Televizní seriál zažívá „zlatý věk“. Co bylo dříve nemožné, najednou jde, spousta věcí se dělá jinak. Například se jinak vraždí. Právě skončivší seriál Jedna noc (The Night of) a především jeho vyvrcholení je velmi výstižnou ukázkou toho, jak to „jiné vraždění“ může vypadat a do jak obtížných situací se autoři mohou dostat, chtějí-li ten svůj příběh zločinu nějak důstojně uzavřít. Stevenu Zaillianovi a Richardu Priceovi se v osmidílné minisérii podařilo vytvořit jedno z nejpozoruhodnějších televizních děl roku, ani její finále se nedá označit za nezdar, byť ohromující nebylo. Mohlo ale být nějak zásadně jiné? Na seriálu Jedna noc se dá dobře ukázat, že při konstruování závěru příběhu jsou možnosti autorů často omezenější, než si divák myslí. A často jsou limitováni právě tím, co bylo v dřívějších fázích seriálu označováno za jeho velikou přednost. (Varování: text odkrývá detaily děje seriálu, kdo ho ještě neviděl a vidět chce, nechť dál nečte.)

Minisérie Jedna noc měla nadšené recenze, většina z nich (včetně té v Týdeníku Echo) byla napsána po zhlédnutí prvních dvou dílů. Zaillianovi a Priceovi (při psaní vycházeli z britského seriálu Criminal Justice) se podařilo velice působivým způsobem spojit známé a neznámé, ukázat již dříve viděné nějak jinak a velice vtahujícím způsobem. Jedna noc je v něčem typická serializovaná detektivka, kde na začátku je zavražděna mladá žena a po zbytek minisérie se různí aktéři snaží odhalit o tom zločinu pravdu. Dostane hrdinu do beznadějné situace, dá mu nůž na krk a postaví ho před úkol dosáhnout něčeho velice těžko dosažitelného. Naz (Riz Ahmed), muslimský mladík z New Yorku, si bez dovolení půjčí tátův taxík a vyrazí jím na party v centru města. Shodou okolností do jeho auta nasedne krásná Andrea (Sofia Black-D’Elia), jezdí spolu po městě, vezmou všelijaké drogy, skončí spolu v posteli. Naz vytuhne v kuchyni, ráno najde Andreu brutálně ubodanou. Je mu jasné, že ho policie bude podezřívat, uteče, na tohle špatné rozhodnutí naváže ještě několika jinými, když je po trochu absurdních peripetiích zatčený, jako kdyby už měl na čele vytetováno „vinen“. Jeho obhajoby se ujme podřadný právník Stone (John Turturro), který je zvyklý šmejdit po policejních okrscích a lovit tam čerstvě obviněné klienty. Tuší, že z Naze by se mohl stát jeho první skutečně velký případ.

Takhle popsaný působí příběh Jedné noci jako složený z povědomých ingrediencí. Nevinný člověk se probudí vedle mrtvoly? Stará vesta. Právník-outsider, jenž by měl zvládnout případ, který se asi nedá vyhrát? Samozřejmě. Dostane parťačku, aby s ní vytvořil protikladné spojení ostřílený a cynický praktik plus nezkušená idealistka? Ovšemže. Unavený detektiv, který před odchodem do penze dělá na poslední kauze? Jiní snad ani neexistují. Zaillian a Price ale dokázali i z těchto opotřebovaných dílů postavit příběh, který působí svěže a nově. A taky živě – ne jako smyšlenka pro ukrácení dlouhé chvíle, ale jako pokus říct, jak se dnes dosahuje spravedlnosti a co to vypovídá o systému i o lidech, kteří ho pohánějí. Zároveň často chytře pracují s diváckými očekáváními, vědí, že od určitých typů publikum očekává určité jednání, oni je ale vedou jinudy a jinam.

