Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry. Psal o obyčejných lidech své doby, v jejichž životech se něco zvrtlo. Na nedostatek inspirace si stěžovat nemohl, v roce 1896 byl obviněn ze zpronevěry a před úřady uprchl do Hondurasu. Po smrti ženy se vrátil do Texasu a byl odsouzen k pětiletému trestu. Pak odešel do New Yorku, kde napsal stovky povídek, také o tom půlroce, který prožil vysedáváním na jednom místě v ospalém honduraském Trujillu. Zemřel v roce 1910.

Banánová republika svého autora nejen přežila, ale prošla ve 20. století takovou renesancí, s jakou za Henryho života nikdo nepočítal. V jedné takové republice se v lednu 2000 konala státní loterie. Státní, protože ji spolupořádala zestátněná banka. Soutěžit mohl každý, kdo měl na účtě té banky alespoň 5000 zimbabwských dolarů. Jackpot 100 tisíc zimbabwských dolarů, v té době asi dvou a půl tisíce amerických dolarů, vyhrál – podržte se – prezident Robert Mugabe. Ministr ceremonií Fallot Chawawa s předstíraným překvapením četl jméno výherce.

Ten pravý jackpot Robert Mugabe vyhrál o dvě dekády dřív. Ale nepředbíhejme. Tento maminčin mazánek a samotářský knihomol studoval na misionářských jezuitských školách a několika tehdy prestižních afrických univerzitách. Rodina nebyla příliš bohatá, avšak zejména jeho matka Bona byla velmi ambiciózní, pokud šlo o synovo vzdělání. Přála si z něj kněze, Mugabe se ale rozhodl stát učitelem. V roce 1945 získal stipendium na jihoafrické University of Fort Hare. Jejím cílem byla výchova černošských elit. Po studiích odešel do Ghany, kde potkal svou první ženu Sally a zároveň se zhlédl v režimu Kwameho Nkrumaha, panafrikanisty a marxisty, jehož stále autoritářštější režim ukončil v roce 1966 zásah armády. To už byl Mugabe zpátky v Republice Rhodesii, jak se tehdy Zimbabwe jmenovala.

V roce 1960 vstoupil do Afrického lidového svazu Zimbabwe (ZAPU) orientovaného na Sovětský svaz, aby ho o tři roky později opustil a spoluzakládal stranu ZANU. Ta se kromě afrického nacionalismu ideologicky našla v maoismu. Brzy byly obě strany zakázány a Mugabe byl uvržen do vězení, kde si krátil čas dálkovým studiem na univerzitách. Po deseti letech byl v roce 1974 propuštěn a o tři roky později převzal nad ZANU kontrolu, a to včetně její guerillové odnože, která z dekolonizovaného Mozambiku vedla partyzánský boj proti vládě v Harare, hlavním městě, které se tenkrát jmenovalo Salisbury.

Říkal jsem vám to

„Je to komunista. Vždycky byl. Naprosto oddaný,“ vzpomínal Ian Smith v rozhovoru pro Guardian. Tento muž, běloch, stál v čele Rhodesie a svou zemi raději vedl vstříc sankcím a válce, než by ji předal Mugabemu. Jako kolonialista se nikdy necítil, v Rhodesii se narodil skotským přistěhovalcům. Za druhé světové války nastoupil k britskému letectvu a jako pilot bojoval v Egyptě a v Itálii. Po válce se vrátil domů – ani náhodou se v Africe nepovažoval za cizince – a začal se věnovat politice. Tam mentalitu kolonialisty nezapřel – vládl jménem dvou set tisíc bělochů a v zájmu pěti milionů černochů a nepřipadalo mu to divné. Dokud mohl, veškeré snahy černochů o emancipaci zašlapával do země.

Když v roce 1965 jednostranně vyhlásil nezávislost Rhodesie na Británii, neobával se ničeho menšího než toho, že Londýn sice udělí zemi samostatnost, ale vynutí si svobodné volby a k moci se dostane černošská většina. Západ směřoval k masivní dekolonizaci. Na jedné straně lze Smithovo jednání připsat rasismu. Byl zastáncem apartheidu a dost dlouho i přístupu „podáš prst, ohlodají ruku až na kost“. Na druhé straně věděl, že proti němu stojí nacionalistické a maoistické síly, které nechtějí nic menšího než revoluci. Ta by podle něj pro zemi skončila katastrofou.

