Slovenský ministr financí Peter Kažimír se mezi novináři v Bratislavě netěší extra velkému uznání. Hlavně opoziční, pravicově orientovaná média jako Denník N, Sme nebo Týždeň ho vnímají s despektem a odmítají přijmout jeho image uvědomělého správce státní kasy, který zvládá ukočírovat rozhazovačné choutky premiéra Roberta Fica a ostatních ministrů ve vládě Směru – sociální demokracie.

Čas od času si někdo ještě vzpomene na Kažimírův čtyři roky starý veřejný trapas, když v nejsledovanější televizní debatě přesvědčoval s grafem v ruce svého oponenta o tom, že za první Ficovy vlády klesla jednotková cena zemního plynu o 95 procent. Vzápětí vyšlo najevo, že distributor plynu v době domnělého cenového pádu změnil metodiku výpočtu a začal jednotkové ceny místo v kubických metrech uvádět v kilowatthodinách, což způsobilo posun v cifrách o desetinné místo.

Když Kažimír přijede do Bruselu, jeho renomé ve srovnání s domovem markantně stoupá. Nejde přitom o to, že tam nejspíš nikdo neví o jeho zpackaném plynovém grafu. Svými pohotovými a přímočarými komentáři, v nichž se na rozdíl od většiny kolegů nebál otevřeně kritizovat nekonečné požadavky Řecka při jednáních o splácení dluhů, si vybudoval pozici jednoho z nejžádanějších glosátorů mezi účastníky klíčových unijních jednání. Byť je politikem z malé členské země, vybočením z řady nekonkrétních frází je pro zpravodajství z centra EU doslova živou vodou. Citace sedmačtyřicetiletého ministra se už měsíce objevují v prestižních západních denících, nedávno s ním udělal rozhovor americký Wall Street Journal. Konkrétní postoje Slovenska, které bylo při diskusích o záchraně krachujícího Řecka spíše nevýznamným hráčem, přitom média ve skutečnosti tolik nezajímají. Evidentně je láká hlavně způsob, jakým Kažimír komunikuje.

Co uděláme? Dočtete se na síti

Za mediální vzestup nevděčí vlastní invenci, ale svému poradci Martinu Šantovi, který zúročil zkušenosti reportéra v agentuře Thomson Reuters. Když loni v říjnu nastoupil na ministerstvo na pozici mluvčího, přesvědčil Kažimíra, že se používáním Twitteru snadno zviditelní. Dnes Šanta pracuje na zastupitelském úřadu Slovenska v Bruselu a nechce svoji roli komentovat, není však úplným tajemstvím, že se na ministrově tweetování stále přímo podílí. Kažimír také samozřejmě nebyl v EU první, kdo na sebe soustředí pozornost přes Twitter. Měřeno počtem sledujících, s číslem zhruba 230 tisíc před ním mnohonásobně vede jiný populární komentátor z méně lidnaté členské země, finský ministr financí Alexander Stubb, který tweetuje z každého unijního zasedání, ale třeba i o tom, že se chystá do sauny. Pověst nadšených psavců krátkých zpráv s omezením 140 znaků si během letošních schůzek o Řecku získali také estonský premiér Taavi Rõivas nebo předseda maltské vlády Joseph Muscat.

Úplně pozadu nezůstávají ani špičky bruselské byrokracie jako předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropské rady Donald Tusk. Jejich styl je ale o poznání zdrženlivější, místo komentářů se většinou omezují jen na popis faktického stavu, například uzavření dohody. Průkopníkem v průběžném informování o výsledcích summitů byl Tuskův předchůdce Herman Van Rompuy. Německá kancléřka Angela Merkelová naopak stále spoléhá na klasické brífinky. Po zkušenostech s premiérem Alexisem Tsiprasem a nyní již bývalým ministrem financí Janisem Varufakisem ale možná změní názor. Oba totiž dovedně využívali Twitter ve svůj prospěch. Někdy až s drzostí. Právě přes Tsiprasův post se Brusel dozvěděl o vyhlášení referenda, v němž posléze Řekové odmítli původní návrh úsporných opatření. V případě Řeků se nicméně ukázalo, že vítězství ve virtuálním boji nezaručí úspěch v tom reálném. Tsipras se nakonec před zahraničními vyjednavači potupně sklonil a Varufakis raději složil funkci.

Rušičky signálů? Zamítá se

„Twitter se v souvislosti s unijní problematikou stává významným zdrojem informací, někdy možná až příliš. I tady totiž platí, že je dobré mít věci ověřené z více zdrojů,“ říká bruselský zpravodaj ČTK Jakub Dospiva. Vícekrát už se totiž stalo, že se některý politik takzvaně „utweetnul“. V samotném finále jednání s Řeky se to přihodilo belgickému premiérovi Charlesi Michelovi. Po sedmnáctihodinovém diskusním maratonu poslal do světa jednoslovné oznámení „Agreement“ (dohoda) v momentu, kdy ještě jednání úplně neskončila. Později se bránil slovy, že prý byl prostě první, který pochopil, že je dohoda na stole. Pár podobných zkratů se povedlo už dříve také jiným politikům. V červnu evropští lídři diskutovali, jestli tweetování z jednací místnosti nepodkopává tradiční důvěrnost unijních rokování. Jeden z účastníků prý navrhl, aby se do sálu nainstalovala rušička pro mobilní signál. Ostatní ale jeho nápad rychle zavrhli.

Na Twitteru se už spálil také Kažimír, jak připomněl Wall Street Journal. Když po završení vypjatého schůzování o Řecku napsal, že dosažený kompromis je pro Atény tvrdý proto, že je výsledkem „Greek Spring“, tedy „řeckého jara“, spustil vlnu rozhněvaných reakcí, v nichž mu hlavně mladí Řekové vyčítali nevhodné srovnání s pražským jarem 1968 a příjezdem sovětských tanků. „Politici by měli vědět, kdy přestat,“ stálo v jedné z mála slušně formulovaných odpovědí. Kažimír o den později svůj kontroverzní příspěvek smazal a nahradil jej textem, v němž kritizované sousloví nahradil termínem „Syriza Spring“. Zveřejnil také jakousi omluvu: „Ve vypjatých situacích mohou některé tweety vyvolat hněv. Naším záměrem je být otevření ve stanoviscích, ne urážet nebo ubližovat.“ Už bylo ale pozdě, podle slovenské agentury TASR na něj přišla diplomatická stížnost z Atén.

Prouza, naše naděje

Česko podobnou evropskou internetovou hvězdu, jakou je Kažimír, zatím nemá. Zčásti samozřejmě proto, že tuzemští politici nejezdí na jednání eurozóny. Problém je ale také v obsahu. Když se uživatel podívá na některé příspěvky Andreje Babiše nebo Mariana Jurečky, neubrání se občas pocitu, že místo ministra čte výroky nějakého špatného lidového baviče.

Srovnání s Kažimírem a ostatními twitterovými maniaky z menších členských zemí EU u nás snese asi jen státní tajemník pro evropské záležitosti při úřadu české vlády Tomáš Prouza. Má za sebou už několik zářezů. Například 12. července, kdy přes Twitter prozradil zrušení evropského summitu, místo nějž se konala vrcholná schůzka zemí eurozóny. Donald Tusk potvrdil tuto informaci až po Prouzovi. Už loni pak Prouza ukázal, že na síti umí zahrát i na národně-emocionální notu. Když premiér David Cameron nahlas zauvažoval, že by Británie mohla poskytovat sociální dávky přistěhovalcům až po čtyřech letech pobytu, zveřejnil státní tajemník fotografii československých letců, kteří za války bojovali za Británii s otázkou: „Ti by také nedostali dávky?“ Příspěvek se chytl na síti a citovala z něj i britská média. Podle nedávných spekulací má Prouza nahradit Jana Mládka v křesle ministra průmyslu. Možná se tak přes Twitter dozvíme, jak to bude s limity pro těžbu hnědého uhlí nebo s dostavbou Temelína.