Jedna noc je v mnoha ohledech žánrová, zároveň však překračuje hranice žánru, je to několik typů příběhu v jednom. Detektivka, klasické americké soudní drama s dlouhými scénami svědeckých výpovědí a přestřelek mezi obhajobou a obžalobou, vězeňské drama, jež sleduje proměnu vyvaleného mladíka v okoralého drsňáka, příběh „vln“, jaké zločin udělá v životech lidí spojených s ním jen vzdáleně, příběh o hledání pravdy a kompromisech na cestě k ní… Také je to příběh o člověku a systému, tom formálním – justičním – i o neformální organizaci života ve vězení s jeho neoficiální hierarchií. Někdo je systémem lapen, jiný ho udržuje v chodu. Autorům se přitom podařilo udržet i v tomhle přesnou míru ambivalence. Americké soudnictví je ukázáno jako svět sám pro sebe, o Nazův život se přetahují dvě síly, pro něž otázka po pravdě, není ta nejpodstatnější. Obžalobu zajímá, jestli je před soudem schopná prezentovat dostatečně přesvědčivý případ (i Naz jí svým chováním během té jedné noci výrazně pomohl, aby ho měla), obhájce Stone nechce vědět, co přesně se v Andreině domě stalo. Zároveň ale série není nějakou plamennou obžalobou americké justice. Ukazuje ji jako byrokratického molocha, v němž pracují lidé stejně nedokonalí jako asi všichni ostatní. Jejich motivy jsou rozporné, jejich pracovní postupy třeba taky, někteří z nich jsou zkažení víc, někteří méně. A nakonec i ty dobré úmysly mohou věci jenom zkomplikovat – idealistická advokátka Chandra (Amara Karanová) nedospěje k triumfu, jak by velela pravidla, vedení případu grandiózně zvrtá a zlikviduje přitom svou právnickou kariéru. 

Podobně ambivalentně je nahlížen i Naz, žádná plakátová nevinnost, k níž jako kdyby směřoval obraz obviněného kluka se smutným pohledem zraněného kolouška z první části. Ve věznici Rikers Island se adaptuje na neviňátko až příliš rychle, stoupá vězeňskou hierarchií ne jako člověk, kterého systém k něčemu nutí, ale jako někdo s docela velkou temnou vlohou. Ani jeho pákistánský původ a muslimské vyznání nehrají v příběhu takovou roli, jak by se po prvním díle mohlo zdát. Jedna noc není příběh nevinného muže, který se stane obětí společenských předsudků, jistě v něm jsou přítomny, pro průběh hrdinovy kauzy ale nejsou nijak určující. Price a Zaillian ukazují svoje hrdiny pod tlakem okolností, ale ne jenom jako oběti těch okolností, mechanicky jimi postrkované, jistým způsobem bezmocné a bez svobodné vůle, oběti nadosobních sil. V jejich očích to jsou pořád bytosti odpovědné za své činy a zároveň zatažené do příběhu, v němž nespravedlnost je integrální součástí spravedlnosti.

Něco mezi

Jak ale takový příběh rozbíhající se do mnoha stran uspokojivě uzavřít? Vlastně nevím, jestli to vůbec šlo. Price a Zaillian se do jisté míry stali obětí své metody i svého úspěchu. Podařilo se jim vtáhnout publikum do příběhu a světa, v němž se odehrává tak, že vzbudili dost možná nepřiměřená očekávání. Mohli vybírat jen z několika málo možností. Naz vraždil a bude odsouzený. V tom případě by Jedna noc skončila jako „osvobozující verdikt“ nad systémem, který všem pochybnostem navzdory funguje správně. Naz vraždil a bude osvobozený. To by Jednu noc měnilo v čistou hru s diváckými očekáváními, autoři by jim ukázali, jak snadno se dá vzbudit nějaký dojem a jak snadno mu mohou lidé podlehnout, ti skuteční u obrazovek i ti fiktivní, kteří se nasazují za viníka, protože se jim z různých – třeba idealistických – důvodů hodí věřit v jeho nevinu. Naz je nevinný a skončí osvobozený nebo odsouzený – obě ty varianty by příběh z šedé zóny mezi dobrem a zlem, pravdou a lží příliš postrčily k nějaké klamné jasnosti, triumfu spravedlnosti nebo obžalobě systému, změnily by tím tón a optiku dosavadního vyprávění, v něčem by ho popřely. Takže co? Takže něco mezi. Nic jiného autorům nezbývalo, pokud chtěli zůstat svému příběhu a jeho postavám v největší možné míře věrní. Zároveň ale museli tu story určitým způsobem uzavřít, skončit s ní. Vylhat se z toho nějakou rádoby šokující nedořečeností by byl zločin na diváctvu.

