Výraz politická korektnost se u nás používá už nějaký čas. Tento anglosaský import (přesný překlad by byl „správnost“) se ovšem ujal převážně v poněkud zplošťujícím významu: jako pojmenování oficiálního tlaku na zastírání pravdy. Zpravidla „pravdy“ týkající se nějaké znevýhodněné skupiny, nejčastěji Romů. Když někdo tento termín v souvislosti s nimi použije, můžeme si být v 80 procentech případů jisti, že onou „pravdou“ má být to, že Romové jsou z podstaty necivilizovaní a náchylní ke zločinnosti. A třeba na serveru Parlamentní listy se ten termín často používá zcela volně, pro jakoukoli kritiku, která se „nesmí říkat“. Podnikatel Radek Velička tento termín používá v názvech svých webů, které jsou prostě všeobecně antisystémové – momentálně třeba silně proruské.

To je ovšem politická korektnost vytržená z kořenů. Původní, pravá politická korektnost představovala něco specifičtějšího. A momentálně navíc prochází mutací, která posouvá hranice dříve představitelného. Ovšem tak jako se původně zdálo nemyslitelné, že k nám politická korektnost dorazí, a přesto dorazila, tak k nám jistě dorazí, přestože se to dnes zdá bizarní, i její nejnovější mutace. Ta obtížná uvěřitelnost začíná třeba u toho, že v nové mutaci hraje prominentní roli řada slov či jejich zvláštních významů, jež Čech, který se naučil angličtinu ve škole nebo při práci, vůbec nezná.

Vzdělávej se!

Například „other“ používané jako sloveso („othering“) – znamená to dávat pocítit členu nějaké skupiny, že je jiný, vylučovat ho z mainstreamu. Pak je tu předpona cis – „cismale“, „cisfemale“, „cisgendered“. Je to nový, progresivnější výraz pro člověka, jehož gender je v souladu s jeho pohlavím. Používáme-li ho, připomínáme tím těmto lidem, aby si nemysleli, že oni jsou normální a transgender a ostatní „non-binary“ lidé jsou nenormální. Další důležité slovíčko, na které se vás u státnice neptali, je „intersectionality“. Být si vědom intersekcionality, znamená uvědomovat si, že člověk může zakoušet různé formy útlaku jako příslušník několika utlačovaných menšin zároveň a že mezi nimi existuje hierarchie. Jedině s vědomím intersekcionality pochopíte, že když Patricia Arquette při přebírání Oscara vyzvala, aby se všichni – ženy, muži, gayové a barevní – zasadili o rovná práva pro ženy, nezaujala správné feministické stanovisko, nýbrž dopustila se fatálního prohřešku proti politické korektnosti. Protože nemá právo radit, řekněme, černým transsexuálům, za co mají bojovat. Ve srovnání s nimi je privilegovaná – ani ne tak jako slavná, bohatá herečka, ale jako bílá heterosexuální cis-žena. „Check your privilege!“ – zkontroluj si svá privilegia, měl jí někdo připomenout před jejím fatálním vystoupením.

To, co spáchala, snad ovšem nedosáhlo kvality označované slovem „triggering“. Trigger znamená spoušť, jako sloveso i přeneseně spustit, způsobit něco. Některá slova, obrazy či jiné symbolické reprezentace totiž mají schopnost vyvolat (trigger) u nějaké postižené osoby traumatickou reakci. Tak se v úvodu některých textů zabývajících se třeba znásilněním začalo používat varování – „trigger warning“ – aby byly ženy, jež mají za sebou znásilnění, připraveny na to, že jim text může oživit nepříjemné vzpomínky. Řady traumatizovaných se nepředvídatelně rozšiřují. „Trigger warning – sebevražda, domácí násilí, názorné popisy násilí“ – tak znělo varování, jímž jakýsi student druhého ročníku požadoval vybavit Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho.

Necitlivé jednání, které nedosahuje intenzity vyžadující „trigger warning“, a pachatel si ho ani nemusí být vědom, může nicméně představovat „microaggression“. Požádat Asijce, aby vám pomohl s úkolem z matematiky, může být mikroagrese, jelikož tím aplikujete stereotyp, že Asijci jsou dobří v matematice. Socha nahého muže v parku může být mikroagrese vůči obětem sexuálního násilí.

