Pokud chcete zkoumat stupiditu západní reakce na dění v Polsku, zatím nejlepší studijní materiál přinesl minulý pátek britský Guardian. Článek Kate Maltbyové nazvaný William a Kate byli vmanipulováni do podpory odporného polského nacionalismu (William and Kate have been duped into endorsing Poland’s ugly nationalism) vskutku stojí za pozornost, je anatomií hned několika vlivných patologií zároveň.

Příležitost autorce poskytla nedávná oficiální návštěva britského následníka trůnu s manželkou v Polsku. Podle ní ukázala ubohé postavení britské politiky po brexitu – Británie je v tak ubohém postavení, že jí nezbývá než nasazovat tajnou zbraň své diplomacie k lichocením tak odporným režimům, jako je současné Polsko. „Brexit nás oslabil natolik, že už si nemůžeme dovolit ukázat ve světě demokratický leadership,“ lamentuje.

Žádná evropská země dnes neukazuje ve světě moc demokratického leadershipu a inkriminující materiál v podobě schůzky s představitelem nějakého nedemokratického režimu lze najít na každého. Trhy jsou trhy. Jenže pro britské progresivní vrstvy je dnes všechno o brexitu.

Zajímavější na textu je ale to specificky polské. Pro autorku není špatně jen to, že návštěva vůbec proběhla, ale její konkrétní itinerář.

„Asi jste neslyšeli o Stutthofu, nacistickém koncentračním táboře u Gdaňsku; asi jste spíš slyšeli o Osvětimi. Ale členy královské rodiny s jejich družinou fotografů vzali do Stutthofu, protože ten byl nejprve postaven k věznění etnických polských vůdců z řad odboje a inteligence. Profesorka historie na London School of Economics Anita Prazmowska mi charakterizovala Osvětim jako nepříjemně prominentní místo židovského utrpění v Polsku. „Ve Stutthofu byli taky nakonec vězněni a zabíjeni židovští vězňové, ale vláda se na něj orientuje, protože se snaží dělat publicitu konkurenčnímu místu polského mučednictví,“ píše autorka.

„Ve Varšavě vzali královský pár do Muzea Varšavského povstání, památníku bojovníků polského odboje, kteří v roce 1944 vydrželi vzdorovat 63 dní. Toto muzeum se stalo vymazleným dítětem vlády. Varšavské povstání sice bylo spojeno s velkým utrpením civilistů, ale jak říká Prazmowska, ,povstání bylo od počátku odsouzeno k porážce, ale za vlády PiSu se z něj stala nejvýznamnější událost polské válečné historie‘. Do muzea nedávno vzali i prezidenta Trumpa.“

Jen tak z hlavy si nevzpomínám na necitlivější, zabedněnější vyjádření týkající se druhé světové války, které v respektovaném médiu demokratické Evropy v posledních letech padlo. Není to však ledajaká pomatená zhovadilost – je produktem určitého ideologického uvažování.

Kde začít? Proč by se člověk na návštěvě cizí země měl jet podívat jen na to, o čem slyšel? Stutthof, první koncentrák na dobytém území, začal fungovat již 2. září 1939, tedy ještě za „míru pro naši dobu“, vlády Nevilla Chamberlaina, a ze sta tisíc vězňů, kteří jím prošli, jich tam zemřelo 85 000. I v něm umírali Židé, i v něm byly plynové komory. A naopak i tábor v Osvětimi byl původně budován pro polské vězně. Gratulujeme, že jste slyšeli o Osvětimi, ale jestliže jste neslyšeli o Stutthofu, nemyslíte si, že si zaslouží, abyste o něm věděli?

A Varšavské povstání, marná sláva, bylo nejvýznamnější bojovou událostí druhé světové války v Polsku. Jestliže se podle autorky má připomínat přednostně židovské utrpení, řekla by snad o povstání ve Varšavském ghettu: Sice s ním bylo spojeno velké utrpení civilistů, ale bylo od počátku odsouzeno k porážce?

Jakou degenerací postižená mysl může něco takového vyslovit? Jsou tu jisté souvislosti. Muzeum Varšavského povstání bylo otevřeno v roce 2004, a to ne jako projekt vlády, ale města Varšavy v čele s tehdejším primátorem a pozdějším tragicky zemřelým prezidentem Lechem Kaczyńským. Jako takové se nutně stalo ohniskem sporů (i když dnes není zdaleka jen miláčkem konzervativní vlády, nýbrž je všeobecně oblíbené). Nešlo v nich jen o aktuální stranickou politiku, ale obecnější spor o přístup k historii. Pro liberály polské zaobírání se historií drží zemi zpátky, orientuje ji k nezdravým mýtům a toxickým tradicím, nepomáhá jí k plnění úkolů současnosti a nejlépe by bylo nechat historii sobě samé.

