Asi už jste zaznamenali, že britská labouristická strana se chystá zvolit si do svého čela představitele tvrdé levice. Ale ta bezbarvá slova vůbec nedávají představu, jak bizarní rozhodnutí to představuje.

Kdo se za socialismu učil anglicky, možná si vybaví, že jedinými anglickými novinami, které se tu daly bez problémů sehnat a používaly se jako pomůcka při výuce, byl Morning Star, orgán Komunistické strany Velké Británie. Morning Star dodnes existuje a hlásí se k programu Komunistické strany Británie (jedné její přežívající frakce, která se z původní strany v roce 1988 odštěpila, protože jí přišla málo marxisticko-leninská). A tuto publikaci označuje pravděpodobný nový předseda Labour Party Jeremy Corbyn (ročník 1949) za své nejoblíbenější noviny a píše do nich.

To je vše, co o něm potřebujete vědět, nabízí se říci. V Corbynově případu je ovšem toto klišé neuvěřitelně výstižné. Oblékaný chodí tak jako pravověrní komunisté ze staré školy – Vladimír Špidla je proti němu metrosexuál. Rozvedl se s manželkou kvůli tomu, že si přála dát syna do výběrové školy. Nosí vousy jako formu protestu proti marketingově vychytanému stylu blairovské „New Labour“. Prostě uvědomělý, kovaný kádr, jak by řekli za totáče zdejší soudruzi – jenomže on to na rozdíl od nich myslí vážně.

Pryč z NATO

Také jeho politická platforma je třicet let starou vykopávkou. Corbyn je pro renacionalizaci železnic, bank a elektráren. Financoval by to mimo jiné zvýšením sociálního pojistného z příjmů vyšších než 50 000 liber ročně, což je jen dvojnásobek průměrného příjmu v Británii. Většinu nových příjmů ovšem slibuje získat zamezením daňových úniků – v tom je konvenční politik. Corbyn je rovněž pro utužení státní kontroly nad školstvím a odstranění účasti soukromých poskytovatelů zdravotní péče ze státního systému NHS. Je pro zastavení programu privatizace obecních bytů a naopak pro posílení výstavby nových, za kterýmžto účelem by umožnil místním samosprávám se více zadlužovat. Je pro vyšší minimální mzdu (tzv. living wage) a taky pro maximální mzdu.

Corbyn má zhruba tři programové polohy. V něčem je konvenční levičák. V něčem pochytil nový vítr či nové pojmy. To je případ jeho „lidového kvantitativního uvolňování“ (People‘s quantitative easing; odbočka pro angličtináře: na přívlastek „people‘s“ je třeba si znovu zvykat. V dobách reálného socialismu se tak překládalo přídavné jméno „lidový“ v názvech „lidových demokracií“. Tak jako tehdy, i dnes „people‘s“ neznamená to, co je skutečně lidové, „popular“, ale to, co by podle marxistů lid měl chtít.). Corbyn usoudil, že když může Bank of England zvyšovat množství peněz v ekonomice formou nákupu vybraných dluhopisů, mohla by vyrobit peníze i pro Národní investiční banku na výstavbu infrastruktury. Kvantitativní uvolňování je ovšem nástroj monetární politiky; Corbyn by z něj udělal úplně něco jiného a hlavně by udělal něco úplně jiného z britské centrální banky.

Třetí programovou polohou pak je říše čiré, iracionální fantazie. Například chce znovu otevřít uhelné doly. Veškerá ekonomická racionalita jde stranou – musí ustoupit symbolickému cíli odčinění zločinů thatcherismu. Přitom by zároveň zakázal těžbu zemního plynu frakováním – tady už jsme plně v oblasti fantazijních symbolů projektovaných do reality.

Jeho ekonomická politika nicméně stále překlenuje prostor mezi obvyklým keynesianismem a radikálními fantaziemi. Jeho zahraniční politika je jen radikální: vystoupení z NATO a jaderné odzbrojení. Zatímco dosavadní Labour Party byla z dvou největších britských stran ta proevropštější, Corbyn je k EU vlažný, posuzuje ji hlavně podle toho, co znamená pro postavení dělníků. Od doby Thatcherové a Blaira jsou konzervativci euroskeptiky, kdežto pro labouristy proevropský znamenalo modernější. Málokdo si už pamatuje, že kdysi to bylo naopak. Takže i zde je Corbyn tak staromódní, až je opět moderní.

