém západním světě stejně samozřejmě jako dvě následující: jednak že vstupenky na rozlučkové představení oblíbených pánů se vyprodaly za několik sekund, jednak že tímto skóre byli překvapeni sami tvůrci. Byť prohlášením o zaručeně posledních výstupech soudní diváci nepřikládají velkou relevanci (vzpomeňme na tiskovky odcházejících sportovních hvězd), reklama celého podniku byla těmito ubezpečeními a čísly dostatečně zajištěna a zbývalo už jen čekat na desítku představení uváděných pod názvem Monty Python Live (Mostly). Premiéra proběhla samozřejmě ve velké hale v Londýně a repríza z 20. července byla přenášena do kin v řadě zemí světa, ta česká nevyjímaje. Představení stálo na opakování starých známých skečů, například o reklamaci mrtvého papouška, běsnění španělské inkvizice nebo sofistikované odrhovačky Bruces' Philosophers Song. Novou scénku, a bylo to tak ohlašováno předem, nepřidala skupina žádnou, zato přibylo několik nových písní, které pro představení napsal jeho režisér Eric Idle. Dle dosavadních ohlasů chyběla víc než tříhodinovému představení kondice mládí. Nedovedu to posoudit, neboť dosud jsem z něj viděl jen ukázky uvolněné na YouTube. Na těch bylo milé, že se tvůrci ještě dovedou navzájem rozesmát nečekanou improvizovanou reakcí a že je baví být spolu. Užít si radost z jejich radosti je ostatně důvod, proč se na něco takového dívat. Proč by se pro jednou ironik i jeho terč nemohli svorně a se vším gustem vzdát nostalgii. Proč o tom všem píšu, je nasnadě: v následujícím týdnu a půl záznam představení pod názvem Monty Python živě (převážně) promítnou pražská kina Světozor (12. srpna), Aero (14. srpna) a Oko (19. srpna). Vždy od půl deváté s anglickými titulky.

www.montypythonlive.com

S Woodym do kina (zase)

Jako každý rok rovněž letos má premiéru nový kus scenáristy a režiséra Woodyho Allena. Samozřejmost jeho produkce dokládá třeba i to, že oblíbený tuzemský portál pro filmové nadšence CSFD.cz už anoncuje na příští rok režisérovu novinku, aniž zná její titul. Prozatím ji lze najít pod pokličkou „Untitled Woody Allen Project (neoficiální název)“, která jako by vypadla z Allenovy dílny líbezného vtipu. Ten aktuální film už pochopitelně název má: jmenuje se Kouzlo měsíčního svitu. Jak se rovněž stalo zvykem, a to přinejmenším od roku 2008, kdy Allen natočil hit Vicky Cristina Barcelona a objevil svůdnost barev starého kontinentu, odehrává se v Evropě. Tentokrát ve Francii roku 1920. Výlet do této doby už Allen zkusil před třemi roky ve snímku Půlnoc v Paříži. Vidíme tedy, že jeho dílo i při střídavém euro-americkém rytmu funguje v dostředivých kružnicích. Taktéž problémy, jež nahlíží a zkoumá. Letošní zápletka opět pojednává o milostném vztahu v netradičním balení: francouzská smetánka z venkova kdesi na jihu země si povolá anglického odborníka, světoznámého kouzelníka (hraje ho Colin Firth), aby vyšetřil, zda krásná diva (Emma Stone), jež své okolí fascinuje svými spiritistickými schopnostmi, jich opravdu je schopna, anebo zda jde o promyšlený podvod. Oba hrdinové se do sebe samozřejmě zamilují. Předestřená zápletka vypadá jako nejvtipnější komentář k politickému dění letoška: jsou v roce stoletého výročí začátku první světové války další námluvy Francie a Anglie, jež neustále přemítá o vystoupení z Evropské unie a trvale jím vyhrožuje, ještě nutné, anebo už představují iluzi, jíž máme dál věřit?

