Teolog, orientalista, bojovník ve válce o Arábii Alois Musil byl velkolepě činorodý muž. Zásluhy o založení republiky si ovšem zpovědník císařovny a rakouský generál nedělal žádné.

„To jsi ty, ten Músa, který se již loni pokoušel proniknout do našeho území?“ špičkoval beduín kdesi ve žhavé pustině Negevu. „Loni jsem se tě nebál a ani letos se nebojím. Do tvého území půjdeme, naše velbloudice se budou na tvých bylinách pást a nic nedostaneš!“ Konflikt ve vzduchu, bude se střílet? Čtenář hltá další písmenka.

Jak to dopadne? Nejsou tihle Arabové spojenci Inklízů? Pozor na každého cizince, opatrně na každém kroku. „Nepij kávy ani čaje, pokud se nenapije emír,“ varuje průvodce ve stanu hlavy kmenového svazu Šammarů. Jedno, že Músa přináší návrhy smíru…

Intriky, neustálé mezikmenové války, loupeže a krvavé bitky, svět, do něhož vpadly se svými zájmy evropské velmoci. Jedni si přáli udržet Arábii pod kontrolou tureckých Osmanů, pány nad svatými místy muslimů od roku 1517. Druzí, Angličané-Inklízi, chtějí proti Turkům a jejich německo-rakouským spojencům poštvat beduíny, otevřít novou frontu první světové války.

Podezřelý pes

Poměry mezi nomády vládly hrozné. U Huwajtátů, jednoho z kmenů žijících na území dnešního Jordánska, Musil zjistil, že ve stanu na starobu zemře jen pět mužů ze sta. Ostatní v boji nebo na jeho následky!

Sem se zamotal katolický kněz a orientalista Alois Musil z Hané. Poprvé spatřil beduíny jako čerstvý doktor teologie na Sinaji během studijního pobytu na škole francouzských dominikánů v Jeruzalémě, když mu bylo 28 let. Uchvátili ho. Mnoho se toho o nich nevědělo, ani o velké vyprahlé zemi mezi Kurdistánem na severu a pouštěmi Arábie na jihu.

Stal se mužem velkého kmenového svazu Banú Ruwalá. Jeho emír an-Núrí ibn Ša’lán, tvrdý, bezohledný válečník, byl Evropanem nadšen a pod jménem Músá ar-Ruwajlí ho prohlásil za jednoho z kmenových šejků. Núrí byl bohatý muž s mnoha otroky, velbloudy a koňmi, ale oděv a plášť – jako ostatní – prát nedával.

Musil také ne. V Akabě na Rudém moři ho zatkl šéf turecké správy pro podezření ze špionáže ve prospěch Angličanů: „Co tady má tento nevěřící pes co dělat?“ Liberálnější velitel turecké posádky se Musilovi divil: Evropan potloukající se jako beduín v oděvu plném děr? To přeci podezřelé je.

Chodit ve špíně bylo praktické. Podle beduínského dobového vysvětlení se košile praním rychleji opotřebuje a nepraná bílá látka rychleji zežloutne, až dostane barvu půdy: „Víš, že se bílá barva odráží?“ Plášť se nepere nikdy a ani ženy si své modré košile neperou; jen vzácně.

Kněz mezi muslimy

Český génius, jehož jméno zná spíše vědecké zahraničí, jako by stál za obrazem divadelního Járy Cimrmana. S hravou nešikovností scénické postavy, kterou naopak neznají nikde ve světě, má Alois Musil společné to, že mu nebyl dopřán čas dotáhnout své dílo do plánovaných rozměrů.

Jak jinak přiblížit velikost života muže objevujícího Západu neznámý svět, zběhlého ve světových a orientálních jazycích živých i mrtvých, znalého kartografie, botaniky, historie a etnografie, religionistiky, neúnavného literáta a šiřitele osvěty, též činovníka u císařského dvora, preláta a generála? Dnes, v době zničené rovnováhy na Blízkém východě, chybějí střední Evropě Musilové, ale přebývají Cimrmanové…

Než se k věhlasu propracoval, studoval sedlácký synek na teologické fakultě v Olomouci. Roku 1891 byl vysvěcen na kněze a v Ostravě učil náboženství. Okolnosti mu umožňovaly další studium pouze v noci: brzy ulehl a vstával k půlnoci, aby se učil do rána, kdy musel pokračovat v povinnostech výpomocného kněze.

