Tuzemský zákazník zažívá v těchto dnech další šok. Jen se ceny másla vrátily pod padesát korun, tak cena vajec, které nejsou z klecových chovů, překročila v mnoha obchodech čtyřkorunovou hranici. To ještě není nejhorší. Stejně jako drahé máslo minulých měsíců uvádějí přepravky s vejci jako zemi původu Německo. S nadsázkou řečeno, spotřebitel si musí připadat jako rybář z Čapkova románu, když ve Vltavě pod Vyšehradskou skálou zahlédne mloka. Drahé potraviny z dovozu jsou budoucností, před níž není úniku.

Zlaté časy za Sobotky a Babiše

Ceny másla a vajec lze považovat za extrémní výkyvy, které způsobil jejich nedostatek v celé Evropě, přesto zároveň upozorňují na změnu trendu, na niž se musí tuzemští spotřebitelé připravit. Ceny spotřebního zboží v celé Evropské unii konvergují k pomyslnému středu a někdy v budoucnosti se budou v zásadě lišit jen podle toho, jak rozdílné jsou sazby daně z přidané hodnoty. Přibližování cen potravin je pro běžného občana z východoevropských zemí nejméně příjemným dopadem vstupu do Unie. Konkrétně Češi prožívali krizi v letech 2009–2013 proto tak těžce, že se v té době ceny potravin zvýšily o pětinu. V následujících letech se však stalo něco nečekaného, co stojí v základech obliby nejdříve celé Sobotkovy vlády a posléze jejího ministra financí Andreje Babiše. Ceny potravin se tři roky nezvyšovaly, poklesly podle Eurostatu pod 80 procent evropského průměru a nakonec byly vzhledem ke kupní síle obyvatelstva čtvrté nejnižší v Unii.

V uplynulých třech nebo čtyřech letech procházelo Česko výjimečným vývojem, který měl několik příčin. Několik zahraničních řetězců v čele s koncernem Schwarz (provozovatel Lidlu a Kauflandu) chtělo ovládnout co největší část tuzemského trhu, a proto stlačily ceny, co to šlo. Zároveň se ukázalo, jak laciné potraviny dokážou dodávat tuzemští výrobci. Potravinářsko-zemědělské kombináty vycvičené z časů socialistické velkovýroby, kdy byla nízká cena potravin stranickým úkolem, relativně úspěšně konkurovaly největším potravinářským koncernům z Německa i Polska. Svou roli zřejmě sehrálo i chování z uplynulé krize frustrovaných Čechů, kteří si při vyšších mzdách rádi dopřáli, jen když se ceny zastavily.

Pomýlená politika dotací

Přesto zlaté časy jednou musí skončit a zdá se, že končí právě v tomto období. Ovoce, zelenina, většina mléčných výrobků byly v říjnu proti minulému roku dražší o desetinu, maso o pět procent. Nemá smysl připomínat zvýšení o desítky procent v případech másla a vajec. Fenomén příliš nízkých cen, které jsme si na čas užívali, však bude mít i další dopady. Jakkoli dokázaly zvláště ty největší tuzemské firmy dodávat zboží na cenové úrovni dumpingových dovozů ze zahraničí, svou výrobu potravin přesto omezovaly a začaly utíkat k jinému využití zemědělských kapacit. Zásluhou státních dotací se pěstování energetických rostlin vyplatí více. Proto Česko ztratilo v posledních letech definitivně poslední zbytky někdejší potravinové soběstačnosti.

Nízká cena potravin je od komunistických dob jednou z největších hodnot ve značné části společnosti, dokonce vyšší než jejich kvalita. Načas jsme si je mohli užívat, ale teď získají převahu potraviny z dovozu, kterým bude konkurovat jen pár největších tuzemských koncernů. Přitom zahraniční producenti už nemají nejmenší důvod, proč ještě ceny držet dole.