Ve střední Evropě přituhuje, a pokud by to mělo být někde vidět, tak na oslavách sedmnáctého listopadu v Praze. Vítězství demokracie nad komunismem před osmadvaceti lety půjde v pozici designovaného premiéra slavit muž, který byl v době tohoto vítězství komunistickým prominentem a agentem tajné policie.

Častěji se vedou tirády o tom, jak si ve státech střední Evropy uzurpují moc autoritářští vládci, kterými prý jsou Jarosław Kaczyński nebo Viktor Orbán. Mohou se nelíbit třeba levicovým liberálům nebo mnohým dalším, přesto na jejich účasti při oslavách pádu komunismu není nic nepatřičného, když se na něm sami podíleli. Posilování své moci také vysvětlují tím, že chtějí dotáhnout do konce revoluci z konce osmdesátých let a definitivně vyhnat od vlády exponenty minulého režimu a také ty, kteří se s nimi chtěli ex post smířit. V Česku je tomu přesně naopak, protože premiérem se z vůle voličů a bývalého komunisty v pozici prezidenta stane člověk z kádrových rezerv KSČ, který veřejně slibuje, že se nějak vypořádá s režimem nastoleným po pádu komunismu.

„Opět se potvrzuje, že systém, který tu fungoval 25 let, se brání a jen tak snadno se nevzdá,“ připomněl své úmysly vítěz voleb Andrej Babiš naposledy v úterý. Není to úlet ani nepatřičná arogance. Volby přece suverénně vyhrál s programem, kde hned ve třetím odstavci připomíná, že ten „nesnesitelný korupční systém“ posledních „devětadvaceti let“ byl „něco naprosto šíleného“. Zároveň slíbil, že s ním bude dál bojovat.

Hledat důvody, proč to v Česku dopadlo jinak než v Polsku nebo Maďarsku, které byly roku 1989 naším vzorem, je úkolem pro budoucí historiky. Pro současníky je důležitější něco jiného. I ti největší odpůrci polské a maďarské vlády vědí, kam chtějí jejich představitelé zemi posunout, a také s tím případně rezolutně nesouhlasí. V Česku dnes neví nikdo, kam až revanš předlistopadových elit může zajít. Myslí Babiš změnou systému, že úplně zruší demokratický režim? Vrátit čas před listopad 1989 není možné, přesto by šlo vytvořit autoritářskou vládu, která bude schopná manipulovat volby, obnovit úřední sledování všech občanů a kontrolu nad podniky, které nebudou mít zahraničního vlastníka.

Ticho před útokem

Pravděpodobnější je přesto výklad, že polistopadový „šílený systém“ nebyl poražen a nebude se nijak významně měnit. Pouze se ho snaží ovládnout populisté z různých stran politického spektra. Patří k tomu, že používají silná slova, ve skutečnosti však nevědí, k čemu získanou moc použít, kromě toho, že ji budou chtít všemi prostředky udržet. Něco podobného Češi zažili po roce 1998, když si dvě strany bez velkých kompetencí chtěly užít moc nad prosperujícím demokratickým státem, a proto se ji pokusily monopolizovat opoziční smlouvou a změnou volebního zákona. Něco podobného se dá čekat od volebních vítězů také v této době a na veřejnosti bude záležet, do jaké míry může takový plán vyjít.

Ve vší úctě k protagonistům převratu roku 1989 se sedmnáctý listopad jako důležité datum obvykle přeceňuje. Připomíná se jako vítězství demokracie, i když ve skutečnosti ohlásil samovolný rozpad komunistického systému, ke kterému v Československu došlo nejen po Polsku, Maďarsku nebo východním Německu, ale dokonce týden po Bulharsku. Když už je ovšem tento den svátkem demokracie, pak by namísto oslav, které nutně musí mít jistý rozměr trapnosti, mohl posloužit ke střízlivé úvaze, jak se připravit na útok, jenž musí přijít.