O všech těchto problémech je třeba „zvyšovat uvědomění“ („raise consciousness“, termín, který zní, nebo aspoň zněl, v angličtině stejně bolševicky, resp. maoisticky, jako v češtině) a vzdělávat se. „Educate yourself!“ zní na sociálních sítích dnes a denně. Bylo to doporučeno i autorovi tohoto článku, když se loni v říjnu na Twitteru podivil nad tím, že na celém obdivuhodném přistání evropské sondy Philae na kometě americkou žurnalistiku nejvíce zaujala košile hlavního vědce projektu Matta Taylora s nevhodnými komiksovými obrázky nahých žen. Tím končí diskuse: ten, kdo vám říká, abyste se vzdělávali, vám sděluje, že pravda existuje, on ji zná a vy ne.

Znepokojivé zážitky nedospělých dětí

Co je na aktuální podobě politické korektnosti ještě nové kromě slovníku? Jak asi vysvítá z výše uvedeného, nová p.c. je nápadně fixovaná na témata sexuality. Současná levice vyměnila kategorie ekonomické za kategorie identity – rasy a genderu. Heslo ze 60. let „personal is political“ (osobní je politické) se naplnilo dříve netušeným způsobem. Otázky prožívání sexuální identity se staly veřejným a politickým tématem par excellence. Zároveň s tím, jak klesá síla odborů a rozmlžuje se tradiční charakter dělnické třídy, roste význam aktivistů identity, jejichž váha v životě levicových stran roste. Roste i význam akademického prostředí – to je svou podstatou odstíněno od každodenních ekonomických starostí, o to lépe se tam člověku rozumuje nad jeho sexuální identitou a o to větší význam přikládá slovům a symbolickým reprezentacím všeho druhu.

Univerzity jsou zároveň plné mladých, nedospělých lidí, kteří se ještě hledají a taky mají tendenci nechat se snadněji vykolejit znepokojivými zážitky. Tak se to aspoň na první pohled jeví – jestliže se kdysi mladí vyznačovali tím, že předstírali dospělost a zkušenost, kterou neměli, usilovali o samostatnost a podstupovali třeba i nerozvážně riziko, dnešní americká studentská generace je zřejmě infantilní, neustále na pokraji traumatu, vzlykání a veřejných projevů rozrušení. Představa, že univerzita je místem, kde člověk myšlenkově zraje tím, že je vystaven nejrůznějším názorům, jim začíná být cizí. Od univerzity očekávají vedle diplomu hlavně „bezpečné prostředí“, přičemž myšlenky představují potenciální nebezpečí. Známý černošský komik Chris Rock si nedávno postěžoval, že přestal vystupovat na univerzitách, protože tamní publikum je čím dál tím nudnější a konzervativnější. „Ne politicky – ne že by volili republikány,“ vysvětloval, „ale ve svých společenských názorech a své snaze nikoho neurazit. Jsou to děti vychované v kultuře s heslem ,Nebudeme počítat skóre, protože nechceme, aby někdo prohrál'. Jsou posedlí citlivostí na rasu. Nemůžete říct ,tamhleten černý chlápek', musíte říct ,ten chlápek v červených botách'. Nemůžete si nikoho dovolit urazit ani ve snaze nebýt urážlivý.“

Když k tomu připočteme, že akademické publikum představuje disproporční část konzumentů médií, věnují se média disproporčně tématům identity – pak to dává komerční smysl. Takže relativně standardní média, zabývající se běžnými tématy, jsou zároveň plná témat vedených duchem politické korektnosti. „Číslem 10 v našem žebříčku deseti nejlepších esejů roku 2014 je statečný příběh přípravy na potrat“, „Proč je náboženství tak neoddělitelně spjato se znásilňováním – Bohové se sápali po ženách již počínaje legendou o Diovi“ – to jsou namátkou dva tweety, kterými propagoval své články on-line časopis Salon, který jinak často přináší serózní čtení o politice, společnosti či umění.

Kdo všechno nesmí vystoupit na univerzitě

Nástup sociálních sítí je posledním článkem v řetězu. Participace na nich se stala takovou samozřejmostí a v některých profesích nutností, že rada, „když se vám na nich nelíbí, nechoďte na ně“, je radou knížecí. A sociální sítě jsou ideálním médiem politicky korektního tlaku. Exponent nežádoucího názoru se může stát terčem tlaku, který není pro slabé nátury – výhrůžky fyzickým násilím nejsou výjimkou.

