Hardrockový zpěvák a SPD hrají dezorientovaným

Aleš Brichta: hlas „toho druhého“ Česka

Hardrockový zpěvák a SPD hrají dezorientovaným
Aleš Brichta: hlas „toho druhého“ Česka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Volební sezona vždycky přinese taky dávku legrační bizarností, které ve veřejném povědomí třeba i přežijí vládní koalici, jež z těch kterých voleb vzešla. Letos má takovou šanci pěvecké číslo, které ozdobilo první povolební tiskovou konferenci Okamurova SPD, hardrockový zpěvák Aleš Brichta v něm – podporován sborem stranických funkcionářů – zapěl osobitou verzi státní hymny, již navíc osobitým způsobem uvedl. Dost bylo napsáno o momentech, které tu situaci povznášely k vrcholům absurdní grotesky. V něčem byla ale taky velice symptomatická, přesná. Kdo jiný by měl pro SPD zpívat hymnu než právě Aleš Brichta?

Protože hudební (nejenom) styl, který ten interpret představuje, je spojený s ideologií strany a především s prostředím, Okamurova slova rezonují tím, co tam lidé mohou vnímat jako svoje dědictví. Písně Aleše Brichty a dalších jemu blízkých jsou hudba paradoxního českého lidového konzervativismu, konzervativismu, který nemá moc tradic ke konzervování.

Díky za tancovačky, soudruzi

Aleš Brichta je populární představitel tuzemského metalu – nebo té jeho popovější podoby, býval zpěvákem druhdy dost oblíbeného Arakainu. Metal a hard rock měly na sklonku komunistického režimu v něčem zvláštní postavení, představovaly jaksi tolerovaný bigbít, ne snad režimem protežovaný, ale dost populární, největším hvězdám toho žánru vycházely desky a Mladý svět s nimi dělal rozhovory, kapely se umisťovaly vysoko v Zlatém slavíku. Tenhle „tvrdý rock“ měl příchuť jaksi uměřeného rebelství v mezích zákona, ta vzpurnost se často vybíjela tím, že se v něm zpívalo taky o pivu a souvisejících radostech. V něčem fungoval jako lidová hudba, lidi ho hráli sami od sebe – existovaly spousty metalových kapel okresního formátu, které s úspěchem objížděly zábavy v okolí, některé tak činí ještě dnes (v celostátní měřítku je toho příkladem věčný Kabát).

Na jejich koncertech si publikum mohlo připadat, že slyší něco svého a něco, co je o nich, protože i jim se stává, že večer vypijí hodně piv a druhý den ráno jim třeba není dobře, že i o jejich životních trampotách by se dalo zpívat stylem ovíněného chlapáckého mudrování srovnaného do značně kutilských rýmů. Nechci se ale světu vesnických tanečních zábav vysmívat, měl a asi ještě má docela značné kouzlo, pro hodně lidí asi představoval jistý druh, s mírnou nadsázkou řečeno, duchovního domova, místa, kde se člověk cítí být sám sebou, k tomu mu navíc hraje jeho muzika. Pro návštěvu z metropole tam nemuselo být vždycky úplně bezpečno, většinou se ale mohla docela dobře bavit, zažívat jakousi exotiku, možná kolem sebe v reálu vnímat scény jako z filmu české nové vlny, možná i nějakou těžko popsatelnou melancholii. Venkovský hard rock a venkovská taneční zábava byly často tím nejvýraznějším projevem jisté lokální kultury. Český venkov byl po nástupu komunistického režimu právě kulturně decimovaný a rozbitý (jistě, nedá se to říct o všech oblastech země), v sedmdesátých či osmdesátých letech tam mnoho skutečně žitých tradic nezbylo. Tak byly aspoň ty tancovačky.

Heavy metal s příchutí dechovky

A hudba, která se na nich hrála, přežila všechny ty porevoluční roky i některé z těch kapel. Stala se z ní hudba pro víc generací, může z ní být slyšet hlas životem zklamaného muže středního věku i zápal bojovníků proti mešitám, jež v jejich imaginaci hrozí vyrůst za humny (i ten populární Ortel v tomhle světě hudbou i jinak koření). Bojovníci za národ a slovanství, proti havloidům a iluminátům si dodávají sílu místní variantou britského hard rocku či heavy metalu s přidanou hodnotou dechovky. Třeba i proto, že pojem národní kultura pro ně splývá s pojmem kulturák. To, že kandidát SPD na funkci ministra kultury je manažer zábavové kapely Argema, v sobě má zřetelnou logiku.

A stejně tak i to občas až patafyzické národovecké „ezo“, které v těchhle kruzích frčí, všechny ty odkazy na jakousi pohádkovou verzi pradávna kombinované se soudobým konspiračním myšlením a oprášenými řečmi o slovanské vzájemnosti. I to odpovídá duchu vesnického metalu s jeho archaickými a pohanskými rekvizitami, různými radegasty a čerty, kvílivým zpěvem o čarodějnicích a hrůzách inkvizice. Do značné míry byly převzaté, k metalu tohle patří všude, v mainstreamovějším provedení jako dráždidlo nebo ornament, v extrémnější formách třeba vážněji i hrozivěji. A je pravda, že metal je hodně „bílá“ hudba a mezi tou spoustou kapel, jež ho hrají, se dají najít taky rasistické nebo takové, jejichž okázalá temnota má blízko k černi esesáckých uniforem. Nakonec ani v tomhle není ten český národovecký metal, jak ho hraje SPD, nějaká výhradně tuzemská specialita. Lidé z maďarského Jobbiku (než se začali snažit, aby působili jako standardní strana) třeba rádi spřádali nesmyslné teorie o dávných Skytech.

V tom, co okamurovci fakticky reprezentují a co s nimi v jaksi neředěné podobě přichází do parlamentu, se jistě dají najít důvody k vážnému znepokojení. A samozřejmě taky dost legrace – v českém parlamentu už od revoluce pobývaly všelijaké osobnosti, ale takovouhle skvadru, jaká tam přišla s SPD, asi ještě nezažil. Někde pod vší tou bizarností, agresí, kalkulem na nejnižší společný jmenovatel i přímočarou stupiditou je ještě něco dalšího. Možná hlas člověka, který se cítí opuštěný a ve svojí dezorientovanosti lapá po čemkoliv, co by mohlo být jeho a co by ho přijalo za svého. Při vší hrozivosti je to taky docela smutné.

7. listopadu 2017