Španělský premiér Mariano Rajoy se ukázal jako opravdu tvrdý hráč. Po bezprecedentním zásahu španělských politických sil v Katalánsku, který si připsal na účet téměř devět set zraněných, pokračuje v naprosto nekompromisním kurzu. V jiné evropské zemi by byla tak rozsáhlá razie proti lidovému hlasování stěží představitelná. Proč se něco takového děje ve Španělsku, které je jinak otevřenou a stabilní zemí, jež se vyrovnala s ekonomickou krizí a kde nehrozí vzestup extrémní pravice jako v mnoha jiných zemích EU?

Španělské vládě jde zřejmě o víc, než je ochotná připustit. Celou neděli vysílaly španělské i světové televize téměř v přímém přenosu záběry, na kterých policisté shazují lidi ze schodů, střílí do nich gumovými projektily a řežou je obušky. Jen proto, že šli hlasovat v „referendu“, jež se v obdobné formě konalo již v listopadu 2014 a i tenkrát s podobným výsledkem. Tehdy vláda, kterou vedl tentýž Mariano Rajoy, nezasáhla vůbec a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, který označil hlasování za nelegální, výsledky ignorovala.

Z pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že neadekvátní a nečekaná reakce madridské vlády vyvolá celostátní krizi, zodpovědní politici začnou panikařit a postupně se poroučet. Španělská vláda ale řeší situaci s naprosto chladnou hlavou a podle všeho jí to prochází. Šéf diplomacie Alfonso Dastis dosáhl podpory evropských vůdců. Emmanuel Macron prohlásil, že beze zbytku stojí za „ústavní jednotou Španělska“ a francouzské ministerstvo věří ve schopnost španělské demokracie vést klidný dialog v rámci ústavních pravidel. Německé ministerstvo zahraničí zase informovalo, že se situace v Katalánsku uklidní „v mezích právního státu a dialogu v mezích daných ústavou“.

I před španělskou veřejností vláda trvá na tom, že hlasování bylo nelegální a policisté jen vynutili dodržování zákona. Vysoký představitel vládních lidovců Fernando Martínez-Maíllo na tiskové konferenci za přítomnosti Mariana Rajoye prohlásil, že hlasování o samostatnosti byl podvod, protože „někteří lidé šli odevzdat lístek desetkrát i čtrnáctkrát“, stejně jako je podle Martíneze-Maílla pochybné číslo osmi set zraněných. „Doufáme, že se uzdraví, ale jen ti opravdu zranění,“ dodal. Vše ostatní podle něj byla toliko marketingová manipulace independentistů. Kdo se však díval v neděli na některém ze španělských kanálů na záběry z Barcelony a Girony, může tomu uvěřit jen stěží.

Mlčící většina

Že jsou prohlášení Martíneze-Maílla nesmyslná, není nutné vyvozovat jen z televizních záběrů násilí. Když se podobné hlasování konalo v roce 2014, odpovědělo na otázku „Chcete, aby bylo Katalánsko státem? V případě, že ano, chcete, aby bylo samostatným státem?“ kladně osmdesát procent z těch, kdo se dostavili k urnám. Hlasovat přišlo celkem 2 440 000 Katalánců z celkového počtu něco přes pět a půl milionu, tedy asi 40 % všech oprávněných voličů. Na druhou stranu, šedesát procent oprávněných hlasovat nepřišlo, z čehož lze vyvodit i to, že tato mlčící většina se staví k samostatnosti zamítavě nebo respektuje nezákonnost referenda posvěcenou Ústavním soudem. Touto mlčící většinou pak až do letošního léta argumentovali španělští politici s poukazem na to, že independentisté reprezentují jen menší část katalánského obyvatelstva.

Hlavním argumentem vládních lidovců přesto po celou dobu bylo to, že španělská ústava neumožňuje konání referenda o územní celistvosti jen na části území státu, tedy jen v Katalánsku. Konání referenda na celém území Španělska by v podstatě nemělo smysl, protože výsledek by byl dopředu jasný. V průzkumu Institutu DYM před referendem se celých čtyřicet procent dotázaných Španělů vyslovilo ve smyslu, že jestli katalánské úřady od hlasování neupustí, má se aplikovat článek 155 ústavy a celá katalánská samospráva postavit podle článku 155 ústavy mimo zákon. Postoj, který zastávala celá řada Čechů, když se před čtvrt stoletím odtrhávalo Slovensko, totiž „když tolik chcete, tak si běžte“, je ve Španělsku téměř nepřítomný. Z pohledu ze střední Evropy se můžou zdát národnostní aspirace katalanistů logické. Španělé si je ale nechtějí připustit.

Poslední tři roky jsou vztahy mezi ústřední vládou a katalánským vedením ve znamení takzvaného „imovilismo“ neboli nehybnosti. Opoziční socialisté volají po dialogu, ale lidovcům to jde hůře než kdykoliv v minulosti. Současní představitelé katalánské vlády Oriol Junqueras, Raül Romeva nebo poslanec španělského parlamentu Gabriel Rufián jsou představiteli krajní levice a nacionalismu zároveň. Politický konflikt mezi nimi a Rajoyovými lidovci tedy nebyl jen konfliktem „národnostním“, ale z velké část byl konfliktem mezi tradičním pojetím parlamentní politiky a té antisystémové, kterou ve Španělském království reprezentují kromě strany Katalánská republikánská levice (ERC) i španělské hnutí Podemos Pabla Iglesiase.