Vysilující životní styl vedl roku 1895 k doktorátu teologie. Požádal své na ochotu skoupé představené o studijní pobyt a jeho financování. Na stáž v Jeruzalémě dostal málo, ale přispěl mu i František Ladislav Rieger, s nímž se poznal v Ostravě, za slib, že mu z Orientu pošle nějaké články.

Emírovým přítelem

S bratry dominikány se nepohodl, poněvadž byl kvalitou jejich výuky a znalostí zklamán. Přešel k francouzským jezuitům do Bejrútu, ale tím také přišel o peníze z domova. Jeho nadšení zaujalo roku 1898 ve Vídni orientalistu Davida Heinricha Müllera a v Praze tajemníka České akademie věd Rudolfa Dvořáka. Za nové peníze se mohl vrátit do Orientu, nyní také v roli nákupčího „starožitností“.

Spřátelil se s emírem an-Núrím a později, od roku 1908, žil jako člen jeho pouštního lidu, pro Evropana počin neslýchaný. Musilova líčení beduínských zvyklostí jsou napínavá a bizarní zároveň. Příběhy podává jakoby očima kamery, nepřidává žádný komentář, nehodnotí. Beduíni mají prostě své zákony. Manžel kdesi v syrské pustině praštil svou ženu palicí z moždíře a rozrazil jí hlavu. Příbuzenstvo zemřelé muže žalovalo u kmenových soudců, ale všichni prohlásili, že ji uhodil ve zlosti, a že ji tudíž zabít nechtěl; tím, že zaplatil příbuzenstvu požadovanou částku, není ničím jiným povinován.

Na území dnešního Jordánska navštívil Musil ruiny několika „pouštních“ zámků z éry umajjovského chalífátu. Průvodcům se k nim nechtělo. Tvrdili, že jsou obydleny duchy a vyprávěli zkazky podobné těm o evropských hradech včetně povídačky o chlapíkovi ověšeném nádhernými šaty a diamanty – ovšemže bez hlavy. V Amře, zámečku z osmého století, spatřil fresky se ženami a postavami chalífy, také posledního visigótského krále andaluského Rodericha před vpádem muslimských Berberů do Evropy (711).

Vídeňská honorace

Ve Vídni se znalci jeho zprávě o Amře vysmáli: každý přeci ví, že islám nepovoluje ztvárňovat postavy s obličejem. Musil byl za šaška, neboť v ruce neměl žádný důkaz. Dostal místo katechety na reálce v Olomouci, ale už roku 1899 směl studovat v knihovnách Londýna, Cambridge a Berlína. V posledním roce starého století se do jordánské pustiny vrátil a za týden pořídil na 120 fotografií fresek a skici zámečku. V Amře byl Musil ještě jednou, když ho roku 1901 provázel malíř Alphons Leopold Mielich, jehož orientální náměty miloval císař František Josef.

To už bylo něco jiného: kapacity ho pardonovaly a z Musila se stala hvězda. Jeho pověst dokonce vedla britského ministra zahraničí Edwarda Greye, který byl roku 1906 čerstvě v úřadu, aby požádal Musila o konzultaci ve věci vymezení hranice mezi Egyptem a osmanskou Palestinou.

Katecheta Musil stoupal po společenském žebříčku. Roku 1904 byl jmenován řádným profesorem biblistiky a semitských jazyků v Olomouci a o pět let později přijal profesuru ve Vídni. Rok nato v zakázce istanbulské vlády mapoval okolí čerstvě zprovozněné hidžázské dráhy z Damašku do Medíny.

Tehdy dospěl k závěru, že hora, k níž dodnes putují turisté na Sinaji, není ta, na niž stoupal biblický Mojžíš k hovorům s Jahvem („všecka se kouřila“), ale že to bude spíše Džabal Hala’ al-Badr, která byla činnou sopkou, což na Sinaji nepadá v úvahu. Nejnověji se zjišťuje, že Musilův odhad mohl být správný, a předpokládá se, že Mojžíš přijal kult ohnivého boha – ničitele nomádů Šasú v zemi na severozápadě dnešní saúdské říše obývané kdysi Madjány (Midjány).

