Ještě pořád nebylo všechno řečeno ke kampani „metoo“. Jako každé správné hnutí za obrodu a nápravu lidstva obsahuje prvky racionální a prospěšné. Ty by šly vyjádřit starou maximou „nikdy nedělej jiným to, co ty sám nemáš rád“. Pamatuju si z dětství, tak z věku 12 až 13 let, na debilní zábavu v tělocviku, kdy hoši jeden druhému nenadále, zákeřně zezadu, stáhli trenky, nejlépe tak, aby to zahlédla spolužačka. Nenáviděl jsem to. Vzhledem ke svému pozdnímu vývoji a nemotornosti jsem se stával častou obětí téhle zvrhlé, a přitom tak nějak pubertálně lidské zábavy, ale přesto není vyloučeno, že jsem to někdy někomu udělal sám. Nebo se o to pokusil.

Inu, i v člověku úplně mírném, studijně založeném dříme zvíře. Takže „me too“. A omlouvám se, dávný spolužáku, jestli jsem tě traumatizoval. Já na oplátku mohu říct, že ti odpouštím, to mé trauma snad již odeznělo. Ale kdo ví, co si člověk s sebou v sobě nese. Již to nedělám a nikdy neudělám.

Jsou tam však i prvky iracionální, ba trochu šílené. K nim patří především inkviziční atmosféra, jež ji provází, jež vede k tomu, že obviněný už je předem vinen, že se ani nesnaží bránit, vymlouvat se, obhajovat. Zatím všichni jen sklopili hlavu a hluboce se ponořili do temnot svého chlípnictví. Společnost je zavrhla, vymazala z paměti, v drsnějších dobách by je vyhnali mezi malomocné, teď je maže z filmů a jejich jména se vyslovují s opovržením. Dobře jim tak, zvrhlíkům, ale stejně, není to věc soudu, vyšetřování, důkazů? Tady presumpce neplatí?

Ne, neplatí, tady jde o ctnost. Tady jde totiž o postoje, o jejich správnost, spravedlivé pobouření. Jsme pobouřeny, volají oběti i jiné ženy, které jsou oběti alespoň symbolicky. My jsme také pobouřeni, opravdu, věřte nám, rychle se přidávají hypotetičtí vinní muži. Ti, kdo se nepřidají dostatečně včas a důrazně nebo jen váhavě, nebo dokonce mají sebevražedné sklony ty bezesporu zavrženíhodné projevy relativizovat, nebo snad, ach, jaká opovážlivost, omlouvat, tak ti nechť se jdou pohřbít na smetiště dějin.

Protože tady nejde už o ty napadené holky a šikanované ženy. Ty opravdu zaslouží podporu, solidaritu, pochopení. S každých děvčetem, které nějaký hulvát třeba jen slovně, natož tělesně napadne, se trochu zatřese zem a cit muže je otřesen a zahanben. Tak to myslím i většina mužů v naší kultuře cítí, galantnost a úcta k ženě patří k základům Západu, který se však i těmito kampaněmi pohřbívá.

Tady totiž jde o něco jiného: tady jde opravdu o dějiny, o dějinnou změnu. Zrovna jsem dočetl rozhovor s jedním jistě vzdělaným a moudrým americkým sociologem, který s vážnou tváří říká, že nyní, podaří-li se tato kampaň, začne konečně pořádný sex. Nemyslí tím asi, že se nyní konečně rozjede pořádná všeobecná šuk..ka, ale zavládne jakýsi soulad, který zasáhne právě i sex, neboť v něm jde přece o to stejné, tedy o uznání, o vzájemnost, o respekt (rozhovor byl samozřejmě v Respektu). Ideálním cílem kampaně by totiž měla být jakási nová postsexuální společnost, o které její protagonisté už dlouho sní. Měla by v ní být nastolena konečná harmonie mezi pohlavími, měly by v ní být odstraněny zbytky rozdílů mezi mužem a ženou, rozdílů, které jsou stejně umělé, sociálně vykonstruované, neboť jsou produktem nikoli přirozenosti (ta neexistuje), nýbrž plodem patriarchální nadvlády muže nad ženou. Ta až skončí, nastane blažený čas rovnosti, čas kamarádskosti a bratrství, či vlastně sesterství, prostě sourozenectví.

Inu, autor glosy má již, co se dá dělat, horizont pohlavního života za sebou. Při pohledu zpět je to krajina spíše plná kráterů, zákopů, vyhořelých stavení, ale i stop heroických bojů, mužné služby a bojových úspěchů. Pohlíží na ni s pocitem marnosti, neboť v této věci je vše kromě dětí, a ty naštěstí byly, vanitas. Ale i jisté hrdosti, snad že ten boj nebyl zas tak marný a nebyl vedený zas tak záludnými prostředky, i když nějakou tu lest bojovník též nastražil. Mělo tam ale vše svou váhu, hodnotu a cenu.

Je-li před ním krajina sourozeneckého konsenzuálního ukájení, kde dvě fifty-fifty bytosti, féroví homunkulové si dohodnutými prostředky budou dělat neškodné vzájemné blaho, přičemž nebude mezi nimi rozdíl, pak se mu do toho hygienického ráje ani moc nechce. To ať si tam jdou mladí sami, my dáme přednost smetišti dějin. Ženy tam jsou pochopitelně vítány.