Poslední realizace architekta Jana Šépky ještě není zkolaudována, a už vzbuzuje patřičný rozruch. Odborná porota ji jako jednu z pěti českých staveb nominovala do prestižní evropské soutěže Mies van der Rohe Award. Hravý dům stojící na jedné noze lze snad považovat za příslib lepších časů, kdy se česká architektura vzpamatovala z finanční krize a přestává uspokojovat pouze základní nároky investorů.

Dům stojí v Kyjích na severním svažitém pozemku s šesti vzrostlými stromy, odkud je pěkný výhled do údolí potoka Rokytka. Investorka, která parcelu dostala od rodičů, je kamarádkou Jana Šépky a stavbu domu plánovala několik let. „Známe se dlouho a věděl jsem, že bude chtít něco neobyčejného,“ říká architekt a dodává, že při navrhování měl volnou ruku, ale musel se vejít do celkem omezeného rozpočtu. Svažitost pozemku, přítomnost vzrostlých stromů a snaha o úsporné řešení dala v pojetí Jana Šépky vzniknout stavbě originálního tvaru.

Architekt měl totiž zkušenost se svou starší realizací vystavěnou rovněž ve svahu. Jedná se o vilu Hermína v Černíně, kde právě zakládání stavby včetně hydroizolací bylo finančně velmi náročné. V případě Domu v sadu proto ve spolupráci se statikem navrhl řešení, kdy dům je dřevostavbou se železobetonovým založením, které je v prudkém svahu minimalizováno pouze na betonovou nohu o průměru 80 cm. Staticky spolupůsobí a zavětrování konstrukce tvoří přístupová ocelová lávka. Dřevěná konstrukce byla kompletně připravena v počítači, pomocí softwaru Sema, kterého využívají tesaři, a trámky i kovové spojovací prvky byly přesně vyřezány na 3D frézce. Na stavbě se pak už konstrukce během dvou měsíců jen vyskládala jako stavebnice.

Nepravidelný tvar stavby je rozložen do rovinných trojúhelníkových ploch, které zajišťují statickou tuhost dřevěné konstrukce a zároveň umožnily i vložení březových překližkových desek. V interiéru je dřevěná konstrukce přiznána, z venkovní strany je stavba zateplena polyuretanem s vrchním ochranným nástřikem proti vodě. Stejně racionální důvod, jaký měl architekt pro použití betonové nohy, měl i pro zvláštní tvar objektu připomínající hrušku. Díky vrchnímu světlíku, který autor nazývá batyskafem, totiž obývací pokoj, situovaný severně, získává také jižní osvětlení. Pohled z obývacího pokoje je směrován do údolí k potoku Rokytka, další pokoje jsou orientovány na východ a jih. Půdorys stavby vychází z kruhu, jenž na jižní straně přechází do podoby dvou čtverců.

V nich jsou situovány ložnice, kuchyň a sociální zázemí stavby. Původně byl dům  navržen pro samotnou investorku, která má dnes čtyřčlennou rodinu. Se dvěma ložnicemi a užitnou plochou 80 metrů čtverečních bude jistě dobře sloužit i tak. K nastěhování by mělo dojít na začátku léta. Zajímalo mne, zda investorka v průběhu stavby ovlivňovala výslednou podobu stavby. Změnilo se prý pouze natočení jednoho ze schodišť a opuštěn byl také původní záměr architekta, že veškeré vnitřní vybavení bude černé. Kombinace černého nábytku a světlé dřevěné konstrukce na modelu působí velmi efektně. Ve skutečnosti byl ale zvolen umírněnější přístup, kdy většinu nábytku ze světlé překližky doplňuje jen několik černých akcentů.

Stavby Jana Šépky vzbuzují emoce. Odborná veřejnost je velebí, účastníci internetových diskuzí zesměšňují. Jak na stavby reaguje bezprostřední okolí? „S mnoha klienty jsem dnes kamarád. Do vily v Berouně (radikální betonová stavba) jsem byl po několika letech od dokončení pozván na Silvestra, kde byli i lidé z okolí. Potvrdil jsem si domněnku, že sousedé, kteří jsou sami vlastníky katalogových domů, považují majitele stavby od architekta za arogantního podivína, který se nad ně vyvyšuje. Po chvíli se ukázalo, že je samotné vůbec nenapadlo oslovit architekta a mému investorovi záviděli, že jeho ano. Že má dům, který mohl spoluvytvářet s námi a sám se do něj otisknout,“ uzavírá architekt. Do finále Mies van der Rohe Award Dům v sadu ale nepostoupil. Nepodařilo se to dosud žádné české stavbě. „Asi ještě nejsme na takové úrovni jako ostatní země a je zřejmé, že Poláci nás v posledních letech předběhli. Dokázali dobře využít evropských dotací a zrealizovali velké množství veřejných zakázek vzešlých z architektonických soutěží. Polská města dnes skrze kvalitní architekturu vzájemně soutěží,“ uzavírá Jan Šépka.