Kolega Daniel Kaiser napsal k výročí Charty 77 do časopisu Echo důkladný text, ke kterému bych se odvážil přidat několik drobností.

Přeci jen byla Charta jaksi tématem, ba kultem mého mládí a vstupu do života – na rozdíl od Dana, který je o pár let mladší. Mně v lednu 1977 bylo jedenáct, to jsem ještě poněkud tápal, ale když mi bylo dvacet, byla pro mě Charta už čímsi jako rocková skupina, jejímž odhodlaným fanouškem jsem se právě stal. Lídr této kapely, Václav Havel byl pak pravou superstar, která byla zahalena, jako každá správná hvězda, jistým tajemstvím, které člověk postupně odkrýval. Samotné slovo „charta“ mělo pak omamný zvuk a vyjadřovalo hodnotu, ve které se spojovalo nebezpečí, dobrodružství, čest, ba řekl bych i jistá frajeřina. Zcela jasné to bylo od prvních protirežimních demonstrací koncem 80. let: když se začalo skandovat „Ať žije Charta!“, bylo to, jako když člověk odhodí masku. Bylo to – ať už si o tom skuteční chartisté mysleli, co chtěli, – jako vyhlášení války.

Chartu podepsala až do listopadu 1989 sotva jedna setina procenta obyvatel tehdejšího Československa. Velká část obyvatelstva nikdy s žádným chartistou nepřišla do styku a nemalé procento nemělo o Chartě žádnou konkrétnější představu. Vliv Charty na konkrétní život tehdejší společnosti byl až do konce osmdesátých let jen nepatrný, spíše žádný.

Přesto byla tato víceméně osamocená a od „lidu“ odtržená činnost několika stovek mužů a žen tím nejvýznamnějším a nejvelkolepějším, co se v normalizačním dvacetiletí u nás dělo.

Bez ní by buď muselo přijít něco jiného, podobného, nebo by se národ zcela vytratil ze svých dějin a ztratil se sám sobě. Charta 77 vrátila do umrtveného času život, jehož projevem je také nesouhlas, vzdor, opak pasivity, nepředvídatelnost. Bez ní by historie oněch let vypadala jako mrtvé a hluché místo, v němž se jen cyklicky opakují režimní rituály: sjezdy, spartakiády, pětiletky, dožínky… Charta toto bezčasí přinejmenším narušovala tím, že režimu „dodávala“ politické vězně. Diktatura bez nich, bez jejich narušování klidu a pořádku, by už snad ani nebyla diktaturou, ale hrobem schváleným všeobecným souhlasem.

Charta 77 a československý disent zapadaly do širších souvislostí východoevropských opozičních aktivit, přesto však mají některé zvláštnosti. Začněme už jenom tím, že u zrodu Charty stála solidarita s vlasatou, poněkud hrubě se vyjadřující mládeží, tedy s českým hudebním undergroundem. Nic podobného (snad s výjimkou NDR, kde také významnou roli hráli písničkáři) se ve srovnatelných zemích (v Polsku a Maďarsku) nemohlo přihodit. Nikde si totiž režim nenárokoval tak totální kontrolu nad projevy života včetně zábavy. Zároveň platilo, že tam, kde je politika zcela zrušena, je politikou všechno. Tedy i ne právě dle měšťáckých představ organizovaný rockový koncert.

K mistrovským kouskům Václava Havla patří, že na podzim roku 1976 – během procesů se skupinou Plastic People – pochopil, jaká příležitost se pro roztříštěné, nezformované, nicméně přece jen k nějaké akci odhodlané kruhy odpůrců režimu nabízí. Další lišácký nápad spočíval v použití nedávno i československým režimem přijatých zákonů o dodržování lidských práv, které samozřejmě dodržovány být neměly. Na této platformě (solidarita plus vzetí za slovo) se skutečně mohla sejít pozoruhodná a v takovém složení už nikdy neopakovatelná společnost: spisovatelé, křesťané, reformní a bývalí komunisté, liberálové, nějaký ten trockista, osobnosti jako Václav Černý a Jan Patočka, ale i lidé, již se nijak politicky vymezovat nepotřebovali, jen jim přišlo správné dokument podepsat.

Z Havlovy strany to však nebyl jen machiavelismus; Havla, který se krátce předtím s ideologem undergroundu Ivanem Jirousem seznámil, jistě zaujal nepominutelný spirituálně-mesiášský rys českého androše. Tato jinde ve světě těžko vysvětlitelná ingredience části české opozice jí dodávala pozoruhodně nábožensko-bizarní obsah. Z undergroundu, nikoli z řad bývalých komunistů, ti byli až druzí, ostatně pocházelo největší množství signatářů, na což se často zapomíná. Byli to lidé většinou dělnických profesí, kteří v cílevědomé nezávislosti a odmítání tužeb většinové společnosti skutečně už „neměli co ztratit“. Mohli jen získat – důstojnost, přátele, čest.

