Nástup politika, který byl obviněn z trestného činu, do funkce premiéra znamená všem srozumitelné nebezpečí pro právní stát. Zatím však veřejnost přechází riziko, které vzniká demokracii, když prezident oznámí, že hodlá držet vládu bez důvěry sněmovny, v případě potřeby celé čtyři roky volebního období.

Trestně stíhaným politikem v čele evropského státu byl v letech 2008–2011 italský politik Silvio Berlusconi. Není však možné mimo Českou republiku najít premiéra, který by řídil zemi bez pověření sněmovnou. Výjimkou jsou úřednické kabinety v Bulharsku, které nastupují na pár týdnů či měsíců po pádu regulérní vlády s úkolem připravit předčasné volby. Naposledy řídil Bulharsko od ledna do května 2017 Ognjan Gerdžikov. Nastoupil po rezignaci premiéra Bojka Borisova, který pak vyhrál volby a vládu opět převzal.

Žádost o důvěru jako experiment

Pouze v Česku je možné, že stranický premiér bez důvěry parlamentu může s pověřením prezidenta nastoupit na Úřad vlády a instalovat své lidi na ministerstva. Pokud posléze nedostane od sněmovny důvěru, může vládnout v demisi do té doby, dokud mu to bude prezident trpět. Případně do té doby, než se sněmovna umoudří a důvěru mu na druhý pokus odhlasuje.

Poprvé podle popsaného modelu postupoval v roce 2006 prezident Václav Klaus, který tak držel čtyři měsíce premiéra bez důvěry Mirka Topolánka. Epizoda skončila tím, že se našli dva „státotvorní“ opoziční poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří Topolánkovi k důvěře na druhý pokus pomohli. Znovu se něco podobného přihodilo před čtyřmi lety, když prezident Miloš Zeman držel vládu Jiřího Rusnoka. Dobrodružství skončilo tím, že se sněmovna sama rozpustila a donutila prezidenta vyhlásit nové volby.

V Evropě něco takového nemá obdobu. Je pravda, že se v řadě zemí dlouhé měsíce domlouvá vláda, nejdelší vyjednávání v Belgii po volbách v roce 2010 trvalo 540 dnů. Ovšem ve slavném belgickém i v jiných případech platí, že do té doby, než nový parlament vysloví důvěru novému premiérovi, administruje vládní záležitosti dosavadní šéf vlády, který má od parlamentu demokratickou legitimaci z minulých dob.

Česká anomálie vynikne ještě víc připomínkou, kolikrát evropské sněmovny v posledním čtvrtstoletí odmítly důvěru nově nastupující vládě nebo premiérovi. Stalo se to – samozřejmě s pominutím první vlády Topolánkovy a Rusnokovy vlády v Česku – jenom jednou, konkrétně roku 2005 v Bulharsku, kdy na první pokus neuspěl volební vítěz Sergej Stanišev. Protože od sněmovny nedostal povolení sestavit vládu, tak předal právo druhého pokusu šéfovi druhé nejsilnější strany. Jen vzdáleně podobný byl případ třicetidenní vlády Waldemara Pawlaka, kterého polský Sejm v květnu 1992 pověřil sestavením vlády po vyslovení nedůvěry jeho předchůdci Janu Olszewskému. Pawlak pak vládl s dosavadními ministry a svůj mandát složil, když se mu nepodařilo sestavit nový kabinet. Prakticky jenom v Česku se zájemci o vládu odváží před sněmovnu, i když nemají předem domluvenou většinu.

Bez „protifašistické“ pojistky

Zvláštnost Česka vychází z historie. Jenom Češi neupravili ústavu podle zkušeností třicátých let minulého století. Tehdy byla likvidována jedna evropská demokracie za druhou prostřednictvím mechanismu ustavení vlády. Premiéra jmenoval silný král, regent nebo prezident, přitom to nutně nemusel být šéf strany, která vyhrála volby. Nebylo také nutné, aby sestavil většinovou vládu nebo získal důvěru sněmovny. Vládl s pověřením krále nebo prezidenta, dokud to šlo, případně vyhlásil předčasné volby, které mohl z pozice šéfa vlády snadno manipulovat. Pokud se parlament nepodřídil dobrovolně, bylo dalším krokem jeho zrušení a vyhlášení zpravidla fašistické diktatury.

Po těchto zkušenostech se v mnoha zemích volí premiér přímo parlamentem. V některých státech, jako jsou Francie, Německo nebo Polsko, nadále jmenuje premiéra prezident, jeho nominaci však musí schválit sněmovna. Teprve pak začne nový šéf vlády domlouvat složení svého kabinetu a shánět ministry. V některých případech je nutné požádat sněmovnu, aby ještě schválila domluvenou vládu.

Československá republika neprošla trpkou zkušeností třicátých let v tom smyslu, že zdejší demokracie fungovala bez velkých poruch. Bylo to do značné míry tím, že prezidentem byl přesvědčený demokrat T. G. Masaryk, který se nesnažil získat víc pravomocí ani instalovat poslušnou vládu a spokojil se s neformálním vlivem. Proto nemá Česko v polistopadové ústavě pojistku, že premiér smí sestavovat vládu jen s podporou sněmovní většiny. Proč by tedy nežádala o důvěru vláda, která nemá ve sněmovně většinu? Nakonec je zřejmé, že z pozice prezidentské vlády může vládnout značně dlouho, a také je pravděpodobné, že se sněmovna po nějaké době podřídí. Tato cesta je i z pohledu veřejného mínění legitimní, protože v Česku chybí zkušenost, že právě taková cesta vedla před osmdesáti lety k vítězství fašistických diktatur.

Dokonce i kritici volebního vítěze Andreje Babiše připouštějí, že by měl dostat možnost sestavit vládu, když vyhrál volby s takovým náskokem. Je to zdánlivě spravedlivé a logické pravidlo, přesto může zavést tuzemskou demokracii do pekla, tedy způsobit určitou variantu návratu třicátých let minulého století. Je totiž v rozporu s jiným pravidlem, které platí ve všech zastupitelských demokraciích nejen v Evropě. Vládu smí podle něho sestavit pouze ten, koho k tomu pověří parlament.