Nepřehlédnutelná mediální aktivita obou českých prezidentů, předešlého i současného, těsně před pětadvacátým výročím sametové revoluce našla v společnosti velký ohlas a patrně málokdo se k ní nevyjádřil. Vzhledem k sebestřednosti obou mužů ji lze vnímat také jako snahu zviditelnit se těsně před tím, než novinový prostor naplní komentáře jiných jmen a vzpomínky na pozapomenuté figury spojené právě s děním v závěru roku 1989. Oba prezidenti už k němu sice patřili – byli členy Občanského fóra, Miloš Zeman se zviditelnil projevem na Letenské pláni, a Václav Klaus se na konci roku dokonce stal ministrem financí –, ale nebyli primárními tvůrci ani organizátory oněch podzimních týdnů.

K těm patřil na prvním místě samozřejmě Václav Havel. Jeho nástupci, především ten první, se vůči němu i kvůli rozdílným názorům na listopadové dění rádi vymezují. Klaus to naposled předvedl ve dvou proslulých rozhovorech zkraje listopadu. V prvním v Mladé frontě pobídl k nepřeceňování Havlova symbolického významu doma ani v zahraničí, ve druhém v Blesku vypichoval své příkladné podkopávání vládnoucího normalizačního režimu, aniž jedinkrát vzpomněl, že rozhodující vliv coby soupeř tehdejšího režimu měl právě Havlův okruh. Výmluvně o týden později působilo, že v diskusním pořadu České televize Hyde Park, věnovaném shrnutí uplynulého čtvrtstoletí, nedostal Klaus na Havla jedinou otázku. A tak se mohl jako by řídit heslem „žádný Havel nikdy nebyl“. Chování obou státníků se přitom dost tluče s tím, jak je Havel obecně akcentován.

Prostředník pro pochopení dějin

Pětadvacet let od sametové revoluce je ještě dostatečně krátká doba, aby si ji lidé různých generací nesli v sobě jako svou vlastní, nikým a ničím nezprostředkovanou emoci. Z prostudovaných ohlasů se zdá, že z Havlova života nejpřitažlivější pro čtenáře je ovšem období porevoluční, neboť je domněle rovnocennější. V něm se cítí každý práv s Havlem se měřit, neboť, jak známo, také na politiku má názor každý. Kdežto normalizační dvacetiletí, během nějž tato většina naopak mlčela, je chápáno jako doba uzavřená, jež už se nemůže vrátit a na jejímž pádu Havel zase tak velký význam nemá, protože režim by se zhroutil tak jako tak. Takové názory snad otupí četba havlovských monografií, především té nejlepší, jež je českým čtenářům k dispozici: objemného svazku historika Jiřího Suka Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989 (téma knihy je vymezeno dvěma zřejmými akty: Havlovým dopisem Gustávu Husákovi a sametovou revolucí). Přitom opticky je Havlovo postavení při letošních oslavách nezpochybnitelné: na historické budově Národního muzea v Praze visí stejně jako po exprezidentově úmrtí jeho veliký fotografický portrét, tentokrát s jednoznačným závazkem „Havel navždy“, v kinech je k vidění velmi osobně pojaté životopisné vyznání Andrey Sedláčkové Život podle Václava Havla a v knihkupectvích se objevily hned tři havlovské biografie. To je nejviditelnější rozdíl oproti Zemanovi a Klausovi (ale i jiným „hrdinům“ revoluce), o nichž v porovnání s Havlem chce psát a průběžně píše prozatím násobně méně autorů. Zeman dosud stvořil svůj jediný hit Jak jsem se mýlil v politice, Klaus sice k revolučnímu výročí ve „svém“ institutu vydává titul Chtěli jsme víc než supermarkety, ale jinak je na reflexi vlastní vlády a života skoupý.

