Dovedete si představit, že by Angela Merkelová vlastnila Volkswagen, ve chvíli, kdy vyjde na světlo podvod s emisemi? A že by jí patřil nejvlivnější německý seriózní deník Süddeutsche Zeitung, který by v pravidelných intervalech přinášel útoky na sociální demokraty, s nimiž sedí v koalici a již jsou jejími hlavními politickými soupeři?

Že by americkému prezidentovi Baracku Obamovi patřily detroitské automobilky, do nichž americká vláda sypala dotace? A k tomu navíc deník New York Times, který by se ve vrcholící volební kampani pouštěl do konkurenčních republikánů?

Nic z toho není v německé ani americké společnosti, přes všechny těžkosti, které právě prožívají, představitelné. Částečně proto, že to zakazují zákony o konfliktu zájmů, které se snaží bránit neférové konkurenci, jež s sebou přináší kumulování ekonomické, politické a mediální moci.

Ale hlavně by si to v Německu ani v Americe nikdo netroufl. Brání tomu nepsaná pravidla o tom, co je přijatelné. Ta jsou vždycky mnohem lepší než psané zákony. Ať jde o střet zájmů v politice, nebo regulaci oděvů na plážích.

U nás se všechno tohle děje v případě Andreje Babiše. Jeho ekonomický vliv a moc nejsou srovnatelné s mocí a vlivem Donalda Trumpa, Silvia Berlusconiho ani Michaela Bloomberga. Jejich působení na americkou nebo italskou ekonomiku bylo setinou vlivu, který má v té české Andrej Babiš. Na jeho příklad sedí výše uvedené velmi absurdní srovnání s Merkelovou a VW.

Neformálně se ten vliv tři roky od jeho vstupu do politiky bohužel řešit nepodařilo. Babiše nikdo neostrakizoval. Politici ochotně dávali rozhovory jeho médiím, která je zároveň cílenými kampaněmi soustavně poškozovala. Zisky Agrofertu z dotací se násobily. Po těch letech se dá bez váhání říct, že Babiš kumulovanou moc zneužíval. Především proto, že mu to ostatní politické strany svým strachem z něj a podvolením se mu dovolily.

Teď v široké koalici od ODS po komunisty sebrali odvahu a schválili omezení jeho kumulované moci zákonem. Pokud bude chtít zasednout i v příští vládě, musí se zbavit svých médií (s výjimkou internetových deníků) a Agrofert už nedostane dotace ani žádné veřejné zakázky.

Tvrdší verze, kterou prosazoval poslanec ČSSD Jan Chvojka, navrhovala, aby v budoucnu už člen vlády nesměl ovládat obchodní firmu. To znamená, že v ní nesmí mít větší než čtyřicetiprocentní podíl. Babiš by si musel vybrat: buď Agrofert, nebo post ve vládě.

ODS to ale odmítla, protože to oficiálně považovala za nemístný zásah do vlastnického práva. Ostatní jí ustoupili a zákon změkčili, aby občanští demokraté podpořili zákaz vlastnictví médií, čerpání dotací a účast ve veřejných zakázkách.

O tom, že tohle je pro Babiše mnohem stravitelnější varianta, asi nejlépe svědčí slova jeho pravé ruky Jaroslava Faltýnka, který si hned po schválení zákona liboval, že nakonec „zvítězil zdravý rozum“. O skutečné motivaci občanských demokratů se dá dlouze spekulovat.

Ti, kdo prosazovali tvrdší verzi, se zákon ještě pokusí upravit v Senátu. Dá se tedy čekat, že po říjnových volbách se do sněmovny znovu vrátí.

Zástupná polemika se vede o tom, jestli je zákon přímým útokem na Andreje Babiše. Tedy klasickým zákonem přijímaným kvůli jedné osobě. To ale v této chvíli není podstatné. Každý, kdo sleduje politiku, jasně vidí, že je motivován zneužitím kumulované moci šéfem ANO. Zároveň je ale systémovou pojistkou, aby se tady už v budoucnu nemohli objevit žádní noví Babišové s perverzním propojením ekonomické, politické a mediální moci.

Přijímat osobní zákony není ideální. Zákony se ale velmi často prosazují právě proto, že si to vyžádala společenská situace. Protože svět se změnil a je tomu potřeba přizpůsobit pravidla.

Není ideální, že se kumulace moci musí řešit natvrdo zákony. Ostrakizace a tvrdý neformální tlak na Babiše by byly mnohem lepší a společensky zdravější variantou. Vždycky se ale musí vážit pro a proti. A tady proti výhradám o nadměrné regulaci a omezování vlastnického práva stojí obrovské společenské škody a posun země směrem k východní oligarchii, které zde Andrej Babiš svým bezskrupulózním zneužíváním moci páchá.

Debata na téma perverzní kumulace moci včerejškem nekončí. Znovu se vrátí při projednávání v Senátu. U prezidenta Zemana, jehož vztahy s Babišem za poslední dobu značně ochladly, se veto čekat nedá. Další epizodou, v níž se budou tříbit názory, může být chvíle, kdy se Andrej Babiš obrátí na Ústavní soud kvůli dotčení svých práv. Pro vyvrácení všech pochybností o ústavnosti by bylo zdravé, kdyby to udělal.

A Ústavní soud to velmi rychle rozhodl. Při znalosti poměrů na Ústavním soudu se nedá čekat, že by se zvlášť u této měkčí varianty našlo dost hlasů potřebných ke zrušení zákona. Nález Ústavního soudu by Babišovi zúžil prostor pro skuhrání nad poškozením práv a také omezil, aby mezi smyslem a literou zákona kličkoval, jak je u něj po celou podnikatelskou kariéru zvykem.

Ta debata už je zdravá sama o sobě. Přitahuje pozornost k největšímu vnitřnímu problému Česka, který jen v posledním roce překrývá vyhrocující se společenská situace v Evropě.