Rhodesie byla oficiálně vzbouřenou kolonií. Britský premiér Harold Wilson zvažoval i vojenskou invazi, ale pochyboval dokonce o loajalitě vlastní armády. Rhodesii sice neuznal žádný stát a mezinárodní společenství na ni uvrhlo rozsáhlé sankce, ale Británie vypadala pateticky. Rhodesie navzdory sankcím prosperovala, mohla počítat s podporou Jižní Afriky, sankce však obcházely i mnohé západní firmy. Ekonomické úspěchy Smithovi nelze upřít. Rhodesie byla obilnicí Afriky. I černošské obyvatelstvo žilo v průměru o dvacet let déle než dnes.

Smith musel vzdorovat zároveň třem protivníkům – britské vládě, OSN a guerillám podporovaným z okolních států, kde již vládla černošská většina. Rhodeská válka v buši, kterou sváděla armáda s ozbrojenými partyzány, si vyžádala kolem třiceti tisíc obětí. Protože odpor stále sílil, začal Smith vyjednávat s umírněnými představiteli černochů. Odmítal jednat s komunisty. S černošským biskupem Abelem Muzorewou se dohodl na novém rozdělení moci. Ve smíšené vládě se stal premiérem Muzorewa, černoši získali většinu v parlamentu, menšina křesel byla vyhrazena pro zástupce bělošských voličů. Stát se přejmenoval na Zimbabwe Rhodesii.

Guerillový tábor dohodu odmítl, ale těmi, kdo poslední schopné zimbabwské vládě podrazil nohy a naservíroval zemi Mugabemu, nebyli černoši, nýbrž běloši. Zimbabwe Rhodesie nebyla uznána mezinárodním společenstvím a dohoda známá jako Lancaster House Agreement pak znamenala definitivní konec pokusu o multietnický stát se smíšenou vládou. Mugabe jejího podpisu později litoval. Protože konflikt neukončil vojensky, nestal se definitivním vítězem a alespoň v prvních letech musel do jisté míry tlumit svoji touhu po absolutní moci.

Jedeme z kopce

Po převzetí vlády se Mugabe věnoval likvidaci černošské opozice, často i podle kmenového klíče. Z loajálních příslušníků svého etnika Shona sestavil takzvanou Pátou brigádu, která byla od začátku určena k potírání opozičníků. Konflikt mezi ZANU a ZAPU se obnovil a prohloubil. Pátá brigáda ale nešetřila ani civilní obyvatelstvo. V roce 1983 si boje na území oblasti Matabeleland vyžádaly dva tisíce mrtvých. Přeživší Mugabe utěšil slovy: „Neplačte, pokud budou vaši příbuzní zabiti. Tam, kde muži a ženy dodávají jídlo disidentům, tam když dorazíme, tak je zlikvidujeme. My nerozlišujeme, když bojujeme, protože nemůžeme říct, kdo je disident a kdo jím není.“

V Matabelelandu se soustředila opozice, a navíc tu žil znepřátelený kmen Ndebele. Když byla oblast zasažena tříletým suchem, Mugabe rozhodl o ukončení humanitární pomoci a uzavření obchodů. Opozice se měla navzájem sníst, k hladovění bylo ale odsouzeno na půl milionu lidí. V roce 1987 konečně Mugabeho ZANU pohltila konkurenční ZAPU. Kromě sjednocení, k němuž představitelé ZAPU svolili pod nátlakem, došlo také k úmrtí asi deseti tisíc civilistů. V té době se Mugabe stále těšil obdivu západní levice, sbíral čestné doktoráty a byl opěvován jako síla demokracie a reformy. Ještě v roce 1986 mu byl udělen čestný doktorát University of Massachusetts.