To počet titulů obrábějících život Václava Havla nebo aspoň nějaký jeho výsek je bohatý a dokládá, že přes všecku (a nemalou) mytizaci svého života Havel aspoň pro část zdejší společnosti funguje jako prostředník pro pochopení českých dějin uplynulého půlstoletí a nezadá si s Masarykem, který zrovna tak kdysi fungoval pro první půlku téhož století. Ostatně i když se Havel vymezoval vůči svému rodinnému původu, patrně těžko by mohl o přežití tradic demokratického státu usilovat někdo jiný než on nebo jemu podobný – tedy člověk z jiných než vzdělaných, kulturně a právně ukotvených a bohatých kruhů první republiky. Jinému by totiž chyběl vkus a vědomí významu kontinuity. A zdá se, že toto pochopili všichni Havlovi životopisci – i ti kritičtí. Vynecháme-li tituly, na nichž se Havel podílel sám – knihy korespondence a knižní rozhovory s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech a Prosím, stručně –, a budeme-li se soustředit na obraz jiných autorů, vznikne mozaika všech představitelných variant zachycení Havlova života: životopis autorizovaný, neautorizovaný chronologický, neautorizovaný výkladový, zahraniční výkladový, lehce bulvární i ryze bulvární či výsekový interpretační (tj. věnuje se jen úryvku z Havlova života). Autorská východiska samozřejmě odpovídají nahozeným charakteristikám: buď jde o to Havla uctít nebo obhájit, anebo pochopit, přiblížit, vyložit a „rozšroubovat“. Dělení jeho života je jednoznačné: má předrevoluční a porevoluční půlku, tu první ještě dělenou na předhusákovské a husákovské období, tu druhou ještě na čas strávený v prezidentském úřadě a mimo něj.

Od adorace přes umírněnost ke střízlivosti

Havlovi obhájci vycházejí z řad jeho spolupracovníků: jako první vydala Havlovu biografii spisovatelka, někdejší mluvčí Občanského fóra a ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře Eda Kriseová už roku 1991 a nazvala ji prostě Václav Havel. O rok později připravila autorka německé znění a letos přibylo revidované a nepatrně rozšířené druhé české vydání. Předloni dlouholetý tiskový mluvčí prezidentské kanceláře Ladislav Špaček vydal titul Deset let s Václavem Havlem a před třemi týdny přibyl výkon kdysi prvního Havlova prezidentského mluvčího Michaela Žantovského, v kontrapunktu se svou objemností subtilně nazvaný: Havel. (Rozhovor s autorem přinesl Týdeník ECHO 12/2014). Společným prvkem těchto knih je „dýchavičné“ budování hrdiny, opřené o formulace v minulém čase a náležitá slovesa jako „Václav Havel se snažil, udělal, chtěl, myslel to tak“ s podtónem „nešlo to jinak“. Na kritiku tu není místo vůbec, pro náhody života jen trošku. Havel z těchto titulů vychází jako jednoznačný dějinný vítěz a jedna z nejvýznamnějších figur nejnovějších českých dějin. Příspěvek Edy Kriseové málem vyznívá jako vyprávěnka o chudákovi, který vlastní píli ke štěstí přišel a jemuž ve chvíli triumfu, tedy při nástupu na trůn, je třeba stvořit náležitý oficiální životopis. A kniha tak skutečně končí: „‘Je malér. Nemáme tvůj životopis.‘ A náš nový prezident se zasmál a povídá: ‚Tak se někam na chvilku ukliď a nějaký napiš.‘ A to mi zůstalo.“ Nadsázka je zjevná, ale nezastře, že na začátku havlovských monografií stojí nadšená angažovanost a služba vládci. Po předešlých desetiletích je to nečekaný rámec, zvlášť když obhájcům vydržel i později.

