V Evropě, oblasti, která si minimálně od konce studené války zvykla na spokojený klid, to začíná být nehezky častý jev: Evropská unie, po vzoru studijního poradce pana Mackeyho ze základní školy v městečku South Park, tlačí půl miliardě svých občanů příběh o tom, že zbraně jsou špatné, ááááno. Islámští fanatici se s tímto narativem pramálo zdržují. V Německu či Francii je relativně obtížné získat zbrojní průkaz, proto se teroristé adaptovali: sednout za volant dodávky či kamionu zvládne i ten nejnešikovnější adept vstupu do džihádistického nebe. Naposledy vjel atentátník do skupiny šesti francouzských vojáků na předměstí Paříže. Říká to cosi o bezbrannosti západní civilizace.

Útočná puška FAMAS ráže pět padesát šest, standardní zbraň francouzských pěšáků, umí efektivitě přišpendlit chlapa ke zdi na vzdálenost jednoho kilometru. Přesto dokázal útočník v autě těžce zranit několik příslušníků 35. pěšího pluku z Belfortu. Terorista byl následně dopaden při přestřelce s francouzskou policií.

V sedmdesátých a osmdesátých letech čelila většina států západní Evropy vlně rudého a separatistického teroru. Tehdy se s tím státy od Itálie po Severní Irsko dokázaly vypořádat. Dnešní problém je jiný.

Evropa čelí evidentnímu a cílenému ohrožení z vnějšku, ale současný evropský étos nenásilí, multikulturního dialogu a politické korektnosti podvazuje a kastruje činnost té části stáního aparátu, která má být z podstaty nekompromisní a občas trochu špinavá. Za to si ostatně občané platí.

Situace ohledně držení zbraní v západní Evropě je toho krystalickým důkazem. Zatímco opatřit si legálně trochu výkonnější kvér je v krajině od Bruselu po Lyon čím dál obtížnější, teroristům to působí pramalé mrzení, neboť si rychle umí najít stejně vražednou náhradu.

Evropské státy dokázaly před lety řešit, bylo-li potřeba, místy i velmi brutálně, levicový teror. Dnes se bezpečnostní aparáty bojí nařčení z nekorektnosti, z kulturní apropriace, z házení všech do jednoho pytle. Současná evropská impotence v bezpečnostní oblasti živí jak islámský radikalismus, neboť teroristé mají vcelku opodstatněný pocit, že Evropa je slabá a leží po bezpečnostní stránce na zádech, tak nacionalismus a radikální tendence, neboť hlasatelé pevné ruky dovedně rozehrávají strach a přirozené obavy z jiného a jiných.

Evropa kdysi uměla být, při vší své kulturnosti a humanismu, ke svým nepřátelům velmi nekompromisní. V éře, kdy auto může být stejný a často i horší zabiják než vyšmelený kalašnikov, si na tuto nekompromisnost musí evropští politici i jejich voliči vzpomenout. Ustrašená opatrnost, markovaná za politickou korektnost, ničemu nepomůže.