Slovenský premiér Robert Fico se od svého českého kolegy Bohuslava Sobotky liší i v tom, že jeho postavení v čele vlády a vládní strany Smer je pevné a nezpochybnitelné. Ficovým postavením neotřásla ani poněkud překvapivá prohra v prezidentských volbách – Smer za něj prostě nemá náhradu, a i když jsou ve slovenské vládní straně některé navzájem soupeřící skupiny, neprofilují se ideologicky nebo politicky, ale na základě konkurenčních ekonomických zájmů. A žádná z nich nezpochybňuje Ficovo postavení.

Fico se dokonce alespoň prozatím nemusí vážněji bát ani úbytku voličů ve prospěch konkurenčních stran. Pravicová opozice je slabá a roztříštěná, populistické a nacionální strany – které by lovily stejné voliče – i s Ficovým přispěním zanikly nebo živoří. Prozatím se nepotvrdilo ani to, že by mu vznikala silná konkurence na krajní pravici. Pro mnohé šokující regionální volební úspěch neonacisty Mariána Kotlety, který se stal šéfem Banskobystrického kraje, se nepřenesl do celostátní stranické politiky.

To vše je důležité říci proto, abychom si uvědomili, že Ficovy postoje – stejně jako postoje jemu v mnohém velice podobného maďarského premiéra Viktora Orbána – neurčuje nějaká urputná snaha neztratit přízeň voličů nebo lavírovat mezi různými křídly vlastní strany, aby se vůbec udržel v křesle. A to platí i pro jeho postoje k Rusku a k situaci na Ukrajině. Ficův obdiv k Rusku, k režimu Vladimira Putina i jeho současná vyjádření zpochybňující sankce i snahu NATO najít na agresivní ruskou politiku adekvátní odpověď, mají i pragmatické důvody. Ještě více však jsou hluboce ideologická, upřímná a v plném souladu s minulostí i dosavadní veřejnou kariérou slovenského premiéra. Jednoduše řečeno: nepřekvapují ani v nejmenším, nikdo soudný a trochu znalý by od Fica nic jiného ani nemohl očekávat.

Rusko se nekritizuje

Ficova vyjádření k Rusku samozřejmě ovlivňují i vnitropolitické ohledy a potřeby. Voliči strany Smer se rekrutují převážně z bývalých voličů komunistů, HZDS Vladimíra Mečiara a nacionalistické SNS Jána Sloty. Podobného původu je i „intelektuální“ a mediální zázemí Smeru. V těchto kruzích přežívá krajně levicový obdiv k Sovětskému svazu – stejně jako na Slovensku historicky silné panslavistické myšlení či mytologizace slovanství a „duchovnějšího“, tradiční hodnoty vyznávajícího Východu. To vše spolu s odporem k liberálnímu, materiálnímu Západu a západním hodnotám. Fico musí, jako každý politik, pečovat o svůj volební tábor, jeho soudržnost a odhodlání.

Premiér také ví, že jediná věc, která by mu mohla časem zlomit vaz, je výrazné zhoršení ekonomické a sociální situace a nesplnění populistických slibů, které mu pomohly vyhrát volby. K tomu nejspíše stejně dojde (proto ostatně chtěl Fico včas utéct k funkci prezidenta), není však pro něj zdaleka jedno, za jak dlouho. Určitě nestojí o to, aby se jakékoliv negativní důsledky západních sankcí a ruských protisankcí projevily například před blížícími se listopadovými komunálními volbami. A co je z pragmatických důvodů možná nejdůležitější: stejně jako v Česku se sankce dotýkají jen malého zlomku slovenské ekonomiky a slovenského exportu, situace se však značně změní, když se podíváme na podnikatelské aktivity ekonomické klientely Smeru. V jejím portfoliu hraje většinou hodně netransparentní obchod s Ruskem mnohem významnější roli, a byť se sankce nakonec nejspíš nedotknou ani podnikatelů nejbližších Ficovi, mezi těmito lidmi kvůli sankcím opravdu zavládla panika.