Na dvoře Habsburkově

Do Orientu se Musil vrátil roku 1912 jako průvodce prince Sixta z Bourbonu a Parmy, bratra budoucí císařovny Zity, manželky posledního habsbursko-lotrinského panovníka Karla. Velmož se s Musilem sblížil a otevřel mu dveře ke dvoru. Vztahu jistě napomohla dobrodružnost výpravy, na níž byli okradeni a obráni i o svršky. V prvních dvou letech světové války se Musil pokoušel na severu Arábie udržet beduíny při Turcích. Dostal propůjčenu hodnost na úrovni generála s oslovením „excelence“.

Angličané naopak podněcovali Araby ke vzpouře a jejich agentem mezi nimi byl Thomas Edward Lawrence, „Lawrence z Arábie“. Turecké možnosti nedosahovaly britských, roku 1917 padla Akaba a v říjnu 1918 Damašek. Turci přišli o území, které Angličané s Francouzi necitlivě rozparcelovali na dnešní Jordánsko, Libanon, Sýrii a Irák, zatímco Araby na poloostrově po krátké válce se Šammary spojili do jedné říše wahhábitští Saúdové: dnešní neklid v regionu spočívá na evropském dělení turecké kořisti.

Naposledy, poosmé, byl Musil v Orientu roku 1917 jako průvodce na inspekční cestě arcivévody Huberta Salvatora. Novopečený císař Karel měl na poslední chvíli hodně nápadů a jedním z nich bylo, že by Habsburkové převzali ochranu nad katolíky v Orientu. Musil byl pak oceněn titulem tajného rady a papež Pius X. ho povznesl na preláta s oslovením „monsignore“.

Orientalistova pozice u vídeňského dvora není – a asi nikdy nebyla – příliš jasná; Musil o tom nikdy nehovořil. Byl osobním zpovědníkem císařovny Zity a zjevně též císařovým důvěrníkem. Přičítají se mu zásluhy o amnestie českých politických vězňů v červenci 1917. Předtím v březnu údajně stylizoval dopis francouzskému prezidentovi Raymondu Poincarému s Karlovými mírovými návrhy na odstoupení Alsaska-Lotrinska Německem, obnovu Belgie, rozšíření Srbska o Albánii a na předání Konstantinopole Rusům. Dopis zprostředkoval do Paříže princ Sixtus se svým bratrem Xavierem, kteří sloužili v armádě belgické, nikoli rakouské (bourbonský rod byl frankofilní).

Na konci cest

Když v listopadu 1918 vláda Německého Rakouska rozhodla, aby ve státních službách pracovali pouze Němci, hledal Musil místo v Praze. Muž z císařova okolí nebudil důvěru a dotazovali se na něho v Paříži a Londýně, zda je s ním všechno v pořádku. Roku 1920 byl jmenován univerzitním profesorem pomocných věd orientalistických a arabštiny. Díky své krátké známosti s Masarykem ze studentských let se mu podařilo získat podporu pro založení orientálního ústavu.

Prezident Musila seznámil s americkým filantropem Charlesem Cranem, jehož syn byl v Praze velvyslancem a byl předtím tajemníkem ministra zahraničí Roberta Lansinga (viz portrét Aleše Hrdličky, Týdeník Echo č. 2017/13). Crane měl slabost pro Araby a sponzoroval v Americe vydání šesti odborných prací shrnujících Musilovy poznatky. Za publikace byl v únoru 1928 oceněn jako jediný dosud z Čechů Americkou zeměpisnou společností, v Londýně se stal členem obdobné instituce, ale „královské“. V Čechách vedle vědeckých článků vydal pěknou řadu cestopisů a knih pro děti, na sedmdesát titulů.

V sedmdesáti odešel roku 1938 do penze a posledních šest let života prožil na venkově. Jako farář držel poslední svou mši měsíc před smrtí. Musil neměl příležitost poznatky z cest okamžitě publikovat. Svět se po roce 1918 rychle měnil a jeho prvenství tak zůstalo zároveň ohlasem z derniéry starého Orientu.

Příště: Jiří Guth-Jarkovský