Na Západě včetně Česka se rozběhla někdy docela intenzivní debata o sexuálním obtěžování (v tomto čísle Týdeníku Echo je jí věnována rubrika Salon). Její mužští účastníci mohou být v očích některých svých ženských protějšků diskvalifikováni tím, že je v takové míře nezažili, případně zažili, ale většinou nikoliv v pozici člověka, na nějž si dovoluje někdo z pozice výrazné převahy, třeba také fyzické. Skutečně to tak je, jen malá část mužů byla sexuálně obtěžována někým tělesně daleko silnějším, než byli v danou chvíli sami, a jehož útok by pro ně byl zničující a třeba i smrtelný (jistě, ve vězení se prý může přihodit ledacos, rovněž i mimo jeho zdi, bavíme se ale o aspoň relativně běžných situacích).

V něčem analogická situace je ovšem v životech českých mužů – včetně poddruhu intelektuálněji založený pán z velkoměsta – relativně běžná. Jistě ne každodenní, avšak představit si ji umí prakticky každý. Je to ta chvíle, kdy je jeden v hospodě lidovějšího charakteru, na venkovské taneční zábavě nebo se pozdě v noci vrací pěšky domů a upoutá tam pozornost zkušeného, několika skleničkami posilněného bijce, který má zrovna náladu se rvát (případně jeho skupina stejným způsobem zaujme skupinu na bitku „nadržených“). V takovéhle situaci člověk moc možností nemá, vlastně jenom dvě. Jít do toho, anebo ne. V prvním případě záleží na kondici a zkušenosti, muži, kteří mají obojí, takového agresora zpacifikují ručně a mohou se vrátit ke stolu nabiti „vítězným“ adrenalinem.

Nezkušenější dostanou přes ústa, třeba docela hodně. A pak jsou ti rozumní – nechtějí být biti, nějak se z toho hrozícího průšvihu zkusí vykecat, případně hledají příležitost zmizet po anglicku, možná při tom taky ledacos nelichotivého vyslechnou. Dostanou se z toho živí a zdraví, po té nedotažené konfrontaci v nich ale může zůstat docela drásavý osten – nebylo to tak správně, tělo sice před újmou ochránili, ale způsobili si zranění na duchu. Ozývá se v nich představa, že muž by do boje měl jít, i když mu hrozí brutální výprask, že je lepší ho přijmout, nechat si tu pusu hrdě rozmlátit než se takovým či onakým způsobem bitce vyhnout. Zvlášť zamlada. Ale pak se to třeba změní. Hezky se to dá ilustrovat na postavě Spidera ze skvělých Scorseseho Mafiánů (Goodfellas).

Ten film z počátku 90. let je dynamické mafiánské drama, popisuje zločin jako životní styl, je v něm hodně násilí – krutého a jaksi samozřejmého. Spider (hraje ho Michael Imperioli, pozdější Chris z Rodiny Sopranových) je mladý barman v podniku, kam hrdinové chodívají po zavíračce hrát karty, Spider je obsluhuje. Jednou nepřinese drink, který si objednal psychopatický prcek Tommy (Joe Pesci). Je mu jasné, že by z toho mohl být problém, tak se snaží Tommymu zdvořile vysvětlit, že ho přeslechl. Ale zamotává se do toho a Tommy se cítí Spiderovým opomenutím ponížený (nepřinesl drink zrovna mně, nemůžu to nechat jenom tak).

Zatímco si ho společnost u stolu dobírá, Tommy se rozpaluje a nakonec věc uzavře ponižujícím „fórem“ – napodobí westernovou scénu a začne Spiderovi střílet pod nohy, chce ho tak donutit k tanci. Jenomže se špatně trefí a střelí barmanovi kulku do chodidla. Zanedlouho se v baru u karet sejde stejná společnost, Spider zase obsluhuje, kulhá, nohu má ovázanou. Tommy si z něj dost hrubým způsobem dělá legraci a i jinak se do něj naváží. Spider ho tichým a zakřiknutým způsobem pošle do prdele. Mafiány to pobaví, aplaudují Spiderovi a „štengrují“ Tommyho (Co s tím uděláš?). Tommy Spidera několika ranami zastřelí.

Je to naprosto nesmyslná, a tím o to strašnější smrt. Zároveň Spiderovo chování může působit až obdivuhodně, hrdinsky. Byl to kluk, kterého život nečekaně přivedl do situace, v níž šlo o jeho důstojnost. A taky v ní zjevně neměl šanci. Mladík a nijak velký ranař v místnosti se skupinou přiožralých nebezpečných a ozbrojených lidí. Ten nejhorší z nich s ním jde do konfrontace, provokuje ho, vlastně zbaběle, protože si je vědom své totální převahy, lomcuje s ním nemocné ego, které ho nutí vidět v běžné situaci urážku na cti. Poníží Spidera, střílí mu pod nohy – a Spider opravdu tančí. Možná to vnímá jako selhání, přestože mu nic jiného nezbývá, když se chce vyhnout kulce. Asi to v něm nějak zůstalo, vybudilo ho to k odhodlání. Podruhé už se nenechal.

Možná mu ta slova nějak ujela, to, že se aspoň symbolicky postavil na odpor, nemuselo být výsledkem vědomého rozhodnutí. Ale stejně. Pro mužského diváka určitého typu je Spider v něčem imponující. Postavit se zlu proto, že se v danou chvíli prostě nedá nic jiného dělat. Vlastně podobně jsem v době dospívání vnímal ty, kdo se nějakým způsobem otevřeně postavili komunistickému režimu – nevěřil jsem, že by se tímhle způsobem dalo něčeho dosáhnout, podobně jako spousta jiných jsem věřil, že tu ten režim bude navěky. Taky jsem v tom viděl trochu „spiderovské“ gesto – marné, a zároveň nutné. K ničemu to nepovede, a nic jiného se dělat nedá. Když jsem ale viděl Goodfellas naposled, bylo mi toho barmana především líto. Škoda toho kluka.

Možná v tu chvíli mohl myslet na lidi, na nichž mu záleželo, třeba na mámu. Podumat o nějaké jiné cestě, jak odmítnout Tommyho a všechno, co ten násilník reprezentuje. Spider proti sobě přece neměl nějaký všudypřítomný režim, ale jednoho narušeného vrahouna, který si ve městě plném barů oblíbil zrovna ten, kde Spider pracoval. Asi by na místě toho kluka bylo správnější změnit pracoviště než využít příležitosti ke sebezničujícímu heroismu. Ale jasně, jsou to hraběcí rady. Protože mladí kluci to mají prostě těžké.