Wabi Daněk umřel v listopadu, svádí to k sentimentálním výlevům. Autor Písně, co mě učil listopad, odešel zrovna v tenhle měsíc. A listopad v té skladbě skutečně představuje nějakou předzvěst, která se ozývá i uprostřed léta, někde tam je. Tiše a neustále přítomná, jako vědomí smrti v čase jara života. Předpokládám, že Wabi Daněk by takovou vypjatou interpretaci nepřijal s moc velikým pochopením, nemyslím, že psal svoje texty s ambicí vkládat do nich bůhvíjaké hlubiny. Takové písničky ke zpívání prostě, snadno se to řekne, obtížněji se to dělá. A hudba Wabiho Daňka a vůbec jeho persona byly nějakým přesvědčivým způsobem obyčejné. Chlapík jde lesem a je mu trochu smutno, ale vlastně docela příjemně, život možná tak docela nevyšel, někdy to bolí, nemá ale cenu z toho dělat nějakou velkou vědu. V lese je hezky, možná narazí na nějaké kamarády, popovídají si o těch svých životech, oheň bude praskat…

Poslední dobou se vede často dost vzrušená debata o tom, jak by to mělo správně vypadat v komunikaci mezi muži a ženami, od dam v ní často zaznívá, že pánové by měli více projevovat svoje city. Možná se ale ta představa chladného chlapíka, který city uzavírá do sebe a tají je, zakládá na nějakém nedorozumění. Možná ti pánové svá citová hnutí projevují nějakým jiným způsobem, nějakou jinou řečí. Třeba se sejdou v lese, zpívají posmutnělé písně a představují si přitom, že jsou v Americe. Ty největší hvězdy toho nejchlapáčtějšího žánru – klasické country – často byli také velcí „cíťové“ a snad k tomu ani nepotřebovali být ponoukáni. „Jsem tak sám, že bych skoro brečel,“ zpíval úpěnlivým hlasem ten největší z psanců – Hank Williams. Tahle země je malá, měřítko její krajiny tomu odpovídá, velikost těch vyzpívávaných citů taky. Wabi Daněk ji trefil dobře, asi proto, že to byl taky fajn člověk a taky měl ten svůj hlas, který zněl mužně i hebce, věřím, že kvůli němu měl Daněk hodně oddaných fanynek. Nemůžu říct, že bych jeho hudbu vyhledával, neznám ale nikoho, komu by připadala protivná nebo směšná. Jasně, za mlada jsme měli s kamarády legraci z té okázalé posvátné úcty, kterou návštěvníci festivalu Porta vzdávali jeho Rose na kolejích. Ta skladba za to ale nemůže, zpívá se v ní o chlapíkovi, který po těch kolejích jde sám, splývá s krajinou, která jako kdyby byla jenom jeho, a on v ní nikoho dalšího nepotřebuje. Udělat z ní něco na způsob hymny, prostředek nějakého kolektivního sdílení, se vlastně míjelo s její podstatou, Wabi Daněk rozhodně nebyl nějaký tribun pro masová shromáždění, lidé si ale mohli broukat spolu s ním.

S kamarády jsme se tehdy smáli ledasčemu, obřadné vážnosti českého trampingu osmdesátých let s jeho někdy až svazáckými projevy, nedomrlými skoro protestsongy, jež bylo třeba brát tak vážně. Lidi jako Wabi Daněk představovali ale tu jeho tradičnější a snad i poctivější tvář. Neprezentovali se jako umělci a myslitelé, Daňkovy skladby vlastně ani moc nemluvily k tomu tehdejšímu „dnešku“. Nesly jen jakousi sdělnou emoci, na niž se mohla spousta posluchačů snadno napojit. Patřily do světa českého trampingu, pro který spíš než organizovaná snaha o vylepšování životního prostředí v mezích tehdejšího zákona byly příznačné páteční sedánky chlápků s kytarami v nádražní hospodě. Písničky o těžkém životě lodníků na hudsonských šífech, o tom, že „pravdu má jenom bouchačka“, všechny ty zpěvy příslušníků možná trochu bizarního lesního kmene, který na všednost pracovního procesu a omezenost horizontů zadrátované země reagoval usilovným předstíráním, že jsou někde jinde. I z těch jsme jako kluci měli legraci, fóry, které jsme na jejich účet dělali, ale byly, myslím, pobaveně láskyplné, vždycky jsme v nich viděli jakési vzdálené příbuzné. Anebo předzvěst věcí příštích, časů, kdy si i někdejší znalec kapel nové vlny najde v nějakém ošoupaném podniku sesli a k těm songům dávných osad se přidá, když tedy bude mít štěstí – nějak je těch podniků, kde se zpívá, čím dál míň.

Byla to družná kultura, v něčem velice česká nebo středoevropská, založená na hře, iluzi, že pár vlakových zastávek za městem začíná svět, který by mohl být jiný, nemusela by do něj dolehnout moc okresního hejtmana nebo stranického tajemníka, vládla by tam jiná pravidla, určená nějakou místní verzí manitou nebo imitací bouchačky. Člověk by tam zpíval o Johnu Hardym a třeba by se dokázal přesvědčit, že toho člověka skutečně znal. V písních toho světa se kromě všech těch jmen tehdy tak nedosažitelných míst a příběhů vybájených hrdinů zpívalo o obyčejných věcech – neklidu, který člověka nutí být v pohybu, být někde sám a jít, protože za horizontem čeká třeba něco neznámého. Hodně z těch někdejších víkendových poutníků v kožešinových čepicích a kovbojských kloboucích nepatřilo mezi vážené měšťany, spíš to byli lidé dělnických profesí (Wabi Daněk dělával saniťáka, práci, která v jakémkoliv režimu člověka netlačí do konfliktu se svědomím). Je to docela smutné srovnání – ve stejné společenské vrstvě dnes sílí vliv ideologií nepřátelských vůči tuláckému impulzu. Založených na nedůvěře, potřebě obehnat svoje hnízdo vysokým plotem, pořádně v něm utěsnit okna, abychom se nepřipravili ani o trošku toho skvostného teplíčka nebo nebyli vystaveni nějakému nepříjemnému srovnání. Písničky těch dávných trampů vystřídal hněvivý křik triumfujícího paďoura. To jsme to zase dopracovali.