Mugabe o multietnický stát nikdy nestál. Bělochy měl upřímně nerad, jakkoliv svůj odpor dokázal překonat, pokud to bylo nezbytné. V tomto směru se příliš nelišil od Iana Smithe. Přesto pro něj bylo primárním cílem vypořádat se s černošskými oponenty. Bělochy navíc první dekádu chránily dohody z Lancasteru. Garantovaly jim půdu i křesla v parlamentu. Běloši se ale stále častěji stávali cílem Mugabeho verbální agrese, především když bylo potřeba odvést pozornost od zhoršující se ekonomické situace země. Proto Zimbabwe houfně opouštěli a ti, kteří zůstávali, podporovali ve volbách Smithe a jiné bílé radikály. Mugabe proto postupně přitvrzoval.

Stát se zatím hroutil. Státní správa byla rychle afrikanizována lidmi bez praktických zkušeností. Obrovský rozmach korupce a snaha patřit k privilegované vrstvě, která měla neomezený přístup k finančním zdrojům, vedly k tomu, že státní podniky jako elektrárny nebo rafinerie začaly být pouze vysávány s cílem osobního obohacení. Úroveň veřejných služeb se prudce snižovala. Program pro redistribuci půdy skončil fiaskem – namísto malých rolníků si pozemky rozkradli ministři, poslanci a státní úředníci. Z nedostatku půdy pak Mugabe obvinil bělošské farmáře.

Černošské obyvatelstvo mělo brzy stejný vliv na směřování státu jako za Smithovy vlády – nulový. Život obyčejných lidí se ale zhoršil ve všech měřitelných kritériích. S černošskými oponenty, které neuspokojovalo obviňování bílé menšiny ze všech ekonomických problémů země, se Mugabe vypořádával jako diktátor. Patřili k nim třeba váleční veteráni, kteří se dožadovali finančních prostředků a půdy za službu v armádě. Vláda už ale v té době neměla téměř žádné finance, zbývala jen půda, již stále drželo pár stovek bílých farmářů.

O tom, jak iracionální politiku Mugabe vedl a proč musela skončit katastrofou, svědčí incident z roku 1998. Země byla na pokraji krachu. Mugabe se přesto bez konzultace s vládou rozhodl vyslat zimbabwskou armádu do války v Kongu. Náklady na vedení konfliktu překračovaly milion dolarů na den. Účast byla výhodná jen pro Mugabeho přátele, kteří získali koncese na těžbu konžských diamantů, kobaltu a jiných nerostů. Ve strachu z rodících se zárodků opozice připravil Mugabe návrh ústavy, která by upevnila jeho moc a vedoucí úlohu strany ve státě.

Lidé ji v referendu odmítli. A co víc, vznikající Hnutí za demokratickou změnu ohrožovalo i Mugabeho očekávané vítězství ve volbách v roce 2000. Opoziční předák Morgan Tsvangirai byl sice Mugabem obviněn, že je loutkou bílých farmářů, ale na voliče to už nezafungovalo. Po neúspěšném referendu začala na příkaz Mugabeho invaze na bělošské farmy. Gangy válečných veteránů a nezaměstnaných mladíků napadaly vlastníky farem, ale i jejich černošské zaměstnance. Na mnoha místech se černoši postavili na obranu zaměstnavatelů. Nic naplat. Část bělochů se uchýlila do Zambie, kde je velkoryse přijal tehdejší prezident Levy Mwanawasa.

Kdyby někdo psal příručku Jak zničit stát v deseti krocích, Robert Mugabe by mu mohl být zdatným mentorem. V důchodu, který ho čeká, na to bude mít času dost, finančně se zabezpečil na deset generací dopředu. Rasové faktory jsou podružné, jakkoliv by je rasisté rádi v příběhu Zimbabwe viděli. Tragédie Zimbabwe se ale v mnohém neodlišuje od tragédie Venezuely – zhouba není rasová, nýbrž ideologická. Robert Mugabe zabil svoji zemi a nesmírně uškodil svým lidem. Možná se za to jednou dočká stejných posmrtných ovací jako bratři v rudém triku Chávez a Castro.

Ještě v roce 2013, po všech hrůzách, kterých se Mugabe dopustil, vyšel v britském Independentu článek s názvem: „Děkuji, pane Mugabe: Nucené přerozdělení půdy v Zimbabwe vedlo k velké kontroverzi – ale transformovalo životy tisíců malých farmářů.“ Až se Západ vyléčí z myšlenek, že krádež něco pozitivně transformuje, možná bude mít zase víc lidí zájem tam patřit.