„To zase byly volby,“ hlásí starý Sepp na chalupě u Dunaje manželce. „Prý měly nejdelší kampaň v historii, a taky nejšpinavější. A budeme mít nejmladšího premiéra v Evropě,“ shrnuje superlativy, které zaslechl. „A změní se něco?“ ptá se manželka. „Nic. Pořád budou vládnout lidovci,“ uklidňuje manžel a usazuje se na verandu, odkud je výhled na večerní oblohu nad Vídeňským lesem.

V nedělních volbách do rakouské Národní rady opravdu vyhrála lidová strana (ÖVP), kterou vytáhl z dlouholetých potíží dosavadní ministr zahraničí, jednatřicetiletý Sebastian Kurz. Se ziskem přes 30 procent nutně premiérem být nemusí, protože většinu by mohli složit i sociální demokraté (SPÖ) a Svobodní (FPÖ), radikálně pravicová, ovšem na rakouské scéně dávno etablovaná strana. Oba Kurzovi konkurenti získali podle předběžných výsledků přes 25 procent a mají dohromady bezpečnou většinu. Obecně se však počítá, že se domluví lidovci a Svobodní, jejichž programy se téměř kryjí. Kurz se svou pravou rukou, ministrem vnitra Wolfgangem Sobotkou se už od minulého roku snaží zpřísnit politiku vůči přistěhovalcům, jak si dávno přejí Svobodní, naopak šéf FPÖ Heinz-Christian Strache vyškrtal z ekonomického programu přehnané sliby, aby se tolik nelišil od ÖVP. Dvojka Svobodných Norbert Hofer ihned po volbách vystoupil s prohlášením, že jeho lidé jsou připraveni konstruktivně spolupracovat při správě země.

Špinavá mezihra

Kurz vyniká hlavně tím, jak se sám dokáže inscenovat, říkají o vítězi voleb s lehkým pohrdáním jeho konkurenti i mnozí experti. V Rakousku to však znamená přednost, protože jak každý ví, z vystupování na veřejnosti jde vyčíst i skutečné schopnosti. Ty Kurz jednoznačně prokázal při jednání se zeměmi jihovýchodní Evropy, které vedlo k uzavření balkánské migrační cesty. Proto byl přirozenou volbou po opravdu nekonečné a ze všeobecné únavy často hysterické kampani. Začalo to už v dubnu 2016, kdy se otevřela kampaň pro prezidentské volby, které se protáhly kvůli opakování a odkladům druhého kola až do prosince. Pak byl pár měsíců klid, ovšem další kampaň pro volby do Národní rady začala letos v květnu. Kurz si totiž po nástupu do čela ÖVP vynutil rozpuštění velké koalice se sociálními demokraty, kde jeho strana hrála roli menšího partnera.

Rakušané zažili pouze jednou, že se Kurzova pozice jako volebního favorita otřásla. Bylo to čtrnáct dnů před volbami, paradoxně v okamžiku, kdy se zjistilo, že sociální demokraté platí kontroverzního mediálního podnikatele Tala Sibersteina. Ten založil dvě internetové stránky s rasistickými nebo prostě hloupými výroky, které byly připisovány Kurzovi a jeho příznivcům. SPÖ se bránila tím, že stránky nechali vytvořit sami lidovci, aby jejich odhalením znemožnili socialisty. Pak nebylo dlouho jasné, jak všeobecné znechucení změní očekávané výsledky. Veškerá špína, kterou na sebe lídři navzájem vylévali, nemusela voliče nutně odradit, ale naopak mobilizovat. Zřejmě k něčemu takovému opravdu došlo, protože sociální demokraté dopadli o poznání lépe, než se čekalo. Přesto Kurzovo vítězství neohrozili.

Rozvrácená země, kde by chtěl žít každý

Čekalo se, že Rakušany čeká obdobná volební katastrofa jako jiné země, a obecně panovalo přesvědčení, že si ji strnulá a zkostnatělá země zaslouží. Německý žurnalista a dlouholetý vídeňský zpravodaj Hans-Peter Siebenhaar o tom dokonce vydal knihu „Rozvrácené Rakousko“. Píše v ní, jak se hospodářský potenciál země zmenšuje a dál bude zmenšovat kvůli „přehnané byrokracii, příliš vysokým daním i daňové kvótě, všeobecné nenávisti k podnikatelům, neschopnosti kriticky myslet, ignoranci a nekompetentním rozhodnutím“. Značná část ohlasů na knihu od rakouských čtenářů prý spočívala ve výzvách, ať tedy táhne zpátky do Německa.