Pro konzervativce je historie nezbytným pojítkem, na němž stojí solidarita občanů, a životy těch, kteří se pro zemi obětovali, je nezbytné si připomínat. Tento spor byl politizován, a proto z obou táborů zazněly výroky, jež osamoceně působí nepochopitelně až šíleně – ať již je to třeba myšlenka Jarosława Kaczyńského, že by si Polsko zasloužilo v EU víc hlasů kvůli tomu, že za války zemřelo víc Poláků, anebo třeba tvrzení jednoho liberálního autora v diskusi před otevřením Muzea Varšavského povstání, že to je „projev národní nekrofilie“. Paní profesorka polského původu z LSE se zjevně pohybuje v zajetí této debaty a ve vyjádření pro Guardian, místo aby poskytla faktickou historickou perspektivu, pokračuje v politickém boji.

Autorka má i další náměty na vylepšení itineráře. Místo představení Shakespeara v Gdaňsku měla prý vévodkyně Kate jít raději do Teatru Powszechného ve Varšavě, „který je vyšetřován za navádění k vraždě poté, co explicitně satirizoval církev a stát“.

Jedná se o představení Prokletí, inscenaci hry Stanisława Wyspiańského od chorvatského režiséra Oliver Frljiće. Tento chorvatský umělec řekl minulý měsíc periodiku A2: „Já používám divadlo jako svého druhu performativní nástroj tak, aby byl společenský dopad mého divadla co největší. V tom mi kdysi velmi pomohl Godardův koncept filmu jako nástroje politického boje.“ A dále: „O celé situaci kolem Prokletí jsem informoval prezidenta Evropské komise Jeana-­Clauda Junckera, protože bylo jasné, že polské instituce neudělají pro zajištění bezpečí herců a produkčních vůbec nic, stejně jako neudělají nic na ochranu umělecké svobody nebo svobody projevu. Stále doufám, že když se pokusím celou záležitost zviditelnit v mezinárodním kontextu, vytvoří to určitý tlak na vládnoucí stranu a jí kontrolovaná média.“ Tak trochu to vypadá, že skandál je přesně to, co režisér sleduje, že skandál je vlastně divadelní produkcí samotnou. A skutečně, když na pódiu předvedete, jak herečka přemítá o tom, co kdyby tak zorganizovala sbírku na zavraždění Jarosława Kaczyńského, anebo herce, kterak poskytuje orální sex umělohmotné soše Jana Pavla II., to by v tom byl čert, aby se skandál nedostavil. Takže není divu, že se našel občan, který podal trestní oznámení, a policie, tak jako u nás, se jím zabývá, protože má povinnost se jím zabývat.

O hloubce tvorby režiséra, který mimo jiné taky řekl o válce v Jugoslávii, že „válka je součástí širší makroekonomické úvahy – to, co se zdá být naprosto nesmyslné, je vlastně jen další zástěrkou pro maximalizaci výnosů“, se budeme moci přesvědčit i u nás. Teatr Powszechny předvede Prokletí 22. října v Divadle pod Palmovkou, pod záštitou ministra kultury Daniela Hermana. Přejeme mu co nejlepší orální sex.

Zpět ke Guardianu. Posedlost britské levice mistrování Polskem je nápadná. V minulých letech bylo v popředí kritiky vystoupení britských konzervativců z Evropské lidové strany a založení Evropských reformistů, a to právě kvůli účasti Poláků. Nevím toho dost na to, abych si troufl spekulovat, proč ta fixace. Ale zrovna od Britů je divné roztahovat ji do historických souvislostí – k polské exilové vládě a Armii Krajowej se za války nechovali moc dobře, a to kvůli ohledům na Stalina. Toho Stalina, který zastavil Rudou armádu před branami Varšavy a nechal ono Varšavské povstání, jež prý nemělo naději na úspěch, vykrvácet.

Jednu spekulaci si přece jen neodpustím. Jestliže je pro autorku článku utrpení Židů tak důležité, že vedle něj nemá země jako Polsko na prožívání národních dějin, neměla by naléhavější téma blíže k domovu? Kde dnes zaznívá víc projevů antisemitismu, v Polsku, nebo v Británii? Jenže to by znamenalo kousnout do kyselého jablka antisemitismu prosakujícího dnes jednak militantním křídlem Corbynových labouristů, jednak britským muslimským společenstvím. V autorčině archivu na Guardianu jsem o tom nic nenašel.

Autorka sama celou ostudu britské diplomacie vidí jako důsledek brexitu. Mně její text říká o brexitu něco jiného. Potvrzuje mé podezření, že jistý typ voliče Leave – řekněme klasicky liberální volič – vkládal do odchodu z EU přemrštěné naděje. Ochotně podléhal představě, že veškerá stupidita, od byrokracie přes od reality odtržené lidskoprávní rozsudky po politickou korektnost, přichází z Bruselu a volit pro odchod je způsob, jak se jí zbavit. Není to tak, postmoderní politická stupidita je široce zakořeněná a Británie disponuje dostatkem domácích zdrojů, jež přežijí i bez Bruselu.