Kouzlo měsíčního svitu, režie: Woody Allen, v kinech od 7. srpna

Kolty Joeova limonádníka

U filmu ještě zůstaneme, i když přes knižní okliku. Zkraje letošního roku vyšla u příležitosti výstavy Jiří Brdečka (1917–1982) péčí Terezy Brdečkové a Jana Šulce výpravná (a náležitě drahá) monografie o tomto autorovi. Recenzována byla pohříchu málo, což dokládá, že postavení rodiny Brdečkových v obecném povědomí není zrovna lukrativní. Totiž přes oblibu některých jeho filmů zůstává Jiří Brdečka jedním z nejméně doceněných tvůrců moderního českého filmu a literatury. Obávám se, že jeho jméno je spojeno nanejvýš s parodickou trilogií, již vytvořil spolu s Oldřichem Lipským (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Karpatech), a bohatství jeho animovaného filmu či jeho autorská účast dejme tomu na filmových verneovkách Karla Zemana či pohádkách Jana Wericha (ať zmíníme ty nejznámější) jsou nepovšimnuty. Předestřená kniha tak má ambici řadu Brdečkových aktivit a šíři jeho talentu objevit. Zahrnuje řadu studií a poznámek o autorově životě, filmové, výtvarné i literární tvorbě. Obrazový doprovod obsáhl nejen fotografie ze známých filmů, ale především řadu faksimile autorových kreslených vtipů, korespondence, knižních ilustrací a volných kreseb. Z literární části jeho práce jsou přítomny především ukázky z jeho filmových kritik a esejů a několik písňových textů. Pro představu o jeho publicistickém stylu ocitujme úryvek z recenze na snímek Rozina Sebranec: „Ostatně právě zvládnutí komparzu, to je brilantní bod Roziny. V téhle oblasti dosáhl Vávra mezinárodní úrovně. (…) Ale nelíbí se nám, že v jednotlivostech často významných poučuje se na tradiční konvenci. V mnoha filmech před Rozinou jsme viděli chátru. Nevím, který první filmař uznal za vhodné, že chátra musí být umaštěná a zpocená, rozhodně však tento výborný vynálezce našel ve svých nástupcích nadšené vyznavače. Vávra k nim patří. Jeho žebráci a nevěstky, jinak nádherné typy, brané přímo z ulice, se lesknou jako holinky. A nejen oni, i hlavní představitelé, pokud jsou ovšem stavu nižšího. Jakmile jejich daňové přiznání dostoupí jisté cifry, okamžitě jim přestanou svítit nosy.“ – Celek knihy rozvíjí to, co Brdečková na otcově odkazu vykonala už před dvaceti lety, když v roce 1991 vydala knihu jeho nedokončených vzpomínek Pod tou starou lucernou a jiné vzpomínky. Doplnila ji tehdy několika otcovými příležitostnými texty a biografickým úvodem. Mezi oběma edicemi je ovšem zjevný vývoj: tam, kde kdysi kvůli neznalosti podkladů (například o počtu nerealizovaných scénářů) byly přiznávány nepřesnosti, stojí dnes čísla přesná. Také životopisná data Brdečkových rodičů jsou přesnější atd. Ta kniha je nutnost pro každého zájemce o české poválečné umění a jen doufám, že je to odrazový můstek pro pořádné vydání dosud nepřístupných Brdečkových textů.

Tereza Brdečková, Jan Šulc (eds.): Jiří Brdečka. Vydalo nakladatesltví Arbor Vitae v roce 2013. 348 stran. Cena: 1500 Kč

