Sexuální násilí, zneužívání, obtěžování je dnes velké téma – nemám v tomhle ohledu nějakou zásadní životní zkušenost, kterou bych mohl rozmnožit početná svědectví o prožitých příkořích (menší by se možná našla, ale nevím, co by si z jejich líčení mohl čtenář odnést, mě rozhodně nijak nepoznamenala). Zažil jsem ale několikadenní setkání s člověkem, který mnoha jiným tímhle způsobem udělal ze života peklo, dopustil se věcí snad až monstrózních. A mě to v tu dobu vůbec nenapadlo – banální a vzhledem k okolnostem naprosto pochopitelné. Někdy si člověk může myslet, že je v ráji, a pak se dozví, že to bylo nějaké úplně jiné místo.

V roce 1983 jsem se účastnil studentské výměny do tehdejšího západního Německa. Něco takového tenkrát bylo hodně neobvyklé, ale gymnázium, kam jsem chodil, byla škola UNESCO a naše němčinářka se rozhodla obnovit tradici výměn, která existovala v 60. letech, nějak se jí podařilo to zařídit. A protože pro mě měla trochu slabost, octnul jsem se mezi skupinkou šťastných, i když jsem se ve škole netěšil pověsti vzorného premianta. Jeli jsme na Západ a koukali jak zjara prakticky na všechno. Škola, ve které jsme dva týdny bydleli, byla výjimečná i na německé poměry. Jmenovala se Odenwaldschule, byla to soukromá a docela drahá instituce s hrdou historií, vznikla na začátku minulého století, koncipovaná jako protiklad tehdejšího autoritářského vzdělávání v zemi, stala se z ní vlajková loď pokrokového přístupu ke vzdělávání.

Navštěvovaly ji také děti prominentů nebo pozdější výrazné osobnosti německého veřejného života (Klaus Mann, Daniel Cohn-Bendit, Beate Uhseová a další). Škola zabírala rozsáhlý pozemek o samotě v hesenských kopcích, na jaře vypadaly skutečně krásně. Studenti žili ve školních „rodinách“, každou tvořila skupinka žáků různého věku a jeden učitel, každá měla pro sebe jeden domek uprostřed zeleně. Režim v té škole postrádal sebemenší znaky „buzerace“, kterou jsem z pozdně normalizačního Československa důvěrně znal. Studenti učitelům tykali a večer se s nimi scházeli na pokoji na lahev vína, byli zvyklí mluvit otevřeně o všem včetně sexu, který byl nejenom tématem hovorů.

Viděl jsem tam vrstevníky, kteří měli svou školu upřímně rádi a ze všeho nejvíc zbožňovali Gerolda Beckera, jejího ředitele, vlídně působícího elegantního muže. Byl veřejně známou osobností, autoritu na poli progresivní výchovy, když Astrid Lindgrenová dostávala prestižní Mírovou cenu německých knihkupců, přednesl laudatio. Taky působil jako velice přístupný chlapík, i jemu ve škole všichni tykali, bylo možné se na něj s čímkoliv obrátit. Českou návštěvu doprovázel na výletech po pamětihodnostech v okolí, párkrát jsme spolu docela dlouho mluvili, hlavně o politice, ale nejenom. Podobně jako ostatní studenti jsem k němu cítil naprostou důvěru a podléhal jeho charizmatu. On zase s pochopením poslouchal moje náctiletá moudra, bral je vážně. Po dvou týdnech jsem si sbalil těch pár drahocenných elpíček, která jsem ukořistil, a vrátil se s ostatními domů, rovnou na chmelovou brigádu. Byl to snad až zbytečně výmluvný kontrast.

Po víc než třiceti letech jsem při náhodném googlování narazil na článek ve Spiegelu, který odkazoval na několik dalších. Kolem Odenwaldschule propukl skutečně veliký skandál, který tu školu zničil. Důvodem bylo rozsáhlé sexuální zneužívání studentů učiteli. Mělo ve škole „tradici“ od samého počátku, už ve 20. letech si na ně někteří rodiče či studenti stěžovali, byli ale odbyti jako úzkoprsí a třeba i vzhledem k tomu, že tu školu vnímali jako pro celou zemi důležitou, nechtěli „dělat vlny“. Největší a vpravdě šílené měřítko to zneužívání nabralo právě za ředitelování Gerolda Beckera (1969–1985), postižených bylo snad až 130 a sexuálního násilí se na nich dopouštělo až deset učitelů, sám Becker měl za tu dobu mít desítky chlapeckých obětí (další si jistě svoje ponížení nechali pro sebe).

Byl v tom i jakýsi hnusný systém, predátoři si vybírali především studenty, kteří byli na sociálním stipendiu a dalo se u nich předpokládat, že budou mlčet, aby neohrozili svoje „privilegium“. S jedním klukem z chudé rodiny jsem byl na pokoji, před spaním si vždycky dával pár panáků, tehdy mi to přišlo odvázané, ale třeba k tomu měl děsivější důvod. Tomu systematickému násilí napomáhalo i rozdělení žáků do rodin, které jsem tolik obdivoval. Gerold Becker zjevně nevnímal žádné meze, pro Spiegel vypovídal i muž, kterému se na internátní škole stýskalo, chtěl telefonovat domů a přátelský ředitel Gerold mu na to řekl, že si může zavolat jenom z jeho bytu, každý hovor pak měl předpokládatelnou dohru. Ale ten chlapec si i tak potřeboval zavolat…

Po té dlouhé době jsou moje vzpomínky na Odenwaldschule kusé a možná ex post přibarvené šokujícím poznáním. Obrazy plné těch zářivých jarních barev a šťastně vypadajících lidí teď v mojí paměti připomínají spíš náborový leták nějakého destruktivního kultu. Jeden si říká, že to tam přece muselo být nějak ve vzduchu, ale nevycítil jsem tam vůbec nic. Nevzpomínám si na žádný falešný tón v té uvolněně a šťastně působící harmonii. Oddanost a obdiv, který ty děti projevovaly vůči Beckerovi, mi i po letech přijdou skutečné. Přinejmenším část jich přece musela aspoň tušit, co se ve škole děje. Možná to některým nevadilo, protože měli štěstí, božstvo Gerold svůj blesk seslalo někam jinam, postihlo jiného nešťastníka.

Možná byli zmanipulováni k přesvědčení, že takhle je to správně, že spolu s tím skvělým Geroldem sdílejí tajemství, které by ten pitomý svět venku nepochopil, protože oni jsou příliš svobodomyslní pro jeho upjatost. Možná ho všichni ti mladí lidé měli prostě rádi bez ohledu na to všechno. A třeba ho někteří měli rádi právě proto. Dost hrozná představa. Gerold Becker je už po smrti, před skonem v roce 2010 se obětem v dopise omluvil. Pravda o jeho škole vyšla najevo příliš pozdě na to, aby ho bylo možné postavit před soud. Potrestán nebyl.