Dobře se to ukazuje na poměru k porevolučnímu souputníku Václavu Klausovi. Špaček, který se jako jediný autor vyhnul chronologickému popisu událostí a svou knihu sestavil v tematických blocích, věnoval jeden i Klausovi. Na několika historkách pečlivě popisuje Klausovu necitelnost v jakýchkoli chvílích. Líčí třeba, jak Klaus rád před televizními rozhovory zaskakoval jiné účastníky vystoupení agresivními, ba lživými výpady či jak jako premiér zakazoval úředníkovi prezidentské kanceláře účastnit se jednání vlády, aby o něm mohl referovat Havlovi sám a skoro si užívat pohledu na rozpaky, kterými Havel při těchto setkáních trpěl. K oné agresivní komunikaci Špaček píše: „Není to čistý nástroj komunikace, ale je účinný, proto si ho Václav Klaus osvojil. Neměl jsem mu za zlé, že ho používal vůči politickým oponentům, politika je tvrdý souboj, ale vadilo mi, že ho užíval i vůči lehce zranitelnému Václavu Havlovi.“ Havlovu výlučnost dokládá rovněž kniha Žantovského (jež vznikala původně anglicky pro zahraniční čtenáře, a její české znění je tedy autorský překlad). Také on Klausovo „zacházení s Havlem“ hodnotí, jen co je to možné. V první kapitole, přibližující dny po Havlově smrti včetně pohřbu, píše: „Ve dvě hodiny se vyslovil Havlův nástupce. ‚Václav Havel se stal symbolem novodobého českého státu,‘ řekl Václav Klaus. Nikdo nečekal, že by se v té chvíli nezachoval velkoryse, ale i tak bylo na tomto chvalořečení (…) cosi pozoruhodného.“ Jinde v sobě Žantovský nezapře literáta: „Setkání Klause s Havlem byla svým způsobem nápodobou dialogů Sládka a Vaňka, až na to, že Klaus na rozdíl od Sládka pil velmi střídmě. Tak jako v Audienci končila tato setkání vždy vítězným Klause a pokořeným Havlem.“ Klausovy schopnosti a vítězství, jež mu Žantovský neupírá a neupíral mu je prý ani Havel, však životopisec vždy dorovnává velikostí Havlova lidství: „Ke Klausovým šedesátým narozeninám mu napsal osobní dopis: ‚Zjišťuji, že jsi pořád o pět let mladší než já. Přeji ti do dalších let zdraví (málo zlomených noh) a hlavně klid v duši.‘“ I když drží předestřené kontury, z Havlových hradních životopisců je Žantovský nejzdrženlivější.

Ostatně Daniel Kaiser ve svém druhém díle Havlova životopisu, nazvaném Prezident. Václav Havel 1990–2003 (první díl se jmenuje Disident. Václav Havel 1936–1989), k Žantovskému poznamenává: „O Klausovi, který mezitím opanoval Občanské fórum, prezidentův mluvčí Žantovský vzápětí řekl, že jeho vítězství je správným krokem k větší profilaci Fóra a Hrad je jako takové vítá.“ Byť „svému“ neúspěšnému kandidátovi na post předsedy OF Martinu Paloušovi pověděl, že „jestli má z něčeho skutečně hrůzu, tak z představy, že ho jednou Klaus vystřídá na Hradě.“ Že autoři, kteří mají odstup, vidí Havla problematičtěji a ovšem barevněji a inspirativněji, doložme ještě jednou citací z Kaisera: „Oba také po roce 1989 buď naznačovali, že už se znali z šedesátých let, nebo této recyklované představě alespoň neodporovali. Jako kdyby i jim, přes vzájemnou rivalitu a nechuť, konvenovala představa, jak se v dávné minulosti potkávají dva budoucí giganti.“ Dlužno podotknout, že úctyhodný počin Johna Keanea Politická tragédie v šesti dějstvích, jež líčí Havlovu proměnu z tvůrčího „bourače“ ve vycukaného mocipána ovšem kvalitativně neobstojí v porovnání s citovanou Kaiserovou knihou, prvním solidním pokusem o to nahlédnout v celém jejím bohatství epochu Havlova působení v roli, na kterou dlouho nepomýšlel, ale pak si na ní vytvořil jistou závislost jako na pozici, z níž lze snáz než z jiné pokoušet se vychovat společnost k hodnotám, na něž ráda zapomíná, ať už vládne kterýkoli režim.