O podivnosti této volební kampaně bylo už leccos inteligentního napsáno: jak zmatečné jsou průzkumy veřejného mínění a jak jich ubylo; jak vysoko letos vystoupal počet váhajících voličů, aniž by o ně strany, které ty volby vyhlašují za osudové, vážně usilovaly; jak v kampani chybí přímý politický střet. Další novinkou je téměř dokonaný kolaps veřejného prostoru. Teprve letos se mohlo stát, že favorit voleb je známý řadu měsíců dopředu, ale řadu měsíců není konfrontován se základními otázkami, které při pohledu na něho napadnou každého druhého čtenáře.

Tím favoritem se samozřejmě myslí Andrej Babiš a taky další představitelé hnutí ANO, protože jak víme od klasika, člověk, to není páčka, kterou si, kdo chce, mačká. Dospělí lidé nesou za své jednání odpovědnost. Lidé jako Martin Stropnický, Jiří Zlatuška, svým způsobem i Robert Pelikán v předbabišovské éře obchodovali ve veřejném prostoru s mravností, nebo aspoň jejich známost stála na schopnosti dojem mravních postojů vyvolávat. A přesto jim nikdo nepoloží následující otázky spjaté s Babišem a jeho potížemi. (Seznam není vyčerpávající, pro větší přehlednost byl seřazen do třech okruhů.)

Za prvé dnes pozapomenutá aféra s dluhopisy. Andrej Babiš na konci ledna v Událostech, komentářích ČT dal čtyři sliby: že veřejně prokáže převod peněz ze svého osobního účtu na účet Agrofertu, od něhož si údajně kupoval dluhopisy; že doloží původ svých legálních příjmů; k témuž nezávislý audit; a konečně že požádá Finanční správu o prokázání původu svého majetku a zprostí ji mlčenlivosti. Ve skutečnosti nic z toho neudělal. Objednaný audit nebyl standardní audit, jak auditoři sami zdůraznili, potvrzení z Unicredit Bank bylo jakýsi pofidérní papír o tom, že odpovídající částku měl politik na účtě, nikoliv výpis z účtu, který jediný by skutečný převod peněz prokázal.

Babišovo majetkové sebeobnažení nešlo na začátek jeho podnikání, dál neznáme ani startovní kapitál, s jehož pomocí Slovensku vyfoukl státní firmu, ani to, kde vzal na přelomu století miliardy na nákup akcií Agrofertu. To nikomu nevadí, že se aféra s dluhopisy nedotáhla do konce, že si u kandidáta na premiéra nejsme jisti původem jeho bohatství, že teoreticky může být vydíratelný?

Za druhé Čapí hnízdo, jednoduché otázky, které neustále vyplouvají z šumu o účelovce a pseudokauze: Je, nebo není podvod žádat peníze určené pro malé firmy, když za sebou máte koncern s majetkem v hodnotě desítek miliard korun? Normální člověk, který chce podarovat své děti, si na dárek žádá o dotace? Je Martin Stropnický až takový srdcař, aby věřil na náhodu, když se z archivu Agrofertu ztratí zápisy z valných hromad zrovna pro dobu, která zajímala policejní vyšetřovatele? A když Babiš mluví o účelovém načasování a celý holding to po něm opakuje, copak ti dobří lidé nečetli vyjádření vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové z konce června, že vyšetřování podvodu v Čapím hnízdu zpomaluje neochota ke spolupráci „ze strany některých privátních subjektů“?

Dokonce ani reklamovaná neznalost práva nebo ekonomiky ty lidi neuchrání před otázkami elementárního typu, jaké plynou z tzv. Šumanových nahrávek. Opět namátkou: Kdo tedy Babišovi říkal, respektive vzkazoval, že se Robert Šlachta po volbách chce stát ministrem vnitra, pokud to nebyl sám Šlachta? Co to bylo za materiály, jimiž předseda listoval při schůzce s Markem Přibilem, který mu je servíroval s tím, že jsou z živého policejního spisu? Skutečně si Václava Havla na konci roku 1989 nasadila StB, či dokonce KGB, jak Babiš Přibilovi vyprávěl? A tak podobně.

Dnes jsme svědky demonstrované štítivosti, kdy se Babiš ani jeho spoluobviněný Jaroslav Faltýnek k obsahu Šumanových „sraček“ (Faltýnek v DVTV) nevyjadřují. Nevzniká žádný tlak, aby celistvě odpovídali – v éře těsně po informační revoluci něco neuvěřitelného. Je nepředstavitelné, že by stav, kdy favorit voleb a zásadní otázky na jeho adresu plavou každý v jiném prostoru a ty prostory se neprotnou, mohl nastat před pěti deseti lety. Jistěže část odpovědi na otázku, jak jsme se do toho stavu propadli, spočívá v nákupu médií do holdingu. Ale zhoubnost sociálních sítí, následného rozdrobení společnosti a rozpadu veřejného prostranství, na něž se předvolaní politici nakonec vždycky museli dostavit, je nadbabišovský fenomén. Což neomlouvá lidi z holdingu, kteří neslyší, nevidí, netáží se.