Před stalinistickou dominantou Varšavy pustil z reproduktorů skladbu „Miluji svobodu“, rozhodil kolem sebe letáky protestující proti vládě, polil se hořlavinou a s výkřikem „Protestuji!“ se zapálil. Piotr S. zemřel deset dní poté. Předtím léta trpěl depresemi. Mohlo by se zdát, že Kaczyńského režim zrodil následovníka Ryszarda Siwiece, prostého muže, který se v září 1968 na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa upálil při dožínkových oslavách na varšavském Stadiónu Desetiletí. Čin Piotra S. ale mnohem víc připomíná dva poměrně nedávné případy sebeupálení. Zároveň dává nahlédnout na stav polských médií, která si spolu se změnou vlády prohodila role v bagatelizaci a glorifikaci lidského neštěstí.

Ještě než Piotr S. naposledy vydechl, na webu levicového týdeníku Polityka jeho čin okomentoval filozof a bývalý poslanec antiklerikálního Palikotova hnutí Jan Hartmann. „Pokud tento muž zemře, náš nerovný boj s režimem PiS bude mít nový symbol a nového hrdinu. Stane se tak vážnějším – protože v politice je vážnost výsledkem něčí smrti. A za to – bez ohledu na to, jestli sebevrah přežije, nebo ne – mu chci již dnes s úctou poděkovat.“ Pravicový publicista Rafał Ziemkiewicz z tragédie pro změnu obvinil opozici a její hysterickou kampaň. „Pokud tomu všemu někdo věří, pokud nekonfrontuje mediální obraz s realitou, pak prostě zešílí,“ tvrdil Ziemkiewicz.

V letech 2011 a 2013 se před úřadem vlády zapálili dva muži. První z nich byl Andrzej Ż. Někdejší policista byl zaměstnán jako daňový inspektor ve státním úřadu, kde podle svých slov odhalil ničení dokumentů a zadržování desítek trestních kauz s cílem dosáhnout jejich promlčení. Podal stížnost na ministerstvo financí a rezort poslal kontrolu, která se neobtěžovala zachováním jeho identity v anonymitě. Z práce byl propuštěn a ve stejné době se mu narodila postižená dvojčata, z nichž jedno potřebovalo operaci srdce. Rodina se topila v dluzích. V posledním zaměstnání musel Andrzej Ż. skončit kvůli zdravotním obtížím. V té době vedl korespondenci s mnoha politiky, kterým si stěžoval na svou tíživou životní situaci a prosil je o pomoc.

Pokus o sebeupálení Andrzej Ż. přežil. Než se k němu odhodlal, napsal dopis, v němž obviňuje vládu a premiéra Tuska. Když se trochu zotavil, stal se hvězdou opozičních médií – tehdy těch spojených s PiS. Na traktáty o hrdinství sebevraha je polská pravice moc katolická, nicméně se jednalo o „silné gesto“ s „hlubokou symbolikou“. Provládní média se potýkala s ostrou kritikou za způsob, jakým o události informují. „Pracovníci hlavního proudu se od případu snaží držet dál nebo jím přímo manipulovat,“ psal konzervativec Bronisław Wildstein. Pravicový portál wPolityce zařadil Andrzeje Ż. po bok Jana Palacha a Ryszarda Siwiece.

Gazeta Wyborcza v článku s názvem „Terorista Andrzej Ż.“ psala: „Pod kanceláří premiéra se nepodpálil žádný šlechetný hrdina, který bojuje za vznešené cíle. Nepodpálil se nekompromisní bojovník proti korupci. Podpálil se někdo, kdo se za pomoci aktu teroru (namířeného proti sobě samotnému) pokoušel na nás cosi vynutit. V demokratickém státě neexistuje nic, co by někomu dávalo právo na sebeupálení. Protože v demokracii řešíme problémy jinak.“ Podle jiných médií nakloněných tehdejší vládě byl Andrzej Ż. propagandistou PiS, protože straně posílal dopisy. Jako všem opozičním stranám. V nich si stěžoval, že opozice nedělá dost pro lidi, jako je on.

O dva roky později se na stejném místě jako Andrzej Ż. pokusil upálit šestapadesátiletý Andrzej F. Na rozdíl od svého předchůdce byl úspěšný a po osmi dnech v nemocnici zemřel. Rodině řekl, že jede do Varšavy protestovat proti vládě. Protest se před úřadem skutečně konal, Andrzej F. se vmísil mezi demonstrující odboráře, polil se benzinem a zapálil. Pro tehdejší opozici byl mučedníkem, odhalili mu dokonce pamětní tabuli. Pro vládní média byl psychiatrickým případem. Jako Piotr S. Jen to všechno bylo obráceně.