Na začátku letošního festivalu v Cannes se hodně mluvilo o americkém režisérovi Woodym Allenovi. Ovšem nikoli jako o významném a zasloužilém tvůrci, ale jako o člověku možná monstrózním, schopném zneužít dítě. Jednoznačný postoj k případu údajného sexuálního násilí na Allenově adoptivní dceři Dylan Farrowové je možné zaujmout jen na základě víry – jsou tu dvě zcela protichůdná tvrzení, jež po letech už není možné nijak ověřit. Jde je jen přijmout, nebo odmítnout.

Není divu, že většina médií je v referování o té kauze spíš zdrženlivá, jasné je jenom jedno: na někom – na Allenovi, nebo na Dylan Farrowové – se ten druhý strašně provinil. Stát se v dětství obětí sexuálního násilí může zničit život. Být křivě nařčen z odporného zločinu taky. Obvinění slavného režiséra se zároveň vrací v době, kdy násilí na dětech je velké společenské téma, existuje tlak na rozšiřování výkladu pojmu znásilnění a větší ochranu jeho obětí a důvěru k nim. Na pozadí téhle „velké historie“ se odehrává Allenovo drama, zneklidňující a temný příběh, který pravděpodobně nedospěje k pointě.

Canneský festival letos otevíral nový Allenův film Café Society, nostalgická komedie z Ameriky třicátých let. Moderátor večera, komik Laurent Lafitte Allenovi v žertu poděkoval za to, že točí filmy v Evropě, „a to ho ve Státech ani nemuseli obvinit ze znásilnění“. Narážel tak na známý případ režiséra Romana Polanského, který za Atlantik nemůže jako uprchlík před spravedlností v kauze pohlavního zneužití třináctileté dívky. Lidé v sále se šprýmu moc nesmáli, častějším úkazem byly pokleslé čelisti. Woody Allen totiž obviněný je. Nikoli justičním systémem, ale adoptivní dcerou Dylan, která veřejně tvrdí, že se na ní slavný režisér v jejích sedmi letech dopustil sexuálního násilí (Lafitte později tvrdil, že si toho kontextu nebyl vědom). Případ teď ožil nejenom kvůli žertíku, který padl před festivalovou high society. Především se tak stalo kvůli článku Allenova vlastního syna Ronana Farrowa, publikovanému v časopise The Hollywood Reporter současně se začátkem festivalu. Farrow se v něm jednoznačně postavil na stranu své sestry, zároveň obvinil média, že její pravdu potlačují, a svět filmu, který se prý ve vztahu ke kauze tváří jako by nic.

Obvinění ze zneužití dítěte zaznělo vůči Allenovi poprvé v roce 1992. Procházel tehdy hodně hořkým rozchodem s herečkou Miou Farrowovou. Když spolu v roce 1979 začali žít, měla Farrowová tři vlastní a tři adoptované děti, během osmdesátých let adoptovala ještě další dvě – Dylan a Mosese – a narodil se jí syn Ronan. Woody Allen se stal adoptivním otcem Dylan a Mosese, Ronan byl jeho syn. V roce 1992 vztah Allena a Farrowové skončil, režisér od herečky odešel s její tehdy jednadvacetiletou adoptivní dcerou Soon-Yi. Rozchod to byl z obou stran hořký, Farrowová obvinila Allena ze sexuálního zneužívání malé Dylan, režisér se u soudu dožadoval svěření do péče jejich dvou adoptivních dětí a syna Ronana. Ve svědectví před soudem řekl policií jmenovaný šéf lékařského týmu, že Dylan si obvinění pravděpodobně ve stresu vymyslela nebo jí bylo implantováno matkou. Soudce ale nerozhodl v Allenův prospěch a jeho kontakt s Dylan zakázal. V rozsudku prohlásil, že si na rozdíl od specialistů není moc jistý tím, že ke zneužívání nedošlo. Před soud se případ údajného zneužívání nikdy nedostal, další skoro čtvrtstoletí o něm nebylo moc slyšet.