Svůj problém vyřešili asi jediným možným způsobem. Po závěrečných řečech se porota nedokáže shodnout na verdiktu, proces je neplatný, obžaloba se nedožaduje jeho opakování. Naz je propuštěn z vězení, ale ne očištěn, jeho život i život jeho rodiny se definitivně změnil, cejchu možného vraha se nezbaví stejně jako vězeňského tetování a všeho, co ve vězení zažil. Téměř všichni z toho příběhu odcházejí nějak pošpinění. I Stone, který podrazil kolegyni ve snaze špatně se vyvíjející případ zvrátit, detektiv Box zjistí, že podlehl prvnímu dojmu, státní zástupkyně Weissová (skvělá Jeannie Berlinová) v jednu chvíli odmítne vzít v potaz vážné indicie toho, že vrah by mohl být někdo úplně jiný…  

Minisérie Jedna noc měla ambici být něčím víc než detektivkou a uspěla tam, kde žánr skutečně přesahovala. Posuzována jako čistá detektivka se ale zdá být o dost problematičtější. Autoři ve finále těžko mohli přijít s nějakým překvapivým odhalením – chyběly jim na to postavy, potenciální jiní podezřelí se dějem (s jednou výjimkou) v podstatě jen mihli. A divák mohl mít v závěru pocit, že se s ním nehrálo podle pravidel. Přijít ve finále s novou informací, která na vše vrhá jiné světlo? To se v detektivkách nedělá, karty by měly ležet na stole a publikum by mělo být překvapováno odhalením souvislostí, jež sice mělo před očima, jenomže si jich nevšimlo. Některé motivy navíc Zaillian a Price uzavřeli dost „na sílu“. Především výraznou story advokátky Chandry – klíčový moment, kdy Naze políbí (a později ji to stojí kariéru), byl do příběhu dost vtlačený, motivace vězeňského kápa Freddyho (opět skvělý Michael Kenneth Williams), který záznam setkání pošle Stoneovi, značně nejasná. Podobně proměna detektiva Boxe z rezignovaného chlapíka před penzí v buldoka spravedlnosti, který až podezřele snadno odhaluje, co měl vědět už dřív, nepůsobila zrovna věrohodně, stejně jako jeho závěrečná schůzka s již napravenou státní zástupkyní, s níž se dohodne, že spolu pravděpodobného pachatele dostanou (jak to chtějí udělat?). 

V devadesátiminutovém finále se tak střídaly pasáže skutečně silné a poněkud křečovité. Co ale po Jedné noci zůstane, je vzácně přesvědčivý portrét lidské spravedlnosti. Jako systému, velkých institucí a jejich pravidel, někdy neproniknutelných. A aktérů, kteří do jejího běhu vnášejí svoje motivy, slabosti, selhání i zaujetí. Střetávají se v ní litera zákona i momentální stav ducha těch, kdo ji mají naplňovat, běh vyšetřování může být exaktní i nahodilý. Není ani potřeba explicitně zlé vůle, aby se stalo něco hrozného. Každé soudní drama potřebuje nakonec nějakou tu velkou řeč a závěrečná promluva advokáta Stonea tomu účelu poslouží moc dobře. Snaží se porotě vysvětlit, co je to rozumná pochybnost, skončí u toho, že to je „takový pocit“. Vlastně je to strašně málo. A výsledkem fungování systému, který je založen také na „takových pocitech“, může být velká křivda. Price i Zaillian ale při vší kritice netvrdí, že by nějaká zásadní proměna toho systému byla možná. Protože při vší vědeckosti vyšetřování a detailních znalostech práva mohou těm, kdo pozemskou spravedlnost vykonávají, i těm, kdo jsou právem či neprávem postaveni před její soud, nakonec zbýt jako opora jenom ty „takové pocity“. Jistě to je strašně málo. Ale představa, že by úlohu těch nedokonalých a chybujících lidí převzala nějaká ideální a domněle bezchybná mašina spravedlnosti, je vlastně docela děsivá.