Odsudek Západu, pochopení pro Putina

Corbyn politiku vnímá třídně. Když vysvětlovat deníku The Scotsman, proč se nijak neangažoval v referendu o skotské nezávislosti, prohlásil: „Nejsem unionista, jsem socialista“ (unionista znamená zastánce unie Anglie a Skotska). Jeho pohled na britské postavení ve světě je provinciální: „Proč by Británie, země se šedesáti miliony obyvatel na severovýchodním pobřeží Evropy, měla mít globální dosah?“ táže se na konferenci v roce 2013. Zároveň už dlouhá léta praktikuje tzv. solidaritu se všemi utlačovanými po celém světě, čímž se v praxi míní země s protiamerickými režimy jako třeba Chavezova Venezuela. A samozřejmě Palestinci.

Jak je v těchto případech obvyklé, posedlost Palestinci a Izraelem (Izrael je na jeho webové stránce zmíněn víckrát než jméno jeho volebního obvodu) přivádí Corbyna do poněkud kalných vod. Kritika Izraele je legitimní politický postoj a Corbyn sám odsuzuje antisemitismus. Ale v zápalu solidarity se mu často stává, že se spojuje s lidmi, o kterých se to říci nedá (jeho podporovatelích na sociálních sítích nemluvě, tam občas maska kritiky izraelské politiky a sionismu padá z antisemitů celkem snadno). Například se zúčastnil akcí organizace vedené popíračem holocaustu Paulem Eisenem. Anebo vystupoval na konferenci společně s libanonským aktivistou jménem Dyab Abou Jahjah, který údajně bojoval v řadách Hizballáhu, minulou labouristickou vládou mu byl zakázán vstup do Británie, byl v Belgii vězněn za rozdmýchávání extremismu a vyjádřil se mimo jiné, že „každý zabitý holandský, americký nebo britský voják představuje vítězství“, a rovněž zpochybnil existenci plynových komor. Zastal se anglikánského kněze, který označil teroristické útoky z 11. září 2011 za izraelské spiknutí a anglikánská církev zhodnotila projevy, které šířil na sociálních médiích, za jasně antisemitské. U Corbyna opravdu asi nejde o tradiční antisemitismus – spíš o podporu kohokoli, kdo je proti západnímu, americkému nebo domácímu establishmentu. V dobách, kdy v Severním Irsku ještě zuřilo násilí, měl velké pochopení pro IRA – v roce 1984, jen pár týdnů poté, co IRA podnikla pumový útok na konferenci Konzervativní strany v Brightonu, při němž zahynulo pět lidí, pozval vůdce politického křídla IRA Gerryho Adamse a jeho kolegy do budovy britského parlamentu.

Corbyn, který byl celou kariéru zvyklý pohybovat se v prostředí věřících marxistů a levicových aktivistů, je zjevně nepřipraven na to, že by jeho postoje mohly být považovány za problematické, a na otázky reaguje nepřesvědčivě. O Jahjahovi prohlásil, že o něm v životě neslyšel, a když se objevila jejich společná fotografie a Jahjah vydal prohlášení, jak si váží jejich spolupráce, Corbyn jen řekl, že asi musel zapomenout. Když prohlásil, že s Eisenem se neviděl patnáct let, objevila se jejich dva roky stará společná fotografie. Když byl dotazován na svůj výrok o „přátelích z Hizballáhu a Hamásu“, vysvětloval, že to myslel jen jako diplomatickou zdvořilost a že se stýká s řadou lidí, s jejichž názory nesouhlasí, neboť jen dialogem lze dospět k míru. Extremismus lidí, s nimiž se z důvodu dialogu schází, ale směřuje vždy jen jedním směrem. A veškerou kritiku svých přátel vždy páruje s relativizujícím odsudkem Západu. Odsuzuje terorismus IRA? Ano, ale britští vojáci v Ulsteru taky páchali teror. Odsuzuje Islámský stát? Dopustil se některých hrozných věcí – stejně jako američtí vojáci v Iráku.

Jednu výjimku ve stranění bezmocných proti mocným Corbyn ovšem dělá – má pochopení pro Putina. Rozšíření NATO o země, jako jsme my, byla podle něj chyba a Rusko na tuto provokaci jen reaguje. O Ukrajině opakuje kremelské teze – ukrajinské hranice se v minulosti měnily, takže to vlastně není skutečný stát, je politicky rozdělena na ukrajinsky a rusky mluvící část, ruští vojáci nejsou na ukrajinském území atd. Však taky jeho názory dostávají prostor na ruské televizi RT. To je vedle Morning Star druhé médium, které Corbyn doporučuje.

