Pramen života jako impulz náročných životů ve střední Evropě
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Potíže s růstovým hormonem německé říše
Rakouský autor Werner Schwab, hvězda německojazyčného divadla, je dobře znám i u nás; v porovnání s jinými současníky je inscenován nezřídka. Možná i pro svůj hravý a náročný jazyk, dovedně experimentující s novotvary do takové míry, že se mu začalo říkat „schwäbisch“, „švábština“. (Pro překladatele samozřejmě výzva.) Tentokrát nastudovali v ostravské Komorní scéně Aréna jeho kus Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Je to hra o autorových rodičích a (ne)soužití s nimi. Otec rodinu opustí po synově narození, syn si z něj utvoří démona: tvrdí, že otci stačil jediný pokus, aby matku, prostou venkovanku, oplodnil. Ostatně má v tom mít praxi, neboť za války oplodňoval árijské dívky v projektu „Lebensborn“, a napomáhal tak rozmnožení nadlidí. Jeho geneticky stejně vybavený syn však prožívá dětství s bigotní matkou v nuzném jednopokojovém bytě…
Werner Schwab: Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Překlad: Tomáš Kafka, režie: Janusz Klimsza, hrají: Alena Sasínová-Polarczyk, Petr Panzenberger, Vladislav Georgiev, Petra Kocmanová a další. Komorní scéna Aréna, Ostrava. Premiéra 13. 6., reprízy 19. a 25. 6. www.divadloarena.cz
Velké nesnáze na bedrech správných chlapů
Odolat je nemožné, i když je to bůhví kolikáté opakování celé „série“ a bůhví kolik dalších ještě bude následovat: na České televizi zase dávají drsné francouzské kriminálky ze sedmdesátých let. Tedy z doby, kdy se v Československu točila jiná série – filmů, které měly v názvu nějaké oslovení (miláčku, drahoušku, šéfe, dědečku, Jáchyme, Marečku atp.). Inu, dva světy, které si nemohly být dál. Ta konfrontace je pořád neuvěřitelná. Minulý týden běžel Strach nad městem, tento je to Lovec hlav. Proti sobě Jean-Paul Belmondo a Bruno Cremer, na pozadí ponurá šedivá, až odpudivá Francie, tempo ještě pomalejší než v jiných vážných Bebého filmech, atmosféra dusná, humor žádný. Kdo zná, těší se, kdo nezná, nechť se připraví, že dynamiku tohoto filmu určují obrazy, nikoli hopsající hlavní hrdina. Kdo vydrží, dočká se zmrtvýchvstání Oscara Wildea.
Snímek Lovec hlav vysílá ČT 2 v neděli 14. 6. od 20:00.
Motouze a těžké hlavy weltmana Toníčka
Výstava svéráze Antonína Kratochvíla, nazvaná notabene Dogma, to už je výzva. Vloni byla v pražské Malostranské besedě, teď je nově v prostorách Muzeu fotografie v Jindřichově Hradci, které si s její renesancí krásou nezadají. Je to jedenáct velkých pláten, na nichž jsou zachyceni většinou známí našinci, jimž Kratochvíl porůznu převázal obličeje tlustým provazem. S některými modely natočil ještě krátký videorozhovor. Celkově se oběma typy obrazů snažil znázornit, že zdejší společnost žije v zajetí různých předsudků, na které si zvykla a nepřijdou jí zvláštní. Od přivyknutí krádežím přes přizpůsobení se závisti, lžím po pochopení neurvalého chování. To jsou ta dogmata, zdánlivě nevyvratitelné lži. Cenná je výstava samozřejmě v tom, že je to názor člověka zcestovalého a dostatečně prozkoušeného životem v jiných kulturách, pobídka k zamyšlení.
Antonín Kratochvíl: Dogma. Výstava v Muzeu fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci trvá do 26. září.
www.dogmaphoto.co/cz/
Hlava a vztyčený prst prastrýce Blaháka
Rozkoš objevená náhodou: „kreslené příběhy s dodatečným slovním slovním doprovodem“ aneb krásný komiks Pavla Brázdy, nazvaný prostě Hra. V devatenácti kapitolách barevné čtvercové knihy se lze donekonečna kochat černobílými obrázky na žlutém pozadí, jejichž pestré figurky tvoří spolu s autorovými poetickými ironickými přípisy svět filozofického cirkusu. Nelze ho vyčerpat, ničemu se nepodobá – a přece je v něm všecko, co už bylo k vidění (třeba Josef Lada, Matěj Kopecký, Hieronymus Bosch). Hlásal-li Jan Werich mnoho o „člověčině“ a o tom, že „člověk má koukat, aby byl“, až se to stalo otravným, Brázda takřka do důchodu tiše pracoval. Dokládá, že to nejlepší v této zemi vždy vznikalo solitérně, bokem ‑ a pak udeřilo o to víc, protože dávno bylo soustředěné, koncentrované a zbavené ziskuchtivých ambic. Vydržela potřeba a radost tvořit.
Pavel Brázda: Hra. Vydalo nakladatelství Argo roku 2014. 279 s. 498 Kč.