Kdy ale došlo k takové radikalizaci španělské vlády? Když 17. srpna letošního roku zaútočili v Barceloně a v Cambril islámští teroristé a zavraždili na Las Ramblas patnáct lidí, ukázalo se před celým světem, že Katalánsko si žije do značné míry vlastním životem, nezávislým na zbytku země. Katalánští politici – šéf Generalitat Carles Puigdemont, barcelonská starostka Ada Colauová a vlivný radní z radikální strany Katalánská republikánská levice Oriol Junqueras – odstavili španělského premiéra a jeho ministry na druhou kolej. Pasovali se do role hlavních truchlících a manifestace proti terorismu využili nepokrytě ke svým politickým cílům.

Rajoy se choval v srpnu až podezřele rozvážně a diplomaticky. Část španělské pravice ale i médií mu to vyčetla jako slabost. Že referendu zabrání, Rajoy hrozil už před teroristickými útoky, ale je dost možné, že otočil právě v srpnu v Barceloně.

Zatím vládním lidovcům jejich taktika tvrdé linie vychází, situace se ale může opět vyostřit. Aby referendu zabránil, což se stejně nepodařilo, musel do Katalánska poslat deset tisíc policistů. Podle Jordiho Turulla, mluvčího katalánské autonomní vlády, se podařilo odevzdat a následně sečíst 2 262 424 hlasovacích lístků. Z toho na otázku „Jste pro, aby bylo Katalánsko samostatným státem ve formě republiky?“ odpovědělo kladně 90 % hlasujících. Proti hlasovalo asi 180 000 lidí a 50 000 lidí odevzdalo prázdné lístky. Podle Turulla přes sedm set tisíc odevzdaných hlasovacích lístků zabavila španělská policie.

V neposlední řadě jde i o peníze

Katalánsko je nejbohatším regionem Španělského království a Katalánci mají pocit, že na zbytek země těžce doplácejí. Na druhou stranu, bohatství Katalánska souvisí také s tím, že zejména v Barceloně sídlí mnoho firem s celostátní působností. Španělsko hrozí katalanistům již dlouho, kromě vyloučení klubu FC Barcelona z ligy hlavně zablokováním vstupu do EU, kam by se museli jako samostatná země znovu přihlásit. Lze si představit, že EU by samostatné Katalánsko nenechala venku a se Španěly by to nějak dojednala, ale nějakou dobu by to trvalo, což by tamní ekonomiku, odstřihnutou i od Španělska, mohlo znatelně poškodit. Na tyto argumenty slyšel bývalý šéf katalanistů Artur Mas, ale Junquerasova krajní levice nikoliv. Hlavní ekonomičtí aktéři se vyslovují k případnému odtržení jen opatrně. Pouze nedávno zesnulý majitel obřího mediálního koncernu Grupo Planeta sídlícího v Barceloně José Manuel Lara se opakovaně vyjádřil, že jestli independentisté se svými snahami o samostatnost nepřestanou, odstěhuje své podniky, které působí i v Latinské Americe, do Madridu.

Ve dnech po policejním zásahu proti referendu Katalánsko nadále žije v napjaté atmosféře a za přítomnosti španělských těžkooděnců. Protože vláda naplánovala policejní ofenzivu dost narychlo, policisté ze všech koutů země jsou ubytovaní provizorně na obří výletní lodi Moby Dada kotvící v barcelonském přístavu a v turistických hotelech. V letovisku Calella například hoteliéři španělské policisty požádali, aby své pokoje okamžitě vyklidili. Během potyček s demonstrujícími Katalánci došlo několikrát i na konflikty mezi španělskou celostátní policií a členy Mossos d’Esquadra, katalánské autonomní policie.

„Rajoy překazil referendum, ale ztratil Katalánsko,“ řekla novinářka Neus Tomàsová ještě během první říjnové neděle. Její slova se potvrdila, všeobecný odpor proti Madridu přitáhl na stranu Generalitat i Katalánce, kteří do té doby jejich politické vize nesdíleli.

Předseda katalánské autonomní vlády Carles Puigdemont žádá o pomoc EU a ujišťuje, že nedovolí, aby nejradikálnější frakce katalánských separatistů CUP iniciovala jednoznačné odtržení. Zároveň požaduje, aby okamžitě odešli španělští policisté. K nějakým ústupkům na obou stranách bude muset dojít. Aby se ale neopakoval říjnový scénář, bude třeba, aby nastaly viditelnější změny.

Britský The Economist doporučil Španělům, aby zvážili i změnu ústavy, kdy by umožnili hlasování o nezávislosti. Voliči by ale museli rozhodnout kvalifikovanou, nikoliv prostou většinou, což by možná mohlo být řešením. Minimálně zase na nějakou dobu. K tomu však pravděpodobně jen tak nedojde. Zatímco samostatné Katalánsko si, viděno zvenku, lze představit snadno, protože takto vznikla nejen v Evropě států celá řada, poradit Španělům a Kataláncům, jak si mají zařídit budoucí soužití, je těžké. Stejně jako odhadnout, co se v nejbližší budoucnosti stane.

Autor je hispanista a ředitel Českého centra v Madridu