Další důležitý rys Charty 77 pramenil ze základní teze, že Charta 77 není „základnou k opoziční politické činnosti“. Její hlavní dokument zdůrazňuje, že chce „vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou státní mocí, zejména s tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv...“. V těchto slovech se skrýval její základní rozpor, jenž se stal zdrojem mnoha polemik vedených vlastně až do konce jejích dnů, kdy „čas na práci vpravdě politickou“ skutečně už nastal (manifest Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988). Její radikálnější kritici jí vyčítali bezzubost, dokonce snahu jít s režimem do kompromisu či podbízení se nemorální a nelegitimní vládě. Jiní jí měli za zlé, že je neupřímná a že tato slova jsou jen zastíracím manévrem. Ať tak či onak, komunistickému režimu bylo zcela lhostejné, za co se Charta považuje. Jako opozici ji moc vnímala od samého začátku až do konce a podle toho se k ní chovala: to znamená postihovala její členy, perzekvovala je, zprvu prostředky brutálními (řada víceletých trestů věznění pro aktivisty), pak volila metody jaksi promyšlenější a rafinovanější, avšak neméně zákeřné. Říkalo se tomu „odřezávání okrajů“ a myslela se tím perzekuce lidí méně známých, tudíž zranitelnějších.

Normalizační režim byl represivní, nebyl však krvavý. V nacistickém Německu, ale ani v našich padesátých letech by aktivita podobná Chartě existovat nemohla. Každý náznak odporu byl okamžitě tvrdě nejen pouze potlačen, ale hned zardoušen. To si sice silný, ale přece jenom nikoli sebou samým jistý normalizační režim dovolit nemohl. Ne z ohleduplnosti, nýbrž proto, že byl vázán mezinárodními smlouvami o lidských právech, ale především, že jeho hlavním zájmem bylo budit dojem naprostého klidu a stability. Velké sledované procesy s drakonickými tresty nepůsobily dobře doma, natož v zahraničí (i když k nim docházelo, viz proces s VONS a undergroundem, věznění Václava Havla). Režim se proto spoléhal především na informační monopol, na diskreditující a propagandistické kampaně (Anticharta) a pak na tiché potlačování jinou než soudní cestou. Tím nejúčinnějším prostředkem bylo vydírání společnosti a jinak smýšlejících hrozbou ztráty zaměstnání, zákazem už tak omezeného cestování a – obzvláště nechutnou metodou: znemožněním studia jejich dětí. Nutno říci, že v apatické společnosti vrcholné normalizace tato taktika absolutní izolace Charty dlouho nesla plody.

Charta se nikdy nestala masovou záležitostí i proto, že neexistoval kromě nadosobních hodnot společný „národní“ jmenovatel, jímž by mohla opozice společnost oslovit. Na rozdíl od Polska tu nevládl permanentní ekonomický marasmus a na rozdíl od téhož Polska se nemohla opřít o výrazný emocionální a ideový apel, který v polské společnosti představuje církev a obecně sdílený antisovětismus čí přímo rusofobie. K nepochybné zásluze Charty budiž řečeno, že se nikdy nesnížila k nacionalismu, který hypoteticky takovým tahákem být mohl – a také se jím, nikoli už pro Chartu, po listopadu stal.

Se známým Havlovým termínem „nepolitická politika“, posléze zneužívaným či karikovaně chápaným (v pozitivním významu slova použil T. G. Masaryk) souvisela organizační struktura Charty, která vlastně žádnou organizací nebyla. Podle značně idealistických představ ji mělo tvořit „svobodné, neformální a otevřené společenství signatářů a sympatizantů“, jehož ústy jsou trojice mluvčích, vybíraných samozřejmě nikoli „demokraticky“, ale konsensem „aktivního jádra“. Charta byla vždy spíš souborem vyhraněných individualit než jednotným společenstvím sdruženým jasným programem.

Politické názory klíčových osobností, stejně jako méně známých signatářů, zabíraly širokou škálu: od postojů konzervativních (Václav Benda) k levicově socialistickým (za všechny Jaroslav Šabata). Rozdíly se odrážely například ve vztahu k politice prezidenta Reagana s jeho antikomunistickým kursem a vztahům k západoevropskému mírovému a ekologickému hnutí, které bylo s Reaganem v bytostném nesouladu, ale k disidentům mělo jaksi od přirozenosti nejblíže a nejobětavěji se pro ně angažovalo. Vlivem společného údělu stejně perzekvovaných (do vězení šel jak Benda, tak Šabata) však dlouho panovalo mezi oběma směry příměří. Integrující roli tu sehrávala osobnost Václava Havla: říkalo se, že Charta je pytel blech a Havel jejich krotitel. Havlova schopnost jasné a klidné argumentace, jeho esejistické a literární dílo, charisma, to vše vytvářelo jeho téměř výlučnou autoritu a nezpochybňované, zároveň nevnucované „vůdcovství“. Jeho bezkonkurenční postavení je dalším z českých specifik srovnatelných snad jen s osobností Andreje Sacharova. Ostatně osamělost sovětských disidentů s akcentem na lidská práva měla s jejich českými kolegy možná ve východním bloku nejvíce společných znaků.

