Babišovo ANO a Okamurova SPD se shodují na zákonu o obecném referendu. Martin Stropnický o něm v neděli v České televizi zauvažoval takto: „Referendum je dobrý nástroj, ale musí být jasně stanovené hranice, na co ho lze využít. Britské referendum (měl na mysli lidové hlasování o vystoupení z EU – pozn. red.) by pro nás mělo být mementem.“ Podobně včera pro Novinky.cz promluvil i Stropnického nadřízený Andrej Babiš.

Je to přesně naopak: v zastupitelské demokracii se referenda mají konat jen v naprosto zlomových momentech, ne když se mění pravidla na hřišti, ale když se hřiště překresluje. Samozřejmě že takovou zásadní skutečností členství republiky v EU je. Jak může někdo navždy upřít lidem takové rozhodnutí a přitom se považovat za demokrata? To by se implicitně rovnalo přiznání, že referendum v roce 2004 o přistoupení byla past, vkročení do dveří, které se za námi navždy zavřou.

V reálné české politice dnes vůbec nejde o nějaký czexit. Odchod z EU žádná skutečně relevantní síla nežádá, i Okamura by asi mluvil jinak, kdyby skutečně hrozil. Nebezpečí czexitu vytahují zoufalci v politice, když nevědí, kudy dál (premiér Sobotka loni touhle dobou po katastrofě v krajských volbách). Reálnější bude ve středně vzdálené době diskuse o tom, zda vypisovat referendum k přijetí eura, nebo ne, a pokrytecky se odvolat na přístupovou smlouvu, v níž jsme se k přijetí eura zavázali.

Babiš řekl v minulých dnech jednu rozumnou větu: „Jsme proti referendu o vystoupení z EU, ale musíme se snažit, aby se EU zreformovala a nevymýšlela ptákoviny.“ Jenom za včerejšek od Bruselu přišly dvě zprávy, které jsou buď ptákovinou, nebo důkazem nereformovaného myšlení, které Unii v posledních letech vede z krize do krize. V pondělí vznikl vojenský Proces stálé strukturované spolupráce (PESCO). Dokument slavnostně podepsali ministři zahraničí a obrany 23 členských států EU. Nepodepsala Británie – z jasných důvodů –, ale také Irsko, Dánsko, Portugalsko. Bývalý velitel britských speciálních jednotek v Afghánistánu Richard Kemp v té souvislosti na Breitbartu konstatuje jednoduchou pravdu: PESCO bude podkopávat NATO. To PESCO je totiž základním kamenem obranné unie, o níž oficiálně mluví předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kemp logicky vyvozuje, že co půjde na budování evropské armády, bude chybět NATO.

Jen dva členové NATO a EU zároveň investují do armády slíbená dvě procenta HDP, Velká Británie a Polsko. PESCO znamená, že chronická neschopnost většiny Evropy chovat se v NATO jako důstojný partner Američanů bude zachována, ne-li prohloubena. Právě neustále obnovované a porušované sliby evropských vlád o investicích do obrany vedly Donalda Trumpa k těm kritickým výpadům na adresu NATO, z nichž dnes evropský mainstream odvozuje potřebu budovat vedle NATO cosi vlastního. Je to buď příznak čistého šílenství, nebo nějaký nevyslovený záměr.

Bezpečnostní odpojení od USA by byl zlom v české zahraniční politice, tak jak ji na začátku 90. let utvářeli Václav Havel, Saša Vondra, Josef Zieleniec. Chystá se Babiš proti této megaptákovině, o níž už se jednalo na několika evropských radách, respektive radách ministrů, něco podniknout? Proč nebyl jeho ministr obrany Stropnický proti?

Druhá včerejší zpráva z rodu ptákovin: předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani chce zdvojnásobit rozpočet EU, tedy ze 140 miliard eur na 280 miliard ročně. Nárůst by neměly krýt příspěvky z členských států, nýbrž vlastní odvody, které by si EU vybírala sama. Tajani jako příklad zmínil daň z finančních transakcí na burze. Každá daň, kterou si nějaká instituce sama vybírá a spravuje, je pro instituci pobídkou, aby se pokusila o rozšíření svých kompetencí. Česká republika mimochodem v dohledné době přestává být čistým příjemcem a stane se čistým plátcem do rozpočtu EU. Už teď přestává být navyšování rozpočtu Unie v českém zájmu.

Ptákovinám se lépe čelí, když má premiér v ruce strašák referenda o členství v EU. Odchod další členské země po Británii je scénář, z něhož mají eurokrati hrůzu. To prozrazuje jejich mstivý až sebezničující přístup k Británii, kdy jim už nejde o všeobecnou prosperitu, ale o exemplární vytrestání Britů tak, aby se je nikdy nikdo neodvážil následovat. Lidé v takovém rozpoložení by ani nepoznali, kdy je argument o hrozbě referenda myšlený vážně a kdy je to zbraň v jednáních.