Z Orbánovy šedé eminence štvancem
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Dobrých třicet let byl tím nejdůležitějším mužem v blízkosti současného maďarského premiéra a nejspíše také jediným, koho musel Viktor Orbán skutečně poslouchat. Říkalo se mu dokonce Orbánovo nadřazené já a opozice před parlamentními volbami v minulém roce oblepila zemi plakáty, na nichž byl vyobrazen nejmocnější oligarcha Lajos Simicska s nápisem Premiér Maďarska.
Chtěla tím voličům naznačit, kdo ve státě skutečně vládne, a ani nebyla příliš daleko od pravdy. Dnes je všechno jinak, Simicskova moc se otřásá v základech a on sám se nechal slyšet, že by se ho také mohli pokusit zavraždit. A mnozí doufají, že s sebou při svém pádu strhne i Orbána a jeho režim.
Viktor Orbán (narozený v roce 1963) a Lajos Simicska (narozený v roce 1960) se znají pravděpodobně již z gymnázia v Székesfehérváru (Stoličný Bělehrad). Jisté to však není, Orbán chodil do stejné školy o dva ročníky níže. Blízkými spojenci se stali nejpozději během univerzitních studií v Budapešti. Přesto když v roce 1988 oficiálně vznikla dnešní vládní strana Fidesz (Fiatal Demokraták Szövetsége, česky Svaz mladých demokratů), původně jako alternativa komunistického svazu mládeže, Simicska nepatřil mezi jeho oficiální zakladatele. Dlouho neměl žádnou partajní funkci ani poté, co se Fidesz stal politickou stranou a v roce 1990 se dostal do parlamentu. Mluvilo se o něm pouze jako o ekonomickém poradci strany, zasvěcení však již tehdy věděli, že v ní patří k nejvlivnějším osobám.
V roce 1993 se Simicska na žádost předsedy Orbána stal ekonomickým ředitelem Fideszu. K jeho jménu se váže již první veliký skandál s financováním strany. Opoziční Fidesz tehdy na základě zákulisní dohody s vládnoucím Maďarským demokratickým fórem získal tajným nařízením vlády mnohem větší a lukrativnější nemovitosti, než na jaké měl jako nová strana od státu nárok. Tyto nemovitosti pak za velice vysokou cenu prodal polostátním bankám. Propuknuvší skandál a paktování se s jinak tvrdě kritizovanou a nepopulární vládní stranou Fidesz výrazně poškodily. V roce 1993, ještě jako velká naděje maďarské politiky, vedl v průzkumech volebních preferencí, v dalších volbách v roce 1994 však získal jenom 7,7 procenta a zůstal v opozici.
Toto zklamání podle mnoha pamětníků udělalo z Orbána definitivně toho autoritářského demagoga, kterým je dnes. Lídr Fideszu připsal zodpovědnost za neúspěch hlavně svým kritikům a médiím. Dospěl k názoru, že v politice je obsah vedlejší, důležité jsou pouze zdání a marketing a že s kritiky je nutné se tvrdě vypořádat. Přišel také na to, že pro získání a udržení si politické moci potřebuje silné finanční zázemí. Simicska měl za úkol takové zázemí vytvořit.
Noc dlouhých bajtů
V roce 1998 Fidesz další volby již vyhrál a Simicska byl první vládou Viktora Orbána jmenován šéfem daňové a celní správy. Vzápětí mělo nastat to, co maďarská média nazvala „nocí dlouhých bajtů“ – někdo provedl důkladnou čistku v počítačích úřadu, smazal nebo pozměnil dokumenty týkající se hlavně firem blízkých nové vládní straně a vyšetřování těchto firem.
Mazat určitě bylo co. Kaya Ibrahim a Josip Tot byli v devadesátých letech v Maďarsku stejně legendárními postavami jako fiktivní sponzoři ODS Lajos Bács a Radjiv M. Sinha. Na dva neznámé gastarbaitry z Německa byl pokoutně převeden asi tucet zadlužených firem blízkých Fideszu, které pak zrušili bez splacení úvěru (vypůjčené peníze skončily pravděpodobně ve stranické kase, případně úplně jinde). Policejní vyšetřování podvodu vyšumělo doztracena.