Začátkem roku 2014 publikovala tehdy už třicátnice Dylan Farrowová svoje první vyjádření k případu, otevřený dopis, který se objevil na redakčním blogu novináře The New York Times Nicholase Kristofa. V textu se obracela k divákům Allenových filmů, slavným hercům, kteří v nich vystupují. Sugestivně popisovala zkušenost se sexuálním zneužitím: „Když mi bylo sedm let, vzal mě Woody Allen za ruku a odvedl mě do setmělého uzavřeného podkroví ve druhém patře našeho domu. Řekl mi, ať si lehnu na břicho a hraju si s bratrovým elektrickým vláčkem. Pak mě sexuálně napadl, mluvil se mnou přitom, šeptal mi, že jsem hodná holka, že tohle je naše tajemství, sliboval, že spolu pojedeme do Paříže a já tam budu hrát v jeho filmech.“ Obviňovala média a především Hollywood, kde si podle ní všichni řekli, kdo ví, jak to bylo, a dál se tvářili, že se nic nestalo. „Až příliš dlouho mě veřejné přijímání Woodyho umlčovalo. Cítila jsem ho jako osobní odmítnutí, všechny ty ceny a oslavné projevy jako by byly způsob, jak mi říct: sklapni a vypadni.“

Týden po publikaci Dylanina dopisu vyšel v The New York Times text Woodyho Allena, jeho jediné vyjádření k „resuscitované“ aféře. „Byl jsem 56letý muž, který nebyl nikdy předtím (ani potom) obviňovaný ze zneužívání dětí. Žil jsem s Miou dvanáct let, během nichž nikdy v nejmenším nenaznačila, že bych se choval nevhodně. A najednou, když jsem přijel do jejího domu v Connecticutu navštívit na pár hodin děti, když jsem byl na domácí půdě mé zuřící protivnice, kde v té době byl půltucet dalších lidí, v době, kdy jsem prožíval okouzlenou počáteční fázi vztahu se ženou, již jsem si později vzal. Že bych si vybral právě takový okamžik k tomu, abych vyrazil na dráhu zneužívače dětí, by jistě přišlo i té nejskeptičtější mysli vysoce nepravděpodobné.“ Článek v New York Times byl Allenovým posledním vyjádřením k aféře. Svoje rozhodnutí věc už dál nijak nekomentovat režisér nezměnil ani poté, co svůj text publikoval syn Ronan (považovaný za Allenova vlastního, Farrowová ale v roce 2013 naznačila, že by jeho biologickým otcem mohl být její první manžel Frank Sinatra, vztah s ním prý nikdy úplně neukončila).

Sám je novinář a značná část jeho osobně laděného textu v časopise The Hollywood Reporter je kritika amerických médií, jež údajně nechala jeho otce z obvinění příliš snadno vyklouznout. Mimo jiné kvůli nátlaku Allenova tiskového agenta Lesleeho Darta, který publicistům dával jasně najevo, jakým způsobem mají o aféře referovat, pokud vůbec, a že se na ni v případných rozhovorech nemají ptát. Filmoví novináři si byli dobře vědomi, že potřebují být s Dartem zadobře – kromě Allena zastupuje ještě řadu dalších hollywoodských hvězd první velikosti a dostat se u něj do klatby může publicistovi značně ztížit profesní život. A to, že Dart neodpouští, se projevilo hned po publikaci Farrowova článku. Novináři z The Hollywood Reporter měli zákazaný přístup na tiskovou konferenci u příležitosti uvedení Allenova filmu v Cannes, a to bez ohledu na to, že jejich periodikum patří v rámci oboru k těm nejvýznamnějším. „Je jenom přirozené, že projevím nelibost, když se tisk – v tomto případě The Hollywood Reporter – snaží poškodit moje klienty,“ vysvětlil to Dart.