Anonymní profesorka a autorka blogu z akademického prostředí White Hot Harlots nedávno napsala: „Liberální studenti mi osobně nahánějí hrůzu. Vím, jak přimět konzervativní studenty, aby se kriticky podívali na své názory, a jak je konfrontovat s nepříjemnými pravdami, a vím, že kdyby někdo z nich udělal stránku na Facebooku věnovanou tomu, že jsem komunistka, anebo formálně protestoval proti mým liberálním lžím, univerzita se za mě postaví. Pokud bych naštvala republikána a udělala to s respektem a v rámci legitimního vyučovacího procesu, nikdy mě za to nevyhodí. O liberálních studentech se to říct nedá. Stačí jedno uklouznutí – ani ne zpochybnění jejich názorů, ale třeba jen chvilkové vystavení zneklidňujícím myšlenkám nebo obrazům – a je to. Vaše třída je „triggering“, jste necitlivá, děti vám při konzultačních hodinách nosí do kanceláře matrace a na Twitteru koluje petice, abyste si na znamení pokání usekli ruku.“ (Matrace je narážkou na gesto, se kterým loni přišla studentka Columbia University Emma Sulkowiczová. Protestovala tím proti tomu, že univerzita nevyloučila studenta, o kterém tvrdí, že ji znásilnil. Případ je nejasný, ale exhibice s matrací se rozšířila na jiné univerzitní kampusy jako gesto solidarity.)

Tyto změny mají obtížně pochopitelné důsledky pro politickou atmosféru. Člověk, který sledoval reakce světa na vraždy v redakci Charlie Hebdo, mohl být překvapen nejednoznačností amerického postoje – v médiích i na nejvyšších místech. Judith Shulevitzová nedávno v New York Times popsala scénu z návštěvy redaktorky Charlie Hebdo Zineb El Rhazoui na Chicagské univerzitě. Při jejím veřejném vystoupení jí vytkla muslimská studentka, že Charlie Hebdo je neuctivý vůči muslimům. Když jí poněkud podrážděná novinářka připomněla, že cestuje s osobními strážci, neboť je v neustálém ohrožení života, odpověděla studentka, že i ona se cítí ohrožena. O několik dní později bylo El Rhaouziové v komentáři v univerzitním časopise vyčteno, že způsobila, že „se ostatní necítili dostatečně bezpečně na to, aby mohli vyjadřovat nesouhlasná stanoviska“. Novinářka prý zneužívá „své pozice relativní moci“ k „přezíravým útokům“. Splývání rozdílů mezi reálnou fyzickou hrozbou a hrozbou vyslechnutí nepříjemného verbálního sdělení je typické pro děti. V kontextu americké univerzity se ale stává přijatelným. El Rhazoui se ovšem může cítit privilegovaná, že jí vůbec bylo umožněno vystoupit. V minulém roce si studenti různých univerzit vymohli z politických důvodů zrušení přednášek šéfky MMF Christine Lagardeové, bývalé ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové, aktivistky a spisovatelky somálského původu Ayaan Hirsi Aliové či komika Billa Mahera.

Zdánlivě férové tržiště idejí

Je třeba říci, že politická korektnost není nějakou intuitivní, pudovou reakcí. To, co je dnes po výtce stádním chováním, se nezrodilo z vášně. Naopak se, tak jako v dějinách mnohokrát, ukazuje, že ideje mají následky. K tomu, aby p.c. zvítězila, musely být nejdříve některé ideje zdiskreditovány a poraženy. Je to běh na dlouhou trať. Za naše, dnes už možná naivní, pojetí fungování svobody projevu vděčíme Johnu Stuartu Millovi. To od něj pochází představa, že pravda se nejlépe ozřejmí i obhájí při svobodné diskusi, z níž nebudou žádné názory a priori vyřazovány. Pravda, Mill považoval za samozřejmé, že takové „tržiště idejí“ může fungovat, jen když na něj budou mít přístup pouze osoby s plně vyvinutými schopnostmi uvažování – ne tedy děti, blázni a ovšem taky příslušníci nerozvinutých civilizací. Politická korektnost vychází z reinterpretace, jíž Millovo pojetí podrobil legendární marxista Herbert Marcuse ve vlivném eseji Represivní tolerance z roku 1965. Dnešní západní řád, ač se sám označuje za svobodný a demokratický, je podle něj nespravedlivý a panuje v něm útlak a nerovnost. Tržiště idejí je férové jen zdánlivě; ve skutečnosti je zfixlované tak, že v něm jsou ideje podvracející stávající řád tolerovány, ale jen proto, že jim nikdy nebude dovoleno zvítězit. Třídní struktura společnosti se o to postará: militaristická propaganda, reklama, věda, kultura a vzdělávací instituce sloužící vládnoucí třídě.