Simicskovo jmenování do čela daňové správy bylo problematické i jinak. Politický vliv od počátku využíval v soukromém podnikání, privatizací bývalého státního podniku například ovládl trh s pouliční reklamou. Ještě před vznikem první Orbánovy vlády se stal významným ekonomickým hráčem s rozvětveným, byť ne právě transparentním okruhem zájmů.
Nikdy však neexistovala jasná hranice mezi tím, co dělal jako soukromý podnikatel a co jako ekonomický ředitel Fideszu. To ostatně také odpovídalo Orbánovým představám, že je nutno v zájmu politické moci zemi úplně ovládnout. Zahrnovalo to i zrušení hranice mezi politikou a ekonomikou, vytvoření si vlastní, ke straně a jejímu lídrovi loajální podnikatelské vrstvy a důsledné posilování této vrstvy všemi možnými prostředky – třeba i cestou deformace tržního prostředí a porušování zákonů.
Další volební porážku a vynucený odchod z vlády v roce 2002 si Orbán vysvětlil tím, že ve snaze plně ovládnout zemi nebyl dost důsledný. Zlost měl opět hlavně na média. Přestože si už během své první vlády podřídil veřejnoprávní média, z veřejných peněz podporoval sobě blízké tiskoviny, a dokonce si ze státního rozpočtu založil vlastní týdeník, stále mluvil o nadvládě jemu nepřátelských liberálních médií. Podnikatelská klientela Fideszu proto léta 2002 až 2010 strávená v opozici využila hlavně na vybudování vlastních mediálních impérií. Nejúspěšnějším byl opět Simicska, který se stal vlastníkem nebo spoluvlastníkem velkého mediálního konglomerátu, do kterého dodnes patří deník Magyar Nemzet nebo zpravodajská televize Hír TV.
Vydírání přes inzerci a berňák
Zlatá éra nastala pro Simicsku druhým Orbánovým nástupem k moci v roce 2010. Obrat jeho firem vzrostl několikanásobně, oligarchovy ekonomické zájmy prorostly celým Maďarskem, málokdo však přesně věděl, co všechno mu patří. Simicska si totiž dával veliký pozor na to, aby mu nebylo vidět do karet. Léta se ani neobjevoval na veřejnosti. Až do šťastného odchycení týdeníkem Magyar Narancs v roce 2012 například mohla média používat pouze jeho starou fotku z roku 1998 – čerstvější prostě nebyla k dispozici.
Přesto se vědělo, že kromě jiného ovládal inzertní trh, což mu umožnilo odepíráním inzerce trestat a oslabovat média kritická vůči vládě. Simicskovy firmy „vyhrávaly“ jednu veřejnou zakázku za druhou, pouze jeho nejznámější holding Közgép získal v letech 2010 a 2011 podle zveřejněných údajů, a to jenom od státu, stavební zakázky za asi 2,3 miliardy eur. Masivní dotace formou státní inzerce a objednávek na „informační kampaně“ dostávala všechna oligarchova média.
Svoje podnikání přitom Simicska podle různych informací rozšiřoval i s použitím až mafiánských metod. Konkurenci nebo podnikatelům, kteří nebyli ochotni prodat svou firmu za cenu určenou kupcem, se mělo vyhrožovat znemožněním další činnosti, zásahem daňového úřadu a jinými represemi ze strany státu. Právě zneužívání berňáku k vydírání stálo i za nedávným skandálem, kdy americké úřady několika vysokým maďarským vládním činitelům zakázaly vstup na území Spojených států. Dotyční měli požadovat od amerických firem v Maďarsku lukrativní zakázky výměnou za to, že budou mít klid.
Po již třetích vyhraných parlamentních volbách však na podzim minulého začaly přicházet zprávy, že vztah mezi Orbánem a jeho oblíbeným oligarchou již není to, co býval. Hlavním důvodem byl pravděpodobně premiérův pocit, že Simicskova moc až příliš vzrostla a že ji musí osekat, aby si sám udržel pozici nejvyššího arbitra.