Podle Ronana Farrowa si Dart například pojistil, aby zmínky o aféře byly doprovázeny konstatováním, že zneužití malé Dylan bylo neprokázané. Farrow ovšem připomíná, že ve skutečnosti chtěl státní zástupce dát režiséra k soudu, Mia Farrowová ale věc stáhla kvůli ohledům na psychický stav dcerky. Ronan připomíná, že otevřený dopis Dylan Farrowové The New York Times zveřejnily na redakčním blogu. Allenova odpověď byla obsáhlejší a vyšla i v tištěné edici deníku, navíc dost prominentně umístěná. Ronan Farrow tvrzení svojí sestry podpořil i vlastním svědectvím o režisérově údajném nevhodném chování k adoptivní dceři v době, kdy jemu samému bylo pět let. Aby byla věc ještě míň jasná, přišel před dvěma roky se svou verzí událostí další adoptovaný syn páru – Moses Farrow. V roce 2014 řekl, že Mia Farrowová po rozchodu s Allenem manipulovala svými dětmi k nenávisti vůči otci, vsugerovávala jim traumatizující vzpomínky, atmosféra v jejich domě podle něj měla k idyle vždy dost daleko. Děti si prý byly dobře vědomé, že nesplní-li matčina přání, povede se jim zle. Až když se Moses dostal z jejího vlivu, dokázal prý k Allenovi najít normální vztah. 

Několik verzí jednoho příběhu

Příběh Woodyho Allena a údajného zneužívání jeho dcery musí být velice frustrující pro všechny. Těžko čekat, že by pravda vyšla najevo takovým způsobem, který by nebyl okamžitě a vážně zpochybnitelný. Nahlížena z obou stran je to v něčem typická story. Stoupenci Miy, Dylan a Ronana Farrowových v ní mohou vidět klasický případ toho, jak mocný muž nasadí všechny páky, aby potlačil pravdu o svém hrozném provinění. A vyjde mu to, protože stále ještě patriarchální svět je mu nakloněn, oběť sexuálního násilí se v něm nedovolá práva. Kdo stojí spíš na režisérově straně, může vidět příběh muže, který je bezmocný vůči zlobě bývalé partnerky, jež staví děti proti němu a neváhá použít ta nejskandálnější obvinění, aby dosáhla pomsty – podobný obraz často líčí aktivisté z organizací na podporu rozvedených otců.

Navíc pohled na skutek, z nějž byl Woody Allen obviněn, se také proměňoval. V uvolněných časech 60. a počátku 70. let (kdy se také proslavili Woody Allen a Mia Farrowová), nebyl v progresivních kruzích neobvyklý názor, že společnost je vůči dětem, pokud jde o sex, zbytečně restriktivní, upírá jim vědomosti a třeba i zkušenosti. Až později se ze zneužívání dětí stalo velké téma – jednak se v něm otevřelo cosi vážného a dlouho tabuizovaného, zneužívání dítěte se navíc dá brát jako drsná a výstižná ilustrace vrcholné patriarchální zvůle. To, že se objevilo na veřejnosti a stalo se široce diskutovaným, vedlo kromě pozitivních důsledků i k honu na čarodějnice. Počátkem 90. let, tedy v době, kdy byl obviněn Woody Allen, došlo v anglosaském světě k řadě procesů s pachateli údajného masového zneužívání dětí především v privátních předškolních zařízeních. Desítky lidí byly odsouzeny k velice vysokým trestům, díky záslužné práci novinářky Dorothy Rabinowitzové vyšlo najevo, že v mnoha podobných případech byli odsouzeni nevinní, traumatizující vzpomínky byly údajným obětem implantovány během vyšetřování. Něco takového se mohlo stát i Dylan Farrowové, ale opět: kdo ví?

Je možné kritizovat pokrytectví všech těch filmových hvězd, které dnes rády přijímají role ve filmech Woodyho Allena. Co ale mají dělat jiného? Bojkotovat režiséra kvůli obviněním, která už nemůžou být uspokojivým způsobem prokázána? Tvářit se, jako kdyby o tom nevěděli, je pro ty herce a herečky asi jediná schůdná cesta. Hrdinům mnoha Allenových filmů se podaří důkladně rozvrátit svůj partnerský život, sám režisér má na tom poli rovněž extenzivní zkušenosti. Ve svých snímcích ty neurotické protagonisty často nechá dojít k pobavenému a rezignovanému smíření. Jemu ale zjevně dopřáno nebude; alespoň ne ve vztahu k tomu nejtemnějšímu místu jeho životopisu. Ponese si to znamení dál a veřejnost se může i nadále dohadovat, jestli je to cejch viníka, nebo jestli byla poskvrněna čest nevinného.