Značně bujnou legraci si lid na sociálních sítích užil s novým předvolebním, promiňte ten výraz, vizuálem, který dala ve čtvrtek do oběhu sociální demokracie, jeden se na ty volby hned těší ještě o trochu víc. Bohuslav Sobotka, Michaela Marksová-Tominová a Milan Chovanec (plus anonymní dívka, díky níž je osazenstvo vozidla genderově vyvážené) na něm drandí mikrobusem kamsi, pravděpodobně za dobrodružstvím. Jejich husté kštice čechrá svěží vítr, štíhlá a mladistvá těla jsou napjata radostným očekáváním (ministr Chovanec v tom ohledu vyniká).

Premiér je – při všem tom veselí –  zahleděný dopředu a jeho ruka na volantu nepochybně pevná. Takový trochu „hippy“ Mirek Dušín, suverénně řídí putování toho vysmátého vozidla, možná je to pověstný mikrobus Volkswagen, typický dopravní prostředek nespoutaných živlů.

Ohlas ten obrázek vzbudil značný, asi ale ne toho typu, o jaký by jeho autoři a protagonisté stáli. Taky se mě mohli zeptat, poradil bych. Bylo by docela hloupé pohoršovat se nad tím obrazem jako nad dalším důkazem toho, že „nám“ politici lžou, neříkají o sobě pravdu, dělají se lepšími. Něco takového skutečně není smyslem předvolební kampaně. Ta musí prezentovat nějakou stylizovanou, idealizovanou podobu lidí, kteří se ucházejí o hlasy. Jenomže není možné používat stylizaci jaksi libovolnou.

Idealizovaný obraz politika by měl v nějaké míře korespondovat s tím, jak ho veřejnost zná, co se o něm ví. A Bohuslav Sobotka vskutku nepůsobí dojmem chlapíka, jehož druhé jméno je Funky. Zrovna tohle ani není charakteristika, která by pro úspěšného premiéra byla bezpodmínečně nutná, předseda vlády nemusí být „pytel legrace“, dokonce může být docela suchar, když na to přijde. Stejně tak ministr vnitra. Nevím, jestli vyobrazení Milana Chovance coby rozdychtěného mladíka je právě to, co by stávající i potenciální fanoušci ministra vnitra chtěli vidět, o něm samém ani nemluvě. Je o dost snazší si ho představit, jak – vyrušen u večerního grilování – ostřeluje mikrobus s veselícími se mladými ze své legálně držené poloautomatické zbraně, než že by si do takového vozidla dobrovolně sedl. 

Předvolební čas nutí politiky, aby dokazovali, že jim nic lidského není cizí, že je taky dojme pohled na hrající si děti, chutná jim dobré pivo, žijí podobnými věcmi jako mnoho lidí dole. Nemusí to být jenom tyátr, jsou dokonce okolnosti, za nichž to může mít nějaký význam. Pokud ale ze sebe lidé z vedení sociální demokracie dělají partu hipíků, jenom tím hlásí světu: Děláme tyátr, a děláme ho špatně. Takhle by se jim to veselé autíčko mohlo do voleb ještě rozsypat.