Poučný televizní kanál

Teprve nedávno jsem objevil televizní kanál Kino Svět. Protože vždycky hrozí, že existuje někdo další, kdo se s ním minul, dovoluji si na něj upozornit. Důvod existence jmenované stanice mi od seznámení s její produkcí nebyl zcela jasný, dokud jsem si na webu nepročetl vize společnosti Československá filmová společnost, s.r.o., jež tuto stanici provozuje (provozuje ještě další kanály, například CS film). Propagační vývěska charakterizuje stanici třemi body: „První neplacený 24hodinový TV program zaměřený na dokumenty – více než 600 hodin premiér ročně – pro radost z vědění.“ Program televize sestává jen z krátkometrážních dokumentů, většinou předrevolučních. Poeticky s nimi neladí pouze záběry ze zákulisí natáčení novodobých hitů, nazvané souhrnně Film o filmu. Je jich škoda, protože bez nich by karma tohoto kanálu byla dokonalá. Například při nedávných půlkulatých narozeninách Karla Gotta vysílaly všechny stanice novější medailony národního zpěváka, jen Kino Svět v několika reprízách odvysílalo mistrův hodinový portrét plný barev a štěstí prozářených osmdesátých let. Cenný je tím, že v něm jednak lze zahlédnout záběry, postupně přebírané každým dalším ambicióznějším Gottovým portrétem, jednak v něm už lze slyšet všechny opěrné berličky a fráze, o něž Gott opírá svůj mluvený projev. Vysílací týden stanice, jenž se kryje s daty vydání tohoto čísla Týdeníku ECHO, tedy pátek 8. srpna začíná pořadem Vítejte, soudruhu Chruščove, odpoledne téhož dne se vysílá dokument Seebohm, s podtitulem Revanšismus v NSR, vzápětí Reportáž o životě a smrti Julia Fučíka. Vysílací den zakončí Zapomenuté výstřely aneb „historie SNB“. Nechci zapírat pořady z druhého ranku, třeba vynikající dokument z šedesátých let Divadlo Rokoko. Takových je však méně. Zkrátka byl-li v minulém čísle týdeníku tolik úspěšný text kolegy Daniela Kaisera o zdejším relativismu hodnot ve vztahu k minulému režimu, vysílá tento kanál takřka neustále doklady o tom, jaké to tehdy bylo. V ryzí podobě bez vysvětlujících komentářů. Myslím, že neexistuje v českém mediálním kontextu nic tak kondenzovaně poučného. (A u mladších ročníků věřím v osvícené učitele, kteří pomohou právě vhodným vysvětlením případných nejasností.)

Na Kampu na Krym

A na závěr zamíříme na pražskou Kampu, do věhlasné kavárny Mlýnská, které se neřekne mezi štamgasty jinak než Mlejn. Provozovatelé mají již tradičně jasné názory (byť se tady schází názorově různorodé společenství): mezi stálé hosty patří třeba Karel Schwarzenberg. A tak nepřekvapí sympatické gesto, že po ruské anexi Krymu tu zakázali prodej ruské vodky. Stejně tak nepřekvapí, že se tu teď koná výstava mladých malířů z Ukrajiny. Co si mladí ukrajinští umělci myslí o událostech na Ukrajině a jak jim změnily život? I na to chce přinést odpovědi výstava Krym! Ukrajina!, kterou pořádá Člověk v tísni. Několik z nich muselo kvůli situaci na Krymu a východě Ukrajiny svá rodná města opustit. Kateryna Čorna v době zmanipulovaného krymského referenda pomáhala západním novinářům, kteří na poloostrov přijížděli. Z Krymu brzy po referendu z bezpečnostních důvodů i se sestrou odjela a nyní žije v Oděse, její rodina nicméně zůstává v Simferopolu. Oksana Solop aktivně podporovala celistvost Ukrajiny, z rodného Luhansku po vypuknutí krize na východě země raději utekla. A krymský Tatar Lenur Veliljajev rodný poloostrov raději opustil, přestože jeho rodina tam zůstala. Ve čtvrtek 21. srpna od 19 proběhne s Katerynou, Oksanou a Lenurem debata, během níž se bude hovořit o krizi na Ukrajině i o tom, jak zasáhla do jejich životů.

Krym! Ukrajina! Výstava trvá do 31. srpna 2014, Mlýnská kavárná, Kampa, Praha