Ernesto Che Guevara, globální ikona revoluce, zbojník z pralesa, smutný kat s baretem. Od března 1967 vedl guerillovou válku v Bolívii. 8. října byl zajat vládními vojsky, den nato zastřelen. Přesně před padesáti lety začala legenda žít posmrtným životem.

O Guevarovi byly napsány desítky knih, vyšlo několik jeho tlustých biografií, v nichž je popsán skoro každý den jeho poměrně krátkého života – bylo mu 39. Asi nejméně známým a největším tajemstvím zahaleným úsekem jeho života je pět měsíců, kdy po odchodu z Kuby žil od března do července 1966 v Československu, přesněji v Praze a ve vesnici Ládví u Prahy, kde inkognito obýval nenápadnou vilu se zahradou.

Ty čtyři pražské měsíce před odletem do bolivijských pralesů, kde měl v úmyslu zažehnout požár „globální revoluce, žil v Čechách inkognito“ a pod změněnou identitou, vystupoval jako uruguayský obchodník, tedy de facto kapitalista: byl ostříhaný, oholený, nenápadný. Měl zde, pod diskrétním dohledem čs. tajných služeb, nejspíš načerpat síly po fiasku akce v Kongu, kde se naprosto zhroutil jeho plán obrátit kmenovou válku domorodců ve válku protiimperialistickou. V péči českého personálu se měl vykurýrovat, nabrat váhu i síly k dalšímu dobrodružství. To je však zhruba vše, co se o těch měsících ví. Jisté je, že to bylo posledních pár relativně klidných měsíců Guevarova neklidného života, který se chýlil ke svému konci.

Jeho stín v pražských ulicích se pokusil v 90. letech sledovat argentinský spisovatel Abel Posse v románu Che Guevarův pražský příběh, který před pěti lety lety vyšel v překladu Blanky Stárkové. Posse ve svých knihách originálně navazuje na tradici magického realismu: jeho česky vydaný román Psi z ráje (1993) je do metafory mýtu převedenou historií Latinské Ameriky. Také jeho „pražský“ Che Guevara, vydaný španělsky roku 1997, není prostou biografií či literaturou faktu. Je to literární meditace nad smyslem oběti, nad paradoxy dějin, nad revolucí, ale i nad tím, co tvoří „ducha argentinství“, protože, čtenář může mít pocit, to Posseho na Guevarovi zajímá asi nejvíc. Posse měl k napsání knihy ideální podmínky. V první polovině devadesátých let působil v Praze jako argentinský velvyslanec, což mimo jiné přinášelo možnost věnovat se sbírání materiálu o pražském pobytu jeho krajana. Vzhledem k nedostatku jakýchkoli pramenů, ba jejich absenci, však více času věnoval zřejmě snění o tom, co asi Che Guevara tehdy v Praze prožíval, čím se zabýval, na co myslel. Přičemž sama představa, že Abel Posse chodí začátkem 90. let po Praze a sbírá stopy po Che Guevarovi, o němž chce napsat román, je hodna románového zpracování – však jde také o jednu z vrstev jeho knihy. Praha se právě zbavila komunistického krunýře a okázale odvrhovala vše, co bylo spojeno se starým režimem.

Che Guevara a jeho představy o revoluční praxi, to bylo asi to poslední, co by tehdy českou společnost zajímalo. Jeho kult nepřitahoval ostatně ani české komunisty, kteří ho v té době nejspíš málo znali, a kdyby ho spatřili živého v jeho nejdivočejších letech, zřejmě by se před ním pokřižovali jako před belzebubem. Che Guevarova sláva, jistěže problematická, měla teprve do Čech přijít. A ještě teď je jeho přijetí u českých břichatých komunistů dosti křečovité a komické.

Posse k přiblížení Guevarova klíčového úseku života použil starý vypravěčský trik: dostal se k hrdinovým deníkům, které mu předal poněkud obskurní český špion, jenž tehdy měl Guevaru znát (dokonce ta postava působí reálně). Guevara si opravdu psal po celý život (známé jsou díky filmu tzv. Motocyklové deníky z jeho cest po Latinské Americe). Je tedy dobrý důvod domnívat se, že si je psal i za svého pobytu v Praze. Skutečností je, že se žádné nezachovaly, nebo jsou drženy někde v kubánském archivu... Spisovatel je tedy napíše, jako by je napsal sám hrdina, čímž provede jakousi empatickou operaci převtělení do své postavy. 

Posseho Che Guevara tedy zažívá v Praze osudový stav. Jde o situaci mezihry mezi dvěma partiemi, přičemž hráč ví, že půjde o partii poslední. Je tedy čas k zúčtování a k rekapitulaci. Posse nechává svou postavu projít pochybnostmi, které mu daroval ze soucitu, na nějž má jako spisovatel právo. Che Guevara v jeho podání vychází nikoli jako člověk bez svědomí, jak se vinou svých brutálních činů může jevit, ale spíš jako člověk zoufalství, oběť sebedestruktivního pudu, v němž hraje velkou roli fascinace smrtí, která je spojena s jižanskou erotikou, jež je vždy temná a tragická, tak jako buenosaireské tango. Je to člověk osamělý, který je sice milován svými věrnými, ale je sám na svou herojskou roli, kterou si předsevzal. V Praze je navíc konfrontován s realitou „skutečného socialismu“, který je zpitvořenou karikaturou jeho snů. Je to portrét muže, který svou krizi nemůže překonat než dalším útokem proti hradbám. Že přitom shoří svět, je mu jedno. Shořel v něm sám.