Volební sezona vždycky přinese taky dávku legrační bizarností, které ve veřejném povědomí třeba i přežijí vládní koalici, jež z těch kterých voleb vzešla. Letos má takovou šanci pěvecké číslo, které ozdobilo první povolební tiskovou konferenci Okamurova SPD, hardrockový zpěvák Aleš Brichta v něm – podporován sborem stranických funkcionářů – zapěl osobitou verzi státní hymny, již navíc osobitým způsobem uvedl. Dost bylo napsáno o momentech, které tu situaci povznášely k vrcholům absurdní grotesky. V něčem byla ale taky velice symptomatická, přesná. Kdo jiný by měl pro SPD zpívat hymnu než právě Aleš Brichta?

Protože hudební (nejenom) styl, který ten interpret představuje, je spojený s ideologií strany a především s prostředím, Okamurova slova rezonují tím, co tam lidé mohou vnímat jako svoje dědictví. Písně Aleše Brichty a dalších jemu blízkých jsou hudba paradoxního českého lidového konzervativismu, konzervativismu, který nemá moc tradic ke konzervování.

Díky za tancovačky, soudruzi

Aleš Brichta je populární představitel tuzemského metalu – nebo té jeho popovější podoby, býval zpěvákem druhdy dost oblíbeného Arakainu. Metal a hard rock měly na sklonku komunistického režimu v něčem zvláštní postavení, představovaly jaksi tolerovaný bigbít, ne snad režimem protežovaný, ale dost populární, největším hvězdám toho žánru vycházely desky a Mladý svět s nimi dělal rozhovory, kapely se umisťovaly vysoko v Zlatém slavíku. Tenhle „tvrdý rock“ měl příchuť jaksi uměřeného rebelství v mezích zákona, ta vzpurnost se často vybíjela tím, že se v něm zpívalo taky o pivu a souvisejících radostech. V něčem fungoval jako lidová hudba, lidi ho hráli sami od sebe – existovaly spousty metalových kapel okresního formátu, které s úspěchem objížděly zábavy v okolí, některé tak činí ještě dnes (v celostátní měřítku je toho příkladem věčný Kabát).

Na jejich koncertech si publikum mohlo připadat, že slyší něco svého a něco, co je o nich, protože i jim se stává, že večer vypijí hodně piv a druhý den ráno jim třeba není dobře, že i o jejich životních trampotách by se dalo zpívat stylem ovíněného chlapáckého mudrování srovnaného do značně kutilských rýmů. Nechci se ale světu vesnických tanečních zábav vysmívat, měl a asi ještě má docela značné kouzlo, pro hodně lidí asi představoval jistý druh, s mírnou nadsázkou řečeno, duchovního domova, místa, kde se člověk cítí být sám sebou, k tomu mu navíc hraje jeho muzika. Pro návštěvu z metropole tam nemuselo být vždycky úplně bezpečno, většinou se ale mohla docela dobře bavit, zažívat jakousi exotiku, možná kolem sebe v reálu vnímat scény jako z filmu české nové vlny, možná i nějakou těžko popsatelnou melancholii. Venkovský hard rock a venkovská taneční zábava byly často tím nejvýraznějším projevem jisté lokální kultury. Český venkov byl po nástupu komunistického režimu právě kulturně decimovaný a rozbitý (jistě, nedá se to říct o všech oblastech země), v sedmdesátých či osmdesátých letech tam mnoho skutečně žitých tradic nezbylo. Tak byly aspoň ty tancovačky.

Heavy metal s příchutí dechovky

A hudba, která se na nich hrála, přežila všechny ty porevoluční roky i některé z těch kapel. Stala se z ní hudba pro víc generací, může z ní být slyšet hlas životem zklamaného muže středního věku i zápal bojovníků proti mešitám, jež v jejich imaginaci hrozí vyrůst za humny (i ten populární Ortel v tomhle světě hudbou i jinak koření). Bojovníci za národ a slovanství, proti havloidům a iluminátům si dodávají sílu místní variantou britského hard rocku či heavy metalu s přidanou hodnotou dechovky. Třeba i proto, že pojem národní kultura pro ně splývá s pojmem kulturák. To, že kandidát SPD na funkci ministra kultury je manažer zábavové kapely Argema, v sobě má zřetelnou logiku.

A stejně tak i to občas až patafyzické národovecké „ezo“, které v těchhle kruzích frčí, všechny ty odkazy na jakousi pohádkovou verzi pradávna kombinované se soudobým konspiračním myšlením a oprášenými řečmi o slovanské vzájemnosti. I to odpovídá duchu vesnického metalu s jeho archaickými a pohanskými rekvizitami, různými radegasty a čerty, kvílivým zpěvem o čarodějnicích a hrůzách inkvizice. Do značné míry byly převzaté, k metalu tohle patří všude, v mainstreamovějším provedení jako dráždidlo nebo ornament, v extrémnější formách třeba vážněji i hrozivěji. A je pravda, že metal je hodně „bílá“ hudba a mezi tou spoustou kapel, jež ho hrají, se dají najít taky rasistické nebo takové, jejichž okázalá temnota má blízko k černi esesáckých uniforem. Nakonec ani v tomhle není ten český národovecký metal, jak ho hraje SPD, nějaká výhradně tuzemská specialita. Lidé z maďarského Jobbiku (než se začali snažit, aby působili jako standardní strana) třeba rádi spřádali nesmyslné teorie o dávných Skytech.

V tom, co okamurovci fakticky reprezentují a co s nimi v jaksi neředěné podobě přichází do parlamentu, se jistě dají najít důvody k vážnému znepokojení. A samozřejmě taky dost legrace – v českém parlamentu už od revoluce pobývaly všelijaké osobnosti, ale takovouhle skvadru, jaká tam přišla s SPD, asi ještě nezažil. Někde pod vší tou bizarností, agresí, kalkulem na nejnižší společný jmenovatel i přímočarou stupiditou je ještě něco dalšího. Možná hlas člověka, který se cítí opuštěný a ve svojí dezorientovanosti lapá po čemkoliv, co by mohlo být jeho a co by ho přijalo za svého. Při vší hrozivosti je to taky docela smutné.