Newyorský profesor fyziky Alan Sokal před jednadvaceti lety ztratil trpělivost s tím, jak velké nesmysly o předmětu své specializace četl ve specializovaných časopisech humanitních oborů, především v textech stoupenců módních postmoderních teorií. Napsal proto v do směšné krajnosti dohnaném akademickém žargonu text plný donebevolajících nesmyslů a nabídl ho prestižnímu časopisu Social Text. Revue článek přijala a publikovala, velmi se tím zesměšnila. Případ měl širokou publicitu.

Dnes by něco podobného velkou pozornost asi nevyvolalo, to, že média (zvlášť některá) jsou schopná publikovat kdejakou pitomost, třeba i myšlenou v legraci, se má za téměř samozřejmé. Nezřídka se taky stává, že se na sociálních sítích široce a zcela vážně sdílejí parodické texty z humoristických serverů. Zároveň ale doba podobnému „trollení“, jaké kdysi předvedl Sokal, nepřeje, činí ho obtížným a riskantním pro vtipálky i jejich terče, vzteklá mašina internetového pobouření je může nakonec sežrat všechny. Letos se o tom přesvědčil Jihoafričan Marius Roodt, jemuž se kousek sokalovského typu povedl líp, než on sám čekal, a všichni zúčastnění na to doplatili.

Roodt (37) pracoval v think tanku centru pro rozvoj a podnikání v Johannesburgu, označuje se za liberála (v klasickém smyslu), iritovala ho přepjatost a neúcta k faktům, s nimiž se setkával v tisku, zvlášť měl spadeno na radikálně feministické autorky a další, kteří líčili bílé muže jako prapříčinu všeho zla na Zemi. Letos v dubnu se rozhodl, že je otestuje. Vytvořil fiktivní postavu studentky politologie Shelley Garlandové s twitterovým a facebookovým účtem a e-mailovou adresou, jako profilový obrázek k nim dal svou fotku, na níž byl převlečený za ženu. Jménem Shelley pak napsal text, v němž navrhoval, aby bylo bílým mužům na nějakou dobu odebráno volební právo. Obsahoval nepřesné statistické údaje a mnohé další perly: „Pokud by bílí muži nesměli volit, posílilo by to šance na prosazení progresivních cílů. (...) Nebylo by přitom nutné brát jim volební právo navždycky – zbavit je ho na dvacet let (méně než jedna generace) by výrazně snížilo vliv reakční a neoliberální ideologie ve světě. (...) Vliv nezodpovědných bílých mužů byl jedním z hlavních důvodů ekonomické krize roku 2008. (...) Také by to zasadilo dlouho potřebnou ránu toxické bílé maskulinitě. (...) Násilí bílého muže a příjmová nerovnost by se staly věcí minulosti.“

Nabídl pak jako Shelley Garlandová to svěží dílko dvěma redakcím, první se mu už neozvala, jihoafrická verze populárního amerického serveru Huffington Post se ale chytila. Na článku neshledala nic závadného, naopak ho měla za podnětný, ani ta fotka editorům nepřišla divná. Redakce navrhla „Shelley“, aby na HP měla svůj blog v rubrice Hlasy (není to jaksi volná rubrika, kde může mít blog každý a psát si tam pak, co chce). Text tam vyšel a vzbudil daleko větší pozornost, než Roodt asi čekal. Článek vyvolal velké pobouření mezi jihoafrickými stoupenci pravice a liberální pravice, hojně se o něm referovalo i v zahraničí, na amerických serverech nebo v televizi Fox. Publikum je potřeba udržovat ve stavu konstantního hysteráku napravo i nalevo, hledat důkazy, že druhá strana je opravdu tak strašná, jak si myslíme. Kvůli tomu nabývají na významu i věci v reálu třeba úplně bezvýznamné, ale to nevadí: Ježkovy oči! V Jižní Africe někdo napsal úplnou pitomost! Pojďme se z toho všichni zcvoknout!

Redakce Huffington Post na situaci zareagovala předvídatelně hloupým způsobem. Šéfredaktorka Verashni Pillayová text hájila jako publikování hodný, tématem prý odpovídá tomu, čím se zabývá moderní feminismus. Někdo z pobouřených čtenářů ale na Huffington Post kvůli „Shelleyině“ článku podal stížnost k jihoafrickému ombudsmanovi pro tisk. Ten jeho vydání ostře odsoudil, podle něj prosazoval diskriminaci. Šéfredaktorka kvůli tomu rezignovala. Místní novinářku Lauru Twiggsovou jako jedinou napadlo, že s autorkou toho článku by mohlo být něco v nepořádku, její účty na Twitteru i Facebooku byly nové, fotka podivná... Vyměnila si s „Shelley“ pár zpráv, dostala jen velice vyhýbavé odpovědi. Až pak se do věci pustila napálená redakce, prohnala fotku u profilu Shelley Garlandové softwarem na rozpoznávání obličejů a identifikovala Mariuse Roodta. Novináři z Huffington Postu na něj nastoupili v práci s kamerou, čtenářstvu to podali, jako kdyby odhalili zločince. Asi se dá pochopit, že na něj po vynucené rezignaci šéfredaktorky byli naštvaní, Roodt se ale nedopustil ničeho horšího, než že je otestoval – a redakce v té zkoušce propadla. Think tank, kde Roodt pracoval, však nestál o tenhle druh publicity a nešťastníka propustil. Na konci téhle tragikomedie tedy jsou nějakým způsobem postižení všichni – včetně zdravého rozumu.

Marius Roodt se choval, jako kdyby se zapojoval do normální debaty, jistě krajním, avšak legitimním způsobem. Normální debata je ale na ústupu. Tedy taková, v níž se plus minus všichni její účastníci shodnou na tom, že by měla mít nějaký standard (stylistický i myšlenkový), že by se v ní měla ctít fakta. A která je svobodná, prostý fakt, že někdo standardy nedodržuje a fakta nectí a je jako takový přesvědčivě odhalen, stačí jako trest. Svůj fórek ale vypustil do světa, v němž normou je nesmát se, a už vůbec ne sobě a žádoucí stav ducha je permanentní pobouření. Asi chtěl, aby se lidé v médiích chytli za nos a začali dělat svou práci o trochu líp, v rozhovorech zdůrazňuje, že jeho cílem určitě nebylo, aby šéfredaktorka jihoafrického Huffington Post přišla o práci, aby místo nějaké spontánní korekce nastoupil mechanismus stížností k regulačnímu úřadu. A už vůbec nechtěl přijít o práci. Všichni v téhle historce dopadli špatně. Je něco podivného na poměrech, v nichž nakonec není možné udělat si docela tvůrčím a nevinným způsobem legraci. Možná to souvisí nejenom s proměnou médií, ale i čtenářstva, které se stává kmenovější, lačnící po odplatě, ochotnější volat policajta. Splašené internetem, který – jak elegantně napsal Michael Brendan Dougherty – člověka uvězní v informační cele, jejíž stěny se každý den o pár mikronů srazí, nachází ty, kdo ztělesňují jeho nejhorší podezření o světě a společnosti, a udělá z nich jeho spoluvězně.