400 000 nových příznivců

Takže se půlka Británie zbláznila? Ale ne. Poslední volby labouristé prohráli v zásadě proto, že byli moc vlevo. Voliči v Anglii většinou přijali, že strategie konzervativců, založená na nutnosti vyrovnat státní hospodaření, přináší výsledky. Labouristé nedokázali přesvědčivě vysvětlit, pro co vlastně jsou. Nějaká britská Syriza nebo Podemos nemá šanci sestavit vládu. Jak se tedy Corbyn ve své nepravděpodobné roli ocitl? V parlamentu přežíval díky většinovému volebnímu systému, jeho londýnský volební obvod Islington („The People‘s Republic of Islington“) se svou levicovostí vymyká anglickému průměru. Po jarní volební porážce se labouristé rozhodli zvolit nového vůdce. To bývalo v Británii tradičně právem poslaneckého klubu a v labouristické straně měly svůj hlas také odbory. Labouristé se ale v posledních letech snažili zapojit do toho členskou základnu a veřejnost. Podle nejnovější verze pravidel se mohou hlasování, jež se odehrává po internetu, zúčastnit nejen členové strany, ale i čerství příznivci – stačí se přihlásit a zaplatit tři libry. Ke kandidatuře bylo třeba získat podporu určitého počtu poslanců a tu Corbyn na poslední chvíli získal – pár poslanců mu ji dalo s přibližně podobnou motivací a podobnou prozíravostí, s jakou naši poslanci v roce 2012 schválili přímou volbu prezidenta – ne z přesvědčení, ale z bázně z „hlasu lidu“. První, co komentátory napadlo, bylo, že ty tři libry ochotně zaplatí spousta konzervativců, pro které je Corbynovo vítězství poukazem na nerušenou vládu konzervativců. Stalo se něco jiného – Corbyn vzbudil davové nadšení u angažovaných levičáků, kteří nad labouristickou stranou už dávno zlomili hůl. V květnu měla labouristická strana 200 000 členů. Dnes jich má 300 000. Dalších 120 000 se stalo registrovanými podporovateli za tři libry a 190 000 se přihlásilo do voleb prostřednictvím odborů. Takže nového předsedu bude moci volit 600 000 lidí, z nichž 400 000 se přihlásilo během léta.

Co to je za lidi? Sebevražedné vládnutí labouristů před Thatcherovou a stejně sebevražednou opozici před Blairem už si nepamatují, je to pro ně mytologie. Život v bublině sociálních sítí v nich živí iluzi, že toto Británie chce a potřebuje – přitom celý ten velkolepý nárůst členstva znamená, že lídra strany bude volit ne 0,3 procenta britských voličů, ale 0,6 procenta. Dosavadní politika labouristů je pro ně hanebným kompromisem s globálním „neoliberalismem“, která se snaží nechat pracujícím o pár drobků víc. Dosavadní lídři jsou pro ně neautentické, zdiskreditované loutky PR manažerů. A jsou naštvaní. Hodně. Nadávky na adresu ostatních kandidátů, jež si člověk může přečíst na sociálních sítí, si co do fanatismu, ignorantství a vulgarity nezadají s našimi bojovníky proti běžencům. A Corbyn jim slibuje krev. Jeden z členů jeho volebního týmu v červenci v interview připustil, že se po Corbynově vítězství Labour Party rozštěpí a stranický aparát čekají čistky: „Levice Labour Party bude muset jednat rychle a, obávám se, v mnoha případech brutálně. Parlamentní Labour Party bude třeba postavit do latě, některým pracovníkům stranického ústředí bude třeba ukázat dveře.“

Ne že by se blairovci vzdávali bez boje. Realistické hlasy proti Corbynovi lze číst i v levicových publikacích. Tony Blair zveřejnil v Guardianu článek nazvaný „I když mě nenávidíte, prosím, neshoďte Labour Party ze skály“. Ale i tento chytře vymyšlený titulek jistě corbynovce jen utvrdí v tom, že jednají správně. Velmi výstižně tyto aktivisty popsal bývalý labouristický aktivista a lokální politik (a dnes PR specialista) Paul Blanchard: „Lidé, kteří teď vstupují do strany, nežijí v reálném světě, anebo jsou v mnoha případech příliš mladí na to, aby chápali, že reálný svět bude mít nevyhnutelný dopad na jejich budoucnost. Zoufale touží oddávat se svým fantaziím utopického socialistického státu a někteří opravdu věří, že v jednadvacátém století je možné ho uskutečnit. Jeremy Corbyn rezonuje u lidí, kteří nechtějí vládnout. Chtějí jen protestovat. A na každého člověka, který teď vstupuje do Labour Party, připadne víc těch, kteří z ní odejdou, nikdy do ní nevstoupí anebo už labouristy nikdy nebudou volit, protože holá pravda zní, že lidé v této zemi nemají rádi extrémně levicovou politiku.“

Není ovšem úplně pravda, že nevolitelná Labour Party bude irelevantní. Například zvýší pravděpodobnost rozpadu Británie, neboť dlouhodobá dominance Toryů ve Westminsteru bude pro skotské nacionalisty o důvod víc, proč se snažit osamostatnit. A sledovat ochuzování alternativ a nástup iracionality v politice je vždy smutné.