Zdroje navíc začaly docházet. Doma už není moc z čeho brát, co se dalo, se již mezi stranickou klientelu přerozdělilo, a ohroženy jsou dokonce i evropské fondy, ze kterých se v posledních letech uskutečnila drtivá většina veřejných investic. Vysychající koryta a rozebrané revíry vyostřily boj mezi ekonomickými skupinami a oligarchy strany. Proti Simicskovi se postavily hlavně dvě konkurenční skupiny. Jedna vznikla kolem Jánose Lázára, který s hodností ministra šéfuje úřadu premiéra a v silně centralizovaném orbánovském vládním systému je druhým nejdůležitějším mužem výkonné moci. Druhou je skupina spojená s manželem premiérovy nejstarší dcery.
Totální válka
Orbán navíc také zjistil, že nezvítězí ve válce s německým majitelem nejsledovanější maďarské komerční televize RTL Klub. Televize se po druhém nástupu Fideszu k moci raději úplně přestala věnovat politickému zpravodajství, aby se vyhnula případným střetům s vládou. Neutralita však po třech letech přestala stačit a podnikatelé blízcí Fideszu se pokusili televizi přímo ovládnout. Když neuspěli, přišla vláda za trest s nápadem na daň z reklamy, která byla nastavena tak, aby většinu celostátně vybrané daně zaplatila tato jediná televize.
RTL Klub se ale bránil, obrátil se na Brusel a zmobilizoval německou diplomacii. Hlavně však své zpravodajství velice intenzivně zaměřil na skandály vlády, na náhlá zbohatnutí a luxusní životní styl vládních politiků. Přispěl tím k prudkému poklesu podpory Fideszu za posledních několik měsíců. Podle únorového průzkumu agentury Ipsos spadla podpora Fideszu od října z 35 na 21 procent. Orbán nakonec ustoupil, podle dostupných informací vyjednává nebo už vyjednal s RTL Klub dohodu: snížení reklamní daně pro tuto televizi za zmírnění kritiky. Rozpočet na tento rok však už s příjmy z reklamní daně počítá, ty se proto musejí vybrat od jiných aktérů mediálního trhu. A Simicska se obává, že budou poškozena i jeho média.
V praxi se rozchod Orbána se Simicskem začal projevovat tím, že jeho firmy už nevyhrávaly tolik zakázek a jeho lidé byli odvoláváni z čela úřadů a funkcí státních tajemníků, které dříve zastávali. Konflikt však nějaký čas vřel pouze pod povrchem. Naplno propukl po oligarchově ostré reakci na dohodu s RTL Klub. Simicska začal veřejně mluvit o totální válce. Vyhrožoval zveřejněním všeho, co o Orbánovi ví, a zároveň dával najevo obavy o svůj život. Sám sebe i rozchod s bývalým partnerem se snažil vylíčit v co nejlepším světle, jako principiální projev nesouhlasu s autoritářským režimem, který premiér v Maďarsku buduje. A také jako odpor vůči jeho orientaci na Rusko. „Můžete se mi smát, já jsem však oddaný demokrat. Kurevsky se mi nelíbí, jak a s jakými metodami tito kluci v této zemi vyřizují věci,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník Magyar Narancs.
V Maďarsku se teď spekuluje o tom, že by mohl Simicska už jenom v zájmu vlastního přežití začít podporovat protiorbánovskou opozici. Nejpravděpodobnější je v takovém případě spojenectví s krajně pravicovou stranou Jobbik, ke které měla rétorika jeho médií vždy blízko. Je však velice sporné, nakolik může Simicska někomu politicky prospět. Přece jenom se obecně ví, že nese spoluodpovědnost za všechny dosavadní kontroverzní činy Orbánových vlád a že z nich až do poslední chvíle těžil. Je také nepravděpodobné, že může otevřený boj s Orbánem vyhrát. Simicskovy firmy jsou prostě navyklé fungovat ze státních peněz a s politickou podporou, těžko budou i bez nich úspěšné.
Mnohé ostatně prozrazuje reakce některých oligarchových blízkých spolupracovníků a podřízených. Když Simicska začal mluvit o válce s Orbánem, vedoucí pracovníci jeho médií okamžitě podali výpověď. Tato média fungovala léta jako hlásná trouba režimu a stranické propagandy a jejich šéfy nikdo nepodezírá ze zásadovosti. Namísto majitele si z fleku vybrali další službu premiérovi. Asi vědí, kdo z nich má lepší šanci vzájemný souboj ustát.