Kritici Chartě často vytýkají moralizování a etickou nadřazenost. Otázka je, oč jiného než o etiku a mravnost se mohlo toto společenství – zvláště v začátcích – opřít. Pečeť náročného idealismu Chartě vtiskly iniciační texty filozofa Jana Patočky, prvního mluvčího Charty, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu na StB. Patočka ji postuloval jako „výraz mravní povinnosti vůči sobě i druhým“ a výslovně uvedl, že k tomu „není třeba žádného sdružování“. Úkolem Charty proto má být „spontánní a vší závaznosti prostá solidarita všech, kdo pochopili význam mravního smýšlení pro reálnou společnost a její normální fungování“. To jistě nebyl politický program, jak ho chápeme dnes, v každém případě však takové exkluzivně znějící formulace vytvářely alespoň v prvních fázích Charty její nutný étos i patos.

Zdůraznění mravních a etických aspektů přinášelo prvním (a jistě i dalším!) signatářům až jakýsi pocit euforie, možná blízký pocitu prvních křesťanů. Nemohl však vydržet dlouho a nadšení vystřídala skleslost a především otázka, jak dál. Už na jaře roku 1978 píše Václav Benda v jednom z nejdůležitějších chartovních textů Paralelní polis, že „mravní postoj byl postulován abstraktně a bez vytyčení nějaké pozitivní náplně a směru působení“. Ani v této chvíli nenavrhuje přímou politickou akci. Věděl, že na to hnutí několika stovek disidentů nemá síly a že by režim okamžitě nemilosrdně zakročil, ba že by mu takové odhalení poskytlo pro represi záminku. Navrhuje proto „postupné vytváření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce tam, kde to jde...“.

Za Bendovým návrhem se nepochybně skrývala inspirace katolickým prostředím, které bylo na život v paralelním ghettu zvyklé už desítky let, ale zahrnovala i prostředí undergroundu, jež bylo jeho jakýmsi světským dvojníkem. Zároveň přinášelo takové vyčlenění se rizika výlučnosti a odtrženosti od „obyčejných lidí“, kteří ke vstupu do „paralelní obce“ nenajdou nejen odvahu, ale ani možnosti, neboť mají „co ztratit“: především zaměstnání a perspektivu pro své děti.

Vědomí si tohoto nebezpečí „ghettové existence“ formuloval například Petr Pithart v eseji příznačně nazvaném Dizi-rizika: „Měli bychom mít více pochopení pro jejich (míněno mlčící většiny – pozn. red.) snahu zůstat u své práce... měli bychom více vědět, co znamená mlčení těch ostatních: nejen existenční kalkul, ale také sebezáchovný instinkt nedat se právě takto zmrzačit, nedat si vzít tu práci.“ A Pithartův esej končí výzvou do vlastních řad: „Buďme něčím přitažlivějším než jen špatným svědomím moci a připusťme, že malá dobrá věc, která je skutečně udělána, může někdy znamenat více než velká pravda, kterou odvážně vykřikneme do světa.“

Probírá-li se člověk důležitými texty, které tvořily součást diskuse o charakteru Charty (vedle Pitharta to byly texty Ladislava Hejdánka, Václava Havla, Josefa Vohryzka a jiných), velmi často naráží na až úpěnlivou snahu nevyčleňovat se vůči mlčící společnosti, nepropadat pýše z vlastnictví pravdy, nezavírat se do elitního klubu mravných kazatelů. Z podstaty věci to však nemohlo být příliš jinak: cíle či spíše činnost Charty se podstatně rozcházela s „realistickými“ cíli a tužbami většiny společnosti. Ta se vyrovnávala s totalitní mocí po svém: zabydlováním se sice v nedostatkové, ale přece jen jistý konzumní komfort poskytující realitě režimu. Jeden z nejpronikavějších duchů Charty, Josef Vohryzek, to pojmenoval bez iluzí: „Oficiální ,kultura‘ nemá těmto ryzím konzumentům, kteří představují nejpočetnější složku společnosti, co říci. Myslím, že je užitečné si uvědomit, že Charta 77 je neoslovuje o nic více.“ Svůj skeptický, ale zcela realistický pohled nazvaný Úvaha uvnitř dobře zazátkované láhve zakončil takto: „Charta musí naznačenou situaci reflektovat a uvědomit si, že její role – a setrvání v ní – je o to důležitější, že to není role univerzální, ale dílčí – a že je nezástupná.“

K úplnému splynutí lidového odporu (či spíše znechucení s režimem) s Chartou došlo až v úplném finále, v listopadu roku 1989, kdy Charta v podobě, jakou si nesla po dlouhá léta, vlastně již neexistovala. Bylo to spojenectví krátkodobé a brzy si obě složky přestaly rozumět. Vzhledem k tomu, co předcházelo, zákonitě. A přesto je pravda, že role Charty byla nenahraditelná. Myslím si, že je to pravda i po dlouhých čtyřiceti letech. A možná bude tento prostý dějinný fakt zřejmější tím jasněji, čím více se ony dávné děje budou nořit do hlubin času.