Má-li zvítězit svoboda a mír, je to třeba změnit: „Pokud jsou cesty k rozvoji subverzivní většiny zablokovány organizovanou represí a indoktrinací, jejich otevření může vyžadovat zdánlivě nedemokratické prostředky. Ty by zahrnovaly odepření tolerování projevu a shromažďování skupinám propagujícím agresivní politiku, zbrojení, šovinismus, rasovou a náboženskou diskriminaci či stavějících se proti rozšiřování veřejných služeb, důchodového zabezpečení, zdravotnictví atd. Dále může znovunastolení svobody myšlení vyžadovat nové, tvrdé restrikce učení a praktik ve vzdělávacích institucích, jež svými metodami a pojmy slouží uvěznění mysli v etablovaném univerzu diskursu a chování – čímž a priori brání racionálnímu hodnocení alternativ.“

Co je a co není pokrokové, lze podle Marcuse racionálně rozhodnout. Výsledek je přehledný a nepřekvapivý: „Osvobozující tolerance by tedy znamenala intoleranci hnutí přicházejících zprava a toleranci hnutí přicházejících zleva.“ Marcuse byl nejen vlivný, ale v podmínkách omezeného oběhu idejí v minulých desetiletích u nás to byl právě on a jeho souputníci, kteří představovali ne jeden ze západních myšlenkových proudů, ale prostě „západní myšlení“. Intelektuálové, kteří po roce 1989 začali říkat, že „pojmy levice a pravice ztratily smysl“, jsou formováni do značné míry právě jimi.

Marcuse rovněž praví: „Malým a bezmocným menšinám bojujícím s falešným vědomím a těmi, kdo z něj těží, je třeba pomáhat. Jejich pokračující existence je důležitější než zachování práv a svobod, které dávají ústavní pravomoci utlačovatelům těchto menšin. Mělo by být zřejmé, že využívání občanských práv těch, kdo je nemají, předpokládá odejmutí občanských práv těm, kdo tomuto využívání brání...“ To je recept na politickou korektnost v kostce.

Proč Gary Oldmanovi uniká smysl

Když loni herec Gary Oldman v rozhovoru pro časopis Playboy pronesl pár neuctivých, vulgárních slov na téma politické korektnosti, reagovala na to novinářka na blogu ThinkProgress, vydávaném organizací úzce spjatou s kampaní prezidenta Obamy, slovy: „Kolikrát musíme ještě vést tu samou diskusi? Jakým ještě způsobem můžeme říct, že nikdo – v tomto případě cis, heterosexuální bílý muž – nemá právo minimalizovat zkušenosti historicky utlačovaných společenství? (…) Rozhořčení žen, barevných lidí a příslušníku LGBT komunity není neoprávněné. (…) Smyslem politické korektnosti je korigovat systémovou bigotnost a nenávist. Politická korektnost vytváří precedent, že v rychle se diverzifikující zemi není intolerantní vyjadřování přijatelné. Mění náš kolektivní slovník a ideologii, tak aby byla inkluzivní vůči marginalizovaným skupinám a brala na vědomí jejich žité zkušenosti. Garymu Oldmanovi zcela uniká smysl politické korektnosti. Na slovech záleží.“

Jenže výsledkem není tolerance. Výsledkem je balkanizace společnosti na rigidně vymezené skupiny – rigidně, protože v nové politice identity se za rozhodující znaky považují takové, které jsou vrozené a neměnné. Ty střídají univerzální hodnoty, k nimž se člověk může svobodně přihlásit, bez ohledu na své vrozené původní třídní, natož genderové určení. Politická korektnost v plné palbě samozřejmě nepřevládne – její přitažlivost mimo fakulty sociálních věd a přidružené intelektuální kruhy je minimální. Ale odtamtud vykonává a bude vykonávat vliv na ideje, které ve společnosti kolují a určují její politiku. Proto si nepředstavujme, že svoboda projevu a další vymoženosti, jimž se posledních pětadvacet let těšíme, jsou automaticky zabezpečeny naší příslušností k Západu. Musíme o ně pečovat sami. Každý den.