Minulý týden přišla zpráva, o které by si člověk myslel, že už v dnešní Evropě nemůže vzniknout. Katalánský premiér Carles Puigdemont se s pěti svými ministry nachází v Belgii a zřejmě tak využil gesta učiněné den předtím belgickým ministrem pro migraci, který mu nabídl politický azyl. Netradiční nabídku ministr Theo Francke zdůvodnil pochybnostmi o tom, že by se Puigdemontovi a spol. ve Španělsku dostalo řádného procesu.

Působí to jako pohlednice z Evropy před sto lety, kdy v různých metropolích žily různé politické emigrace, kdy TGM vyrážel do Londýna bojovat za nezávislost, nebo kdy německý císař po prohrané válce hledá útočiště v Holandsku. Ale tehdy ještě nebyl žádný Interpol, žádná EU, žádná Charta OSN s právem na sebeurčení.

Odjezdu Puigdemonta předcházelo rozesílání obsílek k výslechu. Španělská prokuratura ho stíhá kvůli „vzpouře“ a vzpírání se státní moci. Hrozí mu až 30 let vězení. Generální prokurátor v Madridu nevyloučil žádná opatření, tedy ani vyšetřovací vazbu. Separatisté minulý pátek vyhlásili nezávislost na Španělsku a tím prý způsobili vážnou „institucionální krizi“. A proč nejít dál a nemluvit rovnou o ústavní krizi? Ústava totiž způsobem, jakým ji Madrid interpretuje, znemožňuje vůbec nastolit vážný politický problém, jímž je touha několika milionů lidí odtrhnout se od království.

Právnická argumentace vůči snahám o nezávislost bohatého Katalánska na méně bohatém Španělsku stojí a padá s faktem, že v roce 1978, tři roky po pádu frankistické diktatury, byla v referendu přijata tzv. demokratická ústava. Dnes se dělá, jako kdyby tato ústava byla Bohem daný dokument, o němž se s ohledem na jeho posvátný charakter nediskutuje. Ústava obsahuje pasáž o nedělitelné jednotě španělského národa a z ní vyplývající nedělitelné jednotě španělské vlasti. Ti, kdo se na ústavní princip teď odvolávají, tedy sugerují, že psaný text trumfuje nad cítěním několika milionů občanů, kteří se ústavě navzdory cítí být příslušníky jiného, svébytného národa. A že jediný způsob, jak se ve legálně domoci práva na sebeurčení, je získat ústavní většinu. Jedině s ústavní většinou lze měnit ústavu, ale menšina na ústavní většinu, jak známo, obvykle nemá šanci dosáhnout. Odvolávat se k takto rigidní ústavě v národnostně tak nejednotné zemi je tedy pouze uhlazenější způsob, jak několika milionům lidí říct, aby už přestali otravovat.

Obhájci nedělitelného Španělska riskují charakter právního státu. Už cestou k referendu o nezávislosti konanému 1. října prokurátoři zakázali několik veřejných shromáždění a debat, úřady separatistům nechaly vypnout několik webových stránek, koneckonců i obžaloba Puigdemonta ze vzpoury je optikou španělského trestního zákoníku na hraně, neboť za vzpouru se po reformě zákoníku před pěti lety výslovně považuje jen čin, který v sobě obsahuje násilí.

Spor o nezávislost Katalánska není nic, co by se hodilo k oblíbenému zaujímání stanovisek zvenčí. Španělsko je krásná sympatická země, totéž platí o španělském Katalánsku a totéž by pravděpodobně platilo i pro samostatné Katalánsko. Bohužel se tu jeden z klíčových členských států EU vmanévroval do mravně neudržitelné polohy. Záběry policistů, kteří v den referenda z volebních místností odnášejí urny a konfiskují demokracii, jsou asi nejvýmluvnějším dokladem opovržení, jaké mohou ještě v Evropě 21. století chovat elity vůči názorům sprostého lidu.

Ústřední vláda v Madridu převzala moc nad Katalánskem a na 21. prosince vypsala nové regionální volby. Vypadá to jako jediná možná cesta zpátky z ilegality. Puigdemont bude prý ve volbách moci kandidovat, tedy zřejmě i ze zahraničí nebo z vazby. Teď jde o to, aby mezi separatisty nepřevážil princip hrubé záplaty, tedy dogmatický názor, že Madrid už v nezávislému Katalánsku nemá co vypisovat.