Arnošt Lustig by se možná nebránil a nejspíš by ho to i trochu pobavilo, ale někdo to za něj udělat musí. Historička Anna Hájková z univerzity v anglickém Warwicku poskytla před pár dny interview iDNES.cz, kde oznámila, že „Lustigovy romány považují historici holocaustu za pornografické, jmenovitě novelu Ditu Saxová“. Neřekla bohužel, kteří historici, nejspíš tím míní ale sebe. Jak z rozhovoru („Homofobie byla v koncentračních táborech brutální“) plyne, je historičkou, která se zabývá „genderovými aspekty holocaustu“, v jehož rámci studuje postavení a osudy jeho homosexuálních obětí.

Samotnou práci paní Hájkové neznám, ale v rozhovoru podává toto neobyčejně citlivé téma způsobem, nad kterým zůstává rozum – a vkus – stát. Jazykem extrémního ideologismu obviňuje de facto (heterosexuální) oběti nacistického vyhlazování ze zločinného jednání, kterého se měly dopouštět tím, když „marginalizovaly homosexuály a jiné skupiny spadající do kategorie asociálů (prostitutky, kriminálníci)“. Není přitom tak úplně zjevné, kdy mluví o holocaustu (likvidaci Židů) a kdy o nežidovských vězních, tedy o těch, kteří byli perzekvováni v rámci nacistických protihomosexuálních paragrafů. V rozhovoru hází vše do jednoho pytle, čímž vytváří z tématu jeden galimatyáš dle své ideologické šablony.

Tvrdí, že pro většinové heterosexuální oběti holocaustu byli homosexuálové „nestvůry a zvrhlíci“, že je pak utlačovali i po válce tím, že je „marginalizovali“, vytlačovali z diskurzu, který zcela ovládli, bránili jim zaznamenat svědectví, vymazávali je z paměti. Ještě hůř na tom byly lesby, které byly perzekvovány dvojnásob, jako ženy a jako aktérky „stejnopohlavních aktivit“. 

Historička Hájková je historička (staro)nového ideologického typu. Vymyslí si koncept a napasuje ho na módní konstrukt (gender, marginalizace menšin, mocenský tlak privilegovaných – myslí tím lidi jdoucí do plynu!). Zcela pomíjí, co to znamená být vržen do vraždící mašinerie (v extrémních poměrech lze asi těžko moralizovat, nebo spíš je na to nutné mít žaludek), ale i dobový kontext, kdy se na homosexualitu nahlíželo jiným způsobem než dnes: šlo o věc, která byla „mimo normu“, bylo na ni pohlíženo jako na věc intimní, již si homosexuál nedával na prapor. Jestliže se Hájková pohoršuje nad tím, že se zachovalo málo vzpomínek přeživších holocaustu homosexuální orientace (ona tvrdí, že vůbec žádné, o čemž lze pochybovat), má to nejspíš i to vysvětlení, že oni prostě o tom mluvit (nebo psát) nechtěli, a je nanejvýš netaktní je k tomu nutit. Vyvozovat z toho lze jistě cokoli, jen by bylo dobré připomenout, že nacisté Židy vraždili bez ohledu na jejich sexuální orientaci. Posuzovat chování těch k likvidaci určených lidí dnešním hypersexualizovaným pohledem je perverze neboli zvrhlost a připomíná to třídní kádrování komunistů, k nimž nemají dnes tito aktivisté daleko, vlastně je jen nahradili.

Je to spíš parodie na vědu než historická věda. Smutné na tom je, že ti, kteří jsou takto obviněni, se těžko mohou bránit: byli kdysi zavražděni a ti přeživší jsou dnes již téměř všichni mrtví.

Jako Arnošt Lustig, který umřel před šesti lety. Prohlásit o jeho novele Dita Saxová (vyšla v roce 1962!), že je to pornografie, může jen úplná kr.va. Nebo někdo, kdo to nečetl. Ta druhá možnost nevylučuje tu první. Nemá o tom mluvit. Neměla by asi ani o ostatním.