Pragmatické důvody však ve Ficových postojích k ukrajinské krizi a k Rusku nejsou prioritní. Je velice nápadné, že se současný premiér v průběhu celé své politické kariéry vyjadřoval kriticky na adresu leckoho, nikdy však veřejně nekritizoval Rusko a ruskou politiku. Když už s ní nemohl rovnou souhlasit, snažil se pro ni alespoň najít ospravedlnění nebo se odpovědi vyhnul. Na odsouzení členek kapely Pussy Riot k dvouletému vězení za kritiku režimu například Fico reagoval tvrzením, že nemá ve zvyku komentovat vnitropolitické dění v jiných zemích. To sice nebyla pravda, Fico se k vnitropolitickým kauzám jiných zemí vyjadřuje rád a často, vzhledem k jeho vztahu k Rusku však šlo v tomto případě ještě o celkem umírněnou reakci.

Fico je prostě proruský z hlubokého přesvědčení i díky mentální spřízněnosti se současnými vládci Ruska. Stejně jako jeho nejbližšímu okolí a velké části jeho voličů se mu upřímně líbí ruský autoritářský systém vládnutí. A velice mu vyhovuje i oligarchický systém propojení politické a ekonomické moci.

Kádrová rezerva strany

„Na každém předmětu se první hlásil a vždy měl po ruce příklad, co všechno bylo vyrobeno v Sovětském svazu. Říkal, že všechno na světě vyzkoumali sovětští vědci,“ vzpomíná v deníku Sme na Ficova léta na gymnáziu jeho tehdejší spolužačka Katarína Šípková. Podle ní tím byl ostatním spolužákům v 80. letech již pro smích.

Členem komunistické strany se Fico stal v roce 1986, během studií práv v Bratislavě. I tam patřil podle vzpomínek spolužáků mezi aktivní a ambiciózní svazáky, považované za kádrovou rezervu strany. Přiženil se do prominentní rodiny, jeho tchán se v roce 1988 stal místopředsedou Nejvyššího soudu. Po studiích Fico nastoupil do výzkumného ústavu ministerstva spravedlnosti. Režim ho považoval za tak spolehlivého, že mohl jet v roce 1988 na svatební cestu na Maltu, pak na tři měsíce do Londýna a také na konferenci v Helsinkách. V listopadu 1989 se dokonce připravoval na stáž v USA. Sám Fico mimochodem nedávno tvrdil, že si na dovolenou na Maltě ušetřil z vysokoškolského stipendia a uváděl to jako důkaz sociálních výdobytků komunistického režimu.

Ficovy poslední výroky, označující ekonomické sankce proti Moskvě opakovaně za nesmyslné a popisující krizi na Ukrajině pouze jako geopolitický souboj mezi Východem a Západem, nekorespondují plně jenom s jeho mladickými názory a stranickou kariérou před rokem 1989. Nové nebylo ani jeho odmítnutí případné základny NATO a vojsk spojenců na území Slovenska s odvoláním na špatnou zkušenost s invazí v roce 1968.

I rozkol, který tím na první pohled způsobil mezi postoji premiéra a postoji ministra zahraničí Miroslava Lajčáka, hlásajícího veřejná stanoviska mnohem bližší těm západním, je spíše optickým klamem. Úlohou Lajčáka, který je sám absolventem moskevského MGIMO, je prostě být tou přijatelnější tváří vlády a napravovat škody, které by v její image mohly hlavně v Bruselu, Berlíně nebo v Paříži vzniknout. Lajčák by se také rád stal generálním tajemníkem OSN, k čemuž potřebuje podporu Moskvy, o kterou se také neustále aktivně uchází.

Jednostranné a nekriticky proruské názory Fico hlásá i od svého nástupu do vrcholné politiky a založení strany Smer v roce 1999. A často za tím opět stály i ekonomické zájmy některých velice pochybných podnikatelů. Zajímavý přehled těchto výroků a postojů shrnul v srpnu v týdeníku Trend jeden z nejlepších slovenských politických analytiků Marián Leško.

V roce 2000 propukl vnitřní spor ve Ficově bývalé partaji, postkomunistické Straně demokratické levice. Část strany se postavila proti předsedovi Jozefovi Migašovi (dnes je zrovna slovenským velvyslancem v Moskvě), kterého obvinila z posluhování ruskému akcionáři (krátce nato za podezřelých okolností zkrachovalé) Devín banky. Fico, byť již nebyl členem strany, aktivně zasáhl do sporu: jasně podpořil Migaše a kolem něj soustředěné podnikatele jedoucí v deblokaci ruského dluhu a v prosazování ruských firem při dostavbě 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce. Zastupování zájmů jaderné a energetické lobby a dostavba Mochovců (stále nevyřešená) je dodnes Ficovou srdeční záležitostí. Přestože opakované analýzy dokázaly, že by byla tato dostavba pro Slovensko ekonomicky velice nevýhodná.

Putin vrátil Rusům hrdost

Právě díky službě jaderné lobby mohl Fico jako šéf tehdy ještě neparlamentní strany v roce 2001 v Moskvě jednat například s ministry ruské vlády. V Rusku Fica považovali v prosazování ruských zájmů za důstojného nástupce Vladimíra Mečiara, který i díky své proruské politice dosáhl toho, že se Slovensko nestalo spolu s Českem členem NATO již v roce 1999, ale až o pět let později.
Po vzpomínané cestě do Moskvy Fico prohlásil, že „program pořádku a vlády zákona pragmaticky prosazovaný prezidentem Putinem a blízký programovým hodnotám Smeru přináší v Ruské federaci viditelné výsledky“ a že se Smer bude chovat stejně, až se dostane k moci.

Jako nový premiér v čele koalice Smeru, HZDS a SNS pak Fico v roce 2006 oznámil, že se bude snažit o „standardnější vztahy s Ruskou federací“, než podle něj měly předchozí pravicové vlády. Fico se pečlivě vyhýbal kritice ruských poměrů a Putinovy politiky, která tehdy již zaznívala na Západě, a tím si vysloužil, že ho Putin v roce 2007 při návštěvě Moskvy pozval do své soukromé rezidence Novo Ogarjevo, což se nestávalo ani mnoha jiným a důležitějším zahraničním státníkům.

Fico podpořil ruské a srbské postoje v otázce samostatnosti Kosova (byť tady byl hlavním důvodem strach z vlastní maďarské menšiny) a přirovnal to k mnichovské dohodě z roku 1938. Jako jeden z mála evropských lídrů vyjádřil pochopení pro to, že Rusko vojensky zasáhlo v Gruzii. Tbilisi obvinil, že válku vyprovokovalo. „Neviděl bych situaci černobíle, jak ji někdo vidí, protože někdo provokoval – a víme, kdo provokoval,“ vysvětloval.

Putina odcházejícího v roce 2008 z prezidentského postu Fico pochválil, že „vrátil Rusům hrdost“, a přál si, aby nový prezident Dmitrij Medveděv pokračoval v Putinem vyznačené linii.

Za vznik plynové krize v roce 2009 připsal zodpovědnost jednostranně Ukrajině („jestli nás někdo podvedl… tak to byla tehdejší premiérka vlády Ukrajiny Tymošenková,“ vzpomínal i později). Veřejně odmítl i vybudování amerického radaru a protiraketového systému v Česku a Polsku bez souhlasu Ruska. Ruské hrozby, že v případě instalace protiraketového systému namíří svoje rakety na Česko, označil za pochopitelné a „vynucené“.

Ve slovenské politice má Fico jako nadšený, velice aktivní a naprosto důsledný prosazovatel ruských zájmů jediného konkurenta: křesťanskodemokratického politika, bývalého disidenta i premiéra a naposledy velice neúspěšného prezidentského kandidáta Jána Čarnogurského. Člen Valdajského klubu pro jeho proruskou politiku v 90. letech chválil dokonce i svého velkého protivníka Vladimíra Mečiara. Čarnogurský například proslul výrokem, že „vždy, když Rusko zasáhlo ve střední Evropě, vždy to bylo v náš prospěch“. (Problém se sovětskou invazí v roce 1968 antikomunista Čarnogurský řeší tím, že striktně odděluje Rusko jako ideál od komunistické moci v Rusku. Špatných věcí se dopouštěli jenom komunisté, Rusové nikdy.)

Čarnogurský je však v porovnání s Ficem dlouhá léta už jenom zajímavou, ale naprosto marginální figurkou. Není však asi náhodou, že to byl právě Čarnogurský, který v roce 2010 zprostředkoval svému již bývalému Křesťanskodemokratickému hnutí Ficovu nabídku na (nakonec neuskutečněné) společné vládnutí a v dřívějších letech několikrát prosazoval i vládu národní jednoty s Mečiarem a HZDS.