Česká politická scéna je žalostně ideově vyprázdněná. O čem jiném svědčí fakt, že jediný ideový střet před volbami vyvolá kázání kardinála Duky na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi? Duka si tentokrát udělal vroubek nejen u pokrokové levice, když hovořil o volbách jako nástroji prosazení umlčované většiny. Kritici správně připomínají, že i katolíci jsou v české společnosti menšinou. Dukovo kázání ale dává smysl, pokud se čte společně s přímluvami, které na pouti nepřednesl nikdo z kleriků, nýbrž početná rodina z Veselí nad Lužnicí.

Samotné přímluvy se nikterak neodchylují od sociálně konzervativního pohledu na svět, který je katolické církvi vlastní, a množství rozlícených reakcí jen potvrzuje oprávněnost Dukova strachu, že tento názorový proud – zahrnující jak zdrženlivější přístup k migraci, tak odpor vůči genderové teorii –, ač vlastní většině obyvatelstva, je ve veřejné sféře vytlačován za okraj. Ne nutně v České republice, v západním světě však o umlčování konzervativních hlasů hovoří i přední liberální intelektuálové jako Fareed Zakaria. Přehlížení tohoto trendu je intelektuálně nepoctivé.

Kritizovaná přímluva za vyhnance a uprchlíky, „aby s naší pomocí nalezli odvahu vrátit se do zemí svých otců“, není ničím jiným než odrazem letitého volání syrských a iráckých biskupů, aby Západ pomohl křesťanům zůstat v Sýrii a Iráku. Naposledy před pár dny Jean-Clément Jeanbart, melchický arcibiskup z Aleppa, prosil „světové velmoci“, aby „pomohly Syřanům neopouštět Sýrii“. Syrské křesťanské církve jsou proasadovské, tedy by taková pomoc měla zřejmě spočívat v podpoře baasistického režimu, což je pro Západ nepřijatelné. Co je však pobuřujícího na návratu uprchlíků po válce domů? Leda by se nejednalo o uprchlíky.

Duka správně hovořil o „přirozené rodině“. Ta je, na rozdíl od vykonstruovaného pojmu „tradiční rodina“, o níž pokrokáři tvrdí, že nikdy neexistovala, vlastní lidstvu jako celku, bez ohledu na epochu, náboženství, kulturu. Rodina tvořená ženou a mužem, kteří spolu zplodí děti, má a musí mít výsostné postavení, protože její původ je přirozenoprávní – a nesejde na tom, kolik poslanců zvedne ruku pro rozdojení kozla. O útoku na manželství, které je „machinací otce lži“, mluvil i papež František. Ten samý papež zároveň v roce 2015 přirovnal genderovou teorii k jaderné hrozbě.

„Člověk v tomto ohledu páchá nový hřích, a to proti Bohu Stvořiteli. Bůh stvořil muže a ženu jako vrcholné stvoření a svěřil jim zemi. Záměr Stvořitele je vepsán v přírodě,“ řekl tehdy František a dodal, že každá doba mé své „Herody, kteří ničí a degradují tvář muže a ženy, a tak ničí i přirozený řád světa“. Papež tehdy dostál své prostořekosti a k genderu se vyjádřil tvrdším způsobem než Duka. Další dvě přímluvy, za školství v době relativismu a za muže a ženy, aby byli muži a ženami, lze ztotožnit s loňským vyjádřením papeže Františka, v němž zkritizoval francouzské učebnice, protože „učí proti přirozenosti“ o možnosti zvolit si sexuální identitu.

Ze všech Dukových kritiků na tento soulad upozornil pouze Filip Outrata v Deníku Referendum. Ostatní se dál dovolávají Františka jen tehdy, když se jim to hodí. Papalatrie, tedy jakési zbožšťování papeže, kterému za Františkova pontifikátu propadli takřka všichni někdejší kritici papežství, tak zůstává papalatrií selektivní nejen směrem ke konkrétním papežům, ale i k výrokům samotného Františka. Ty o migraci se dogmatizují a zneužívají proti odpůrcům bezbřehé migrace, ty o genderových otázkách se notoricky přeslýchají. Outratův kritický, ale vyargumentovaný sloupek září mezi šablonovitými protidukovskými výpady jako světlá výjimka.

Neznalost, s jakou někteří kritici přistupují k církevnímu dění, dále ztotožňuje Dukovy názory s rasistickými proudy v rámci katolické církve („etnicky čisté křesťanství“). V katolickém světě však právě preláti z černého kontinentu patří k těm nejkonzervativnějším, navíc jsou často zatíženi okcidentalismem, tedy Západ pokládají za bezbožný a nemravný, čehož dokladem jsou v jejich očích homosexuální manželství či potraty. Mnohá jejich vyjádření „by v některých západních demokraciích byla předmětem trestního stíhání“, jak píše levicový americký publicista Massimo Faggioli